„To asi ne,“ souhlasil Rand s úšklebkem.
Pokud Moirain mluvila pravdu v tomhle, tak v tom ostatním pravděpodobně taky. Na chvíli ho napadlo, že se starosty zeptá na radu, ale pantáta al’Vere toho o Aes Sedai očividně nevěděl o moc víc než kdokoliv jiný ve vsi. Kromě toho váhal svěřit dokonce i starostovi, co se děje–co Moirain říkala, že se děje. Nebyl si jist, zda se víc bojí toho, že se mu Bran vysměje, nebo že mu uvěří. Přejel palcem po jílci Tamova meče. Jeho otec byl ve světě. Musel toho o Aes Sedai vědět víc než starosta. Ale pokud Tam opravdu pobýval mimo Dvouříčí, pak možná to, co říkal v Západním polesí... Oběma rukama si prohrábl vlasy a přerušil tak tok myšlenek.
„Potřebuješ se prospat, chlapče,“ podotkl starosta.
„Ano, to potřebuješ,“ dodala panímáma al’Vereová. „Skoro padáš na nos.“
Rand na ni překvapeně zamrkal. Vůbec si neuvědomil, že poodešla od jeho otce. Potřeboval se vyspat. Pouhé pomyšlení na postel ho přimělo zívnout.
„Můžeš si lehnout vedle v pokoji,“ nabídl mu starosta. „Už je tam zapálený oheň.“
Rand se zadíval na svého otce. Tam pořád spal hlubokým spánkem a Rand si musel znovu zívnout. „Radši bych zůstal tady, jestli vám to nevadí. Kdyby se probudil.“
Záležitosti nemocných byly věcí panímámy al’ Vereové a starosta to nechal na ní. Panímáma al’Vereová chvíli váhala a pak kývla. „Ale necháš ho, aby se probudil sám. Jestli ho vyrušíš...“ Rand se pokusil říci, že udělá, co mu nařizuje, ale slova se mu zamotala do dalšího zívnutí. Panímáma al’ Vereová s úsměvem zavrtěla hlavou. „Ty sám hnedka usneš. Jestli tu musíš zůstat, lehni si k ohni. A vypij trochu toho hovězího vývaru, než usneš.“
„Vypiju,“ slíbil Rand. Souhlasil by s čímkoliv, jen aby mohl zůstat v tomto pokoji. „A nebudu ho budit.“
„To doufám,“ prohlásila pevně panímáma al’Vereová, nicméně to neznělo nepřátelsky. „Přinesu ti polštář a nějaké peřiny.“ Když se za nimi konečně zavřely dveře, Rand si přitáhl jedinou židli v místnosti k posteli a sedl si tak, aby na Tama viděl. Panímáma al’ Vereová klidně mohla mluvit o spaní – v čelistech mu zapraskalo při dalším zívnutí – ale ještě nemohl usnout. Tam se mohl každou chvíli vzbudit a možná zůstane vzhůru jenom na chviličku. Rand musel čekat, dokud se neprobere. Ušklíbl se, poposedl si na židli a nepřítomně si odstrčil jílec meče ze žeber. Pořád váhal zmínit se někomu o tom, co Moirain říkala, ale tohle byl koneckonců Tam. Tohle byl... Aniž si to uvědomil, stiskl odhodlaně zuby. Můj otec. Svému otci můžu říct cokoliv.
Znovu si poposedla hlavu si opřel o opěradlo. Tam byl jeho otec, a nikdo mu nesměl říkat, co může nebo nemůže povědět svému otci. Jenom musí zůstat vzhůru, dokud se Tam neprobudí. Jenom musí...
9
Příběhy utkané kolem
Randovi při běhu tlouklo srdce a on zklamaně hleděl na holé kopce kolem sebe. Tohle nebylo jenom místo, kam jaro přišlo pozdě, sem jaro ještě nikdy nepřišlo a nikdy ani nepřijde. Ve studené hlíně, která mu křupala pod nohama, nic nerostlo, dokonce ani lišejník. Klopýtal kolem balvanů dvakrát větších, než byl sám. Kameny byly pokryty prachem, jako by se jich nikdy nedotkla ani kapka deště. Slunce vypadalo jako nafouknutá, krvavě rudá koule, ohnivější než v ten nejparnější letní den, a jasné, až ho z toho pálily oči, ale pevně viselo na olověné kopuli oblohy, na níž se od obzoru k obzoru převalovala a nadouvala jasně černá a stříbrná oblaka. Nicméně přes všechny ty rozvířené mraky zemi nepohladil ani nejslabší vánek a přes ponuré slunce vzduch mrazil jako uprostřed zimy.
Rand se při běhu často ohlížel přes rameno, ale své pronásledovatele neviděl. Jenom pusté kopce a rozeklané černé hory, z nichž mnohé byly zakončeny dlouhými chocholy černého kouře stoupajícího k převalujícím se oblakům. I když své pronásledovatele neviděl, rozhodně je slyšel. Za patami se mu ozývalo jejich vytí, hrdelními hlasy oznamovali světu svou radost ze štvanice a touhu po krvi. Trolloci. Blížili se a jemu docházely síly.
V zoufalém spěchu se vyškrábal na vrcholek hřebenu ostrého jako nůž a se zaúpěním klesl na kolena. Pod ním spadala skála kolmo dolů, útes klesal do hloubky tisíce sáhů, kde teprve přecházel v širokou soutěsku. Dno soutěsky halila mlha, husté šedé páry se valily v pochmurných vlnách, převalovaly se a lámaly o útes pod ním, ale mnohem pomaleji, než se kdy pohybovala nějaká mořská vlna. Místy mlha na okamžik rudě zažhnula, jako by na dně náhle vzplál velký oheň a opět uhasl. V hlubině údolí duněly hromy a šedým oparem šlehaly blesky, které občas udeřily nahoru k obloze.
Ale nebylo to údolí samo, co z něj vysálo sílu, a prázdné místo, které po ní zbylo, naplnilo bezmocí. Uprostřed divokých výparů trčela hora, hora vyšší než hory, které viděl v pohoří Oparů, hora černá jako ztráta naděje. Tato bezútěšná kamenná věž, dýka probodávající nebesa, byla zdrojem jeho sklíčenosti. Ještě nikdy ji neviděl, ale znal ji. Vzpomínka na ni se mu sice mihla hlavou jako rtuť, když se ji pokusil zachytit, ale ta vzpomínka tam byla. Věděl, že tam je.
Dotkly se ho neviditelné prsty, tahaly ho za ruce a za nohy, snažily se přitáhnout k hoře. Jeho tělo sebou škubalo, připraveno poslechnout. Ruce i nohy měl strnulé, jako by si myslel, že může zarýt prsty do kamene. Kolem srdce se mu ovinuly přízračné nitky a táhly ho, volaly ho k té špičaté hoře. Po tváři mu stékaly slzy a on klesl na zem. Cítil, jak mu z těla uniká vůle, jako když voda vytéká z děravého vědra. Ještě chvilku a půjde tam, kam ho to táhne. Poslechne, vykoná rozkaz. Náhle objevil jinou emoci: hněv. Nechat sebou postrkovat sem a tam, nebyl přece ovce, aby ho takhle cpali do salaše. Hněv se smrskl do jediného tvrdého uzlíku a on se ho držel, jako by v záplavě visel na záchranném voru.
Služ mi, zašeptal hlas v tichu jeho mysli. Známý hlas. Byl si jistý, že kdyby pořádně poslouchal, poznal by ho. Služ mi. Zavrtěl hlavou ve snaze vypudit ten hlas z hlavy. Služ mi! Mávl pěstí směrem k černé hoře. „Nechť tě Světlo pohltí, Šej’tane!“
Náhle kolem sebe ucítil silný pach smrti. Tyčila se nad ním jakási postava v plášti barvy zaschlé krve, postava s tváří... Nechtěl vidět tu tvář, která na něj shlížela. Nechtěl o té tváři ani přemýšlet. Pouhé pomyšlení na ni bolelo, měnilo mu myšlenky v doutnající uhlíky. Natáhla se k němu ruka. Bez ohledu na to, že by mohl spadnout dolů, odskočil Rand stranou. Musel se dostat pryč. Někam daleku. Padal, tloukl sebou ve vzduchu, chtěl křičet, a zjistil, že se mu nedostává dechu, že vvbec nemůže dýchat.
Najednou už nebyl v pustině, už nepadal. Pod nohama se mu skláněla zimou zahnědlá tráva, připadala mu jako květiny. Když uviděl roztroušené stromy a keře, ač bez listí, rostoucí v mírně zvlněné krajině kolem něj, málem se rozesmál. V dálce se zvedala osamělá hora, její vrcholek byl rozlomený a rozštípnutý, ale tato hora nevyvolávala ani strach, ani zoufalství. Byla to prostě jenom hora, i když sem jaksi nezapadala, protože v dohledu nebyla žádná jiná.
Úpatí hory obtáčela široká řeka a na ostrově uprostřed oné řeky stálo město, jež jako by vystoupilo přímo z kejklířova příběhu, město obklopené vysokými hradbami, které se v hřejivém slunci bíle a stříbrně třpytily. Rand s úlevou a radostí vykročil k hradbám, k bezpečí a klidu, o nichž věděl, že za nimi čekají.
Jak se přiblížil, rozeznával vysokánské věže, z nichž mnohé byly propojeny chodníčky jako z pohádky, které se klenuly přes otevřené prostory. Z obou stran se k ostrovu natahovaly vysoké obloukové mosty. Dokonce i z této vzdálenosti rozeznával kamennou krajku mostních oblouků, zdánlivě příliš jemných, aby mohly odolat rychle proudící vodě, která se hnala pod nimi. Za těmito mosty leželo bezpečí. Útočiště.