Náhle ho zamrazilo. Na kůži ho zastudilo ledové vlhko a vzduch kolem smrdutě, plesnivě páchl. Bez ohlížení se rozběhl, utíkal pronásledovateli, jehož ledové prsty mu přejely po zádech a tahaly ho za plášť, utíkal od světlopohlcující postavy s tváří, která... Nemohl si na tu tvář vzpomenout, cítil pouze hrůzu. Nechtěl si na tu tvář vzpomenout. Běžel a země mu ubíhala pod nohama, zvlněné kopečky a pláň.., a chtělo se mu výt jako vzteklému psu. Město před ním ustupovalo. Čím rychleji utíkal, tím dál ustupovaly bílé, zářící hradby i bezpečný přístav. Neustále se zmenšovaly, až zbyla jenom bledá tečka na obzoru. Studená ruka pronásledovatele ho popadla za límec. Věděl, že jestli se ho ty prsty dotknou, zblázní se. Nebo ještě něco horšího. Mnohem horšího. Právě, když si to s jistotou uvědomil, zakopla upadl...
„Néééé!“ zaječel.
...a zachrčel, když mu dlažební kameny vyrazily dech. S úžasem se vyhrabal na nohy. Stál na cestě vedoucí k jednomu z oněch skvostných mostů, které viděl klenout se nad řekou. Kolem něj procházeli usmívající se lidé. Lidé oblečení v šatech tolika barev, až mu to připomínalo rozkvetlou louku. Někteří z nich na něj mluvili, ale on jim nerozuměl, i když slova zněla tak, že by jim rozumět měl. Tváře však měli přátelské a zvali ho dál, přes most, zdobený umnou kamenořezbou, dál k zářícím, stříbrem protkaným hradbám a věžím za nimi. Dál do bezpečí, o němž věděl, že tam na něj čeká.
Připojil se k proudu na mostě a mohutnou bránou zasazenou do vysokých, čistých hradeb vstoupil do města. Za ní ležela divukrásná země, kde i ta nejobyčejnější stavba vypadala jako palác. Jako by stavitelům řekli, aby vzali kámen, cihly a střešní tašky a vytvořili krásu, která by smrtelníkům vyrážela dech. Nebyla tu jediná budova, jediný památník, na který by nezíral s vyvalenýma očima. Ulicemi se nesla hudba, stovky rozličných písní, jež však všechny splývaly s hlukem v ulicích a vytvářely velkolepý, radostný souzvuk. Vzduchem se nesla vůně sladkých parfémů a ostrého koření, úžasných pokrmů a myriády květin, jako by se tu shromáždily všechny dokonalé vůně světa.
Ulice, kterou vstoupil do města, byla široká, rovná, vydlážděná hladkým šedým kamenem, a táhla se před ním do středu města. Na jejím konci se tyčila věž větší a vyšší než ostatní ve městě, věž bílá jako padlý sníh. To v této věži leželo bezpečí a vědomosti, které hledal. Ale samotné město bylo takové, o jakém se mu nikdy ani nesnilo. Jistě nebude vadit, když se na chviličku zdrží, než dojde k věži. Zabočil do užší ulice, kde se mezi pouličními prodavači nejrůznějšího ovoce proplétali kejklíři.
Před ním, na konci ulice, stála sněhobílá věž. Ta stejná věž. Ještě chviličku, pomyslel si Rand a zahnul za další roh. A na opačném konci této ulice také stála bílá věž. Umíněně zabočil za další roh, a ještě jeden, a pokaždé mu padl zrak na alabastrovou věž. Otočil se a rozběhl se od ní... a prudce se zastavil. Před ním, bílá věž. Bál se ohlédnout, bál se, že tam bude taky.
Tváře kolem něj byly stále přátelské, ale nyní se v nich zračila zničená naděje, naděje, kterou on sám zmařil. Lidé ho pořád zvali dál, jejich gesta byla prosebná. K věži. Oči se jim leskly zoufalou potřebou, a jenom on ji mohl vyplnit, jenom on je mohl zachránit.
Nuže dobrá, řekl si v duchu. Do té věže, koneckonců, chci zajít. Už když udělal první krok dopředu, zklamání z tváří lidí kolem něj zmizelo a na všech rtech se objevil úsměv. Lidé šli s ním a malé děti před ním sypaly na zem okvětní lístky. Rand se popleteně ohlédl přes rameno, byl zvědav, pro koho ty květiny sypou, ale za ním byli jenom další usmívající se lidé, kteří mu kynuli, aby šel dál. To musí být kvůli mně, napadlo ho a byl zvědav, proč mu to najednou nepřipadá zvláštní. Ale úžas mu vydržel jenom chvíli a pak se ztratil. Všechno bylo, jak má být.
Nejdřív jeden člověk, pak další začali zpívat, dokud se všechny hlasy nespojily v oslavném hymnu. Rand pořád nerozuměl slovům, ale tucet proplétajících se melodií jásalo a radovalo se ze spasení. V proudícím davu křepčili hudebníci a k hymnu se přidávaly zvuky fléten, harf a bubínků tuctu velikostí, a všechny písně, které kdy slyšel, se tu harmonicky spojovaly v jedinou melodii. Kolem něj tančily dívky, na ramena mu kladly věnce sladce vonících květů a ovíjely mu je kolem krku. Usmívaly se na něj, a s každým krokem, který Rand udělal, jejich radost rostla. Rand si nemohl pomoci, musel se taky usmívat. Nohy ho svrběly, rád by se připojil k tanci, a jen na to pomyslel, již tancoval, a kroky jako by znal od narození. Pohodil hlavou a rozesmál se, nohy měl lehké, tančil s... Nemohl si vzpomenout na jméno, ale na tom zřejmě nezáleželo.
Je to tvůj osud, zašeptal mu v hlavě hlas, a ten šepot byl jako hlas v pajánu.
Jako klacík na hřebenu vlny dav ho donesl na rozlehlé náměstí uprostřed města a on poprvé uviděl, že bílá věž se zvedá nad velkým palácem ze světlého mramoru, spíše vytesaného jako socha než postaveného, se zakřivenými stěnami, vznosnými kopulemi a jemnými vížkami ukazujícími k nebesům. Ten pohled ho přiměl úžasem zalapat po dechu. Z náměstí vedlo široké schodiště z hladkého kamene. Lidé se u paty schodů zastavili, jejich zpěv však ještě zesílil. Stoupající hlasy ho nadnášely. Tvůj osud, šeptal hlas, nyní naléhavý, dychtivý.
Už netančil, ale ani se nezastavil. Bez váhání vystoupil po schodech. Sem patřil.
Masivní dveře na vrcholu schodiště zdobily spirály, řezby tak složité a jemné, že si nedokázal představit ostří nože, jež by do nich zapadlo. Křídla dveří se rozlétla a Rand vstoupil. Dveře se za ním s prásknutím zavřely, znělo to jako úder hromu.
„Čekali jsme na tebe,“ sykl myrddraal.
Rand se prudce posadil, lapal po dechu, třásl se a zíral přímo před sebe. Tam pořád spal. Rand začal dýchat pomaleji. Ohořelá polena v krbu žhnula a kolem krbové mřížky se nahromadila slušná kapička dřevěného uhlí. Někdo tu byl, zatímco Rand spal, a postaral se o oheň. U nohou mu ležela pokrývka, spadla tam, když se probudil. Provizorní nosítka byla také pryč, a jeho a Tamův plášť visely vedle dveří.
Rand si nejistou rukou setřel studený pot z obličeje a napadlo ho, zda pojmenování Temného ve snu přitáhlo jeho pozornost stejně, jako by ho byl pojmenoval nahlas.
Za oknem se šeřilo. Měsíc už vyšel, kulatý a jasný, a nad pohořím Oparů jiskřily hvězdy. Rand si masíroval bolavé místo na boku. Očividně spal s jílcem meče vraženým pod žebra. To, prázdný žaludek a včerejší noc, nebylo divu, že měl noční můry.
V břiše mu zakničelo a Rand celý ztuhlý vstal a došel ke stolu, kde panímáma al’Vereová nechala podnos. Odhodil bílou utěrku. I když spal poměrně dlouho, hovězí vývar byl stále ještě teplý, stejně jako křupavý chléb. V tom byla jasně vidět ruka panímámy al’Vereové. Vyměnila podnosy. Jak se jednou rozhodla, že potřebuje něco teplého do žaludku, nevzdá se, dokud to do vás nedostane.
Rand spolykal trochu vývaru a stihl si jen mezi dva krajíce chleba nacpat kousek masa a sýra, než si chléb nacpal do úst. Ukusuje velká sousta, vrátil se zpátky k lůžku.
Panímáma al’Vereová očividně dohlédla i na Tama. Byl svlečený, jeho šaty, nyní čisté a úhledně poskládané, ležely na nočním stolku a pokrývku měl přitaženou až k bradě. Když se Rand dotkl otcova čela, Tam otevřel oči.