„Tady jsi, chlapče. Marin říkala, že tu jsi, ale já se ani nemohl posadit, abych se podíval. Říkala, že jsi moc unavený, aby tě budila jenom proto, abych se na tebe mohl kouknout. Dokonce ani Bran s ní nic nepořídí, když se jednou k něčemu rozhodne.“
Tam měl sice slabý hlas, ale pohled měl jasný a pevný. Aes Sedal měla pravdu, pomyslel si Rand. Trochu si odpočine a bude zase úplně v pořádku.
„Můžu ti dát něco k jídlu? Panímáma al’Vereová tu nechala tác.“ „Už mě nakrmila... pokud tomu tak chceš říkat. Nedala mi nic než ten vývar. Jak se může člověk vyhnout špatným snům, když má v sobě jenom polívku...“ Tam dostal ruku zpod pokrývky a dotkl se meče u Randova pasu. „Takže to nebyl sen. Když mi Marin řekla, že jsem nemocný, myslel jsem, že jsem byl... Ale ty jsi v pořádku. To je jediné, na čem záleží. Co statek?“
Rand se zhluboka nadechl. „Trolloci pobili ovce. Myslím, že vzali i krávu, a dům potřebuje pořádně vyčistit.“ Povedl se mu chabý úsměv. „Měli jsme větší štěstí než někteří jiní. Vypálili půl vsi.“
Povykládal Tamovi o všem, co se přihodilo, nebo skoro o všem. Tam pozorně poslouchal a kladl přesné otázky, takže Rand zjistil, že vypráví o tom, jak se z lesa vrátil do domu, což vedlo k tomu, jak zabil trolloka. Musel mu povědět i o tom, jak Nyneiva řekla, že Tam umírá, aby mu vysvětlil, proč o něj pečovala Aes Sedai místo vědmy. Tamovi se při té zmínce rozšířily oči, Aes Sedai v Emondově Roli. Ale Rand neviděl důvodu, proč by měl probírat každý krok cesty ze statku, ani o svých obavách, nebo o myrddraalovi na silnici. A už vůbec ne o nočních můrách, které měl, když spal u Tamova lůžka. A zvláště neviděl důvod, proč mu vykládat o tom, co blábolil v horečce. Ještě ne. Jenom Moirainin příběh, tomu se nedalo vyhnout.
„Tak to je tedy příběh, na který by byl i kejklíř pyšný,“ zamumlal Tam, když Rand skončil. „Co by trolloci mohli chtít obyčejným klukům? Nebo Temný, Světlo nám pomáhej?“
„Myslíš, že lhala? Pantáta al’Vere říkál, že o tom, jak byly napadené jenom dva statky, mluvila pravdu. A o domu pantáty Luhhana a pantáty Cauthona.“
Tam chvíli ležel mlčky, pak řekclass="underline" „Pověz mi, co říkala. Pokud možno její vlastní slova, co přesně řekla.“
Rand se snažil. Kdo si kdy přesně pamatoval slova, která slyšel? Kousal se do rtu, škrábal se na hlavě a kousek po kousku to poskládal dohromady, jak se jen pamatoval. „Na nic jiného si už nemůžu vzpomenout,“ zakončil své vyprávění. „O některých věcech si nejsem tak úplně jistý, že je neřekla trochu jinak, ale je to dost blízko.“
„To docela stačí. Musí, ne? Víš, mládenče, Aes Sedai jsou dost zvláštní. Nelžou, aspoň ne rovnou, ale pravda, kterou ti Aes Sedai vykládá, není vždycky taková, za jakou ji pokládáš. Musíš si na ni dávat pozor.“
„Slyšel jsem příběhy,“ odsekl Rand. „Nejsem malý dítě.“
„To nejsi, to teda nejsi.“ Tam si těžce povzdechl a pak podrážděně pokrčil rameny. „Stejně bych měl jít s tebou. Svět mimo Dvouříčí není stejný jako v Emondově Roli.“
Byla to otevřená možnost zeptat se Tama na to, jak tam byla co se všechno stalo, ale Rand na to neskočil. Místo toho otevřel ústa. „Jenom tak? Myslel jsem, že mi to budeš vymlouvat. Myslel jsem, že budeš mít stovku důvodů, abych nikam nechodil.“ Uvědomil si, že doufal, že Tam bude mít stovku důvodů proti, a to dobrých důvodů.
„Možná ne stovku,“ odfrkl si Tam, „ale pár věcí mě napadlo. Jenomže za moc nestojí. Jestli po tobě jdou trolloci, budeš v Tar Valonu ve větším bezpečí, než kdekoliv jinde. Jenom si pamatuj, že musíš být opatrný. Aes Sedai dělají všechno ze svých vlastních důvodů, a ty nejsou vždycky takové, jak si myslíš.“
„Kejklíř říkal něco podobného,“ poznamenal pomalu Rand. „Tak to věděl, o čem mluví. Pozorně poslouchej, pořádně si všechno promysli a dávej si pozor na jazyk. To je dobrá rada, která se ti bude hodit všude mimo Dvouříčí, ale zvlášť s Aes Sedai. A se strážci. Povíš něco Lanovi, a jako bys to řekl Moirain. Jestli je strážce, je s ní svázán tak jistě, jako že dnes ráno vyjde slunce, a nebude mít před ní mnoho tajemství, pokud vůbec nějaká.“
Rand věděl o poutu mezi Aes Sedai a strážci jen málo, i když v každém příběhu o strážcích, který kdy slyšel, hrálo velkou roli. Mělo to něco společného se Bílou, dar pro strážce, nebo snad nějaký druh výměny. Strážci z toho měli podle příběhů všechny možné výhody. Uzdravovali se rychleji než ostatní lidé a déle vydrželi bez jídla, vody a spánku. Dokázali prý vycítit trolloky, pokud tito byli dost blízko, i jiné tvory Temného, což vysvětlovalo, jak se Lan s Moiraine pokusili varovat vesnici před útokem. Co z toho měly Aes Sedai, o tom příběhy mlčely, ale Rand nebyl ochoten uvěřit, že z toho něco nemají.
„Budu opatrný,“ řekl Rand. „Jen bych si přál vědět proč. Nedává to smysl. Proč já? Proč my?“
„Taky bych to rád věděl, chlapče. Krev a popel, moc rád bych to věděl.“ Tam si ztěžka povzdechl. „No, hádám, nemá smysl plakat nad rozlitým mlíkem. Kdy musíš odejít? Za den dva už budu na nohou, a pak bychom se mohli poohlídnout po novém stádě. Oren Dautry má nějaké slušné kusy, se kterými by se mohl rozloučit, když teď není pastva, a Jon Thane taky.“
„Moirain... Aes Sedai říkala, že musíš zůstat v posteli. Říkala pár týdnů.“ Tam otevřel ústa, ale Rand pokračoval. „A mluvila s panímámou al’ Vereovou.“
„Aha. No, možná Marin přemluvím.“ Neznělo to ale moc nadějně. Ostře se zadíval na Randa. „To, jak ses vyhnul odpovědi, znamená, že odcházíš brzy. Zítra? Nebo dneska v noci?“
„Dneska v noci,“ odpověděl tiše Rand a Tam smutně přikývl. „Ano. No, když už to musí být, je lepší to neodkládat. Ale s těmi ‚týdny‘ ještě uvidíme.“ Zatahal za pokrývky spíš podrážděně než silou. „No, možná to pár dní vydržím. Doženu vás po cestě. Uvidíme, jestli mě Marin udrží v posteli, když budu chtít odejít.“
Ozvalo se zaťukání na dveře a do pokoje strčil hlavou Lan. „Rychle se rozluč, ovčáku, a pojď. Mohly by nastat potíže.“
„Potíže?“ zeptal se Rand a strážce netrpělivě zabručel. „Prostě si pospěš!“
Rand spěšně strhl plášť z háčku. Začal si odepínat opasek s mečem, když tu promluvil Tam.
„Nech si ho. Budeš ho potřebovat spíš než já, i když, bude-li chtít Světlo, nebudeme ho potřebovat ani jeden. Dávej na sebe pozor, mládenče. Slyšíš?“
Rand si nevšímal Lanova vrčení a sklonil se, aby Tama objal. „Vrátím se. To ti slibuju.“
„Ovšemže se vrátíš.“ Tam se zasmál. Slabě Randovi objetí vrátil a poplácal Randa po zádech. „Já to vím. A až se vrátíš, budu mít pro tebe dvakrát tolik ovcí. Teď běž, než si ten chlapík ublíží.“
Rand se pokusil zdržet, snažil se najít slova k otázce, kterou nechtěl položit, ale Lan ho prostě popadl za ruku, vyvedl z místnosti a odtáhl ho na chodbu. Na sobě měl strážce matnou šedozelenou halenu s překrývajícími se kovovými šupinami. Hlas měl z podráždění drsný.
„Musíme si pospíšit. Copak nerozumíš slovu potíže?“
Venku čekal Mat v kabátě a plášti s lukem v ruce. U pasu mu visel toulec. Nervózně se pohupoval na patách a neustále se ohlížel ke schodům, netrpělivě i s obavami zároveň. „Tohle se příběhům moc nepodobá, co, Rande?“ řekl chraplavě.
„Jaké potíže?“ chtěl vědět Rand, ale strážce se místo odpovědi hnal dolů, přičemž bral schody po dvou. Mat se vrhl za ním a rychle mávl na Randa, aby ho následoval.