Rand si přehodil plášť a dohnal je dole pod schody. V šenku se matně svítilo. Polovina svíček už dohořela a většina ostatních se utápěla v rozpuštěném vosku. Místnost byla kromě nich prázdná. Mat stál vedle jednoho z předních oken a vyhlížel ven, jako by se snažil, aby ho nikdo zvenčí nezahlédl. Lan na štěrbinku pootevřel dveře a vyhlížel na dvůr.
Rand byl zvědav, co vlastně hledají, a tak se k nim připojil. Strážce mu tiše nařídil, aby dával pozor, ale pootevřel dveře o maličko víc, aby se Rand mohl také podívat.
Ten si nejdřív nebyl jist, co vlastně vidí. U ohořelého formanského vozu se shromáždil dav vesničanů, asi tak tři tucty, a tmu zaháněli několika pochodněmi, které si přinesli. Před nimi stála Moirain, zády k hostinci, a se zdánlivou ledabylostí se opírala o hůl. Hari Coplin stál vepředu se svým bratrem Darlem a Bilim Congarem. Byl tam také Cenn Buie a vypadal nejistě. Randa překvapilo, když viděl, jak Hari hrozí Moirain pěstí.
„Odejdi z Emondovy Role!“ hulákal sedlák s mrzutou tváří. Pár hlasů z davu mu přizvukovalo, ale váhavě, a nikdo se netlačil dopředu. Mohli být ochotni postavit se Aes Sedai v davu, ale nikdo nechtěl vystoupit sám za sebe. Ne před Aes Sedai, která měla všechny důvody, aby se cítila dotčená.
„To tys přivedla ty obludy!“ burácel Darl. Zamával pochodní nad hlavou a ozvaly se výkřiky jako: „Tys je přivedla!“ a „Je to tvoje chyba!“ které vedl jeho bratranec Bili.
Hari strčil loktem do Cenna Buie a starý doškař našpulil rty a vrhl po něm kosý pohled. „Ty věci.., ti trolloci se neobjevili, dokud jsi nepřišla,“ zamumlal Cenn, a tak tak že ho bylo slyšet. Zarputile vrtěl hlavou, jako by si přál, aby byl někde jinde, a hledal cestu, jak se tam dostat. „Ty jsi Aes Sedai. My žádnou takovou ve Dvouříčí nechceme. Aes Sedai za sebou vodí potíže. Jestli tady zůstaneš, přijdou další.“
Jeho řeč žádnou odezvu u shromážděných vesničanů nevyvolala a Hari se zmateně zamračil. Najednou popadl Darlovu pochodeň a zamával jí směrem k Moirain. „Jdi pryč!“ hulákal. „Nebo tě vypálíme!“
Padlo ledové ticho, ozývalo se pouze šoupání nohou, jak se někteří muži stahovali dozadu. Lid z Dvouříčí byl ochoten bojovat, pokud je někdo napadl, ale násilí tu zdaleka nebylo obvyklé, a vyhrožování lidem jim bylo zcela cizí, tedy kromě občasného zamávání pěstí. Cenn Buie, Bili Congar a Coplinové zůstali sami. Bili vypadal, jako by chtěl také vycouvat.
Hariho nedostatek podpory překvapil, ale rychle se vzpamatoval. „Jdi pryč!“ zařval znovu, což zopakoval Darl a o poznání slaběji Bili. Hari se mračil na ostatní. Lidé před ním uhýbali pohledem.
Náhle se ze stínu vynořili Bran al’Vere a Haral Luhhan a zastavili se stranou od Aes Sedai i od davu. Starosta v ruce ledabyle potěžkával velkou dřevěnou palici, kterou používal k narážení sudů. „Navrhoval tu snad někdo, že mi zapálí hostinec?“ zeptal se tiše.
Oba Coplinové o krok ustoupili a Cenn Buie od nich poodešel. Bili Congar se vrhl mezi shromážděné. „To ne,“ řekl rychle Darl. „O tom jsme nikdy nemluvili, Brane... eh, starosto.“
Bran kývl. „Tak to jsem možná slyšel, jak vyhrožujete hostům v mým hostinci?“
„Je to Aes Sedai,“ začal rozzlobeně Hari, ale slova mu odumřela na rtech, když dopředu popošel Haral Luhhan.
Kovář se prostě jenom protáhl, zvedl silné paže nad hlavu a zaťal mohutné pěsti, až mu zapraskalo v kloubech, ale Hari na statného chlapíka hleděl, jako by mu pěstí mával rovnou pod nosem. Haral si zkřížil ruce na prsou. „Omluv mě, Hari. Nechtěl jsem tě přerušit. Co jsi to říkal?“
Ale Hari, ramena svěšená, jako by se snažil stáhnout do sebe a zmizet, už zjevně neměl, co by dodal.
„Překvapili jste mě, lidi,“ zaburácel Bran. „Paete al’Caare, včera večer si tvůj kluk zlomil nohu, ale dneska jsem ho viděl chodit – díky ní. Evarde Candwine, ty jsi ležel na břiše s ránou na zádech jako ryba při kuchání, dokud na tebe nevložila ruce. Teď to vypadá, jako by se to stalo před měsícem, a pokud se nemýlím, máš tam jenom jizvičku. A ty, Cenne...“ Doškař začínal mizet v davu, ale zastavil se a nejistě se Branovi podíval do očí. „Vidět tu některé členy vesnické rady by mě, Cenne, šokovalo, ale ty, tys mě překvapil ze všech nejvíc. Ruka by ti pořád ještě bezvládně visela u boku, samá popálenina a podlitina, kdyby nebylo jí. Když už necítíš vděčnost, necítíš ani hanbu?“
Cenn zvedl pravici a pak rozzlobeně odvrátil zrak. „Nemůžu popřít, co udělala,“ zamumlal a znělo to zahanbeně. „Pomohla mi, ostatním taky,“ pokračoval prosebným tónem, „ale je to Aes Sedai, Brane. Jestli ti trolloci nepřišli kvůli ní, tak proč přišli? Nechceme tu ve Dvouříčí mít Aes Sedai. Ať si svoje problémy nechají pro sebe.“
Pár mužů, v bezpečí v zadních řadách, teď vykřiklo: „Nechceme problémy Aes Sedai!“ „Pošlete ji pryč!“ „Vyžeňte ji!“ „Proč by sem chodili, kdyby to nebylo kvůli ní?“
Bran se zachmuřil, ale než mohl promluvit, Moirain náhle zavířila vyřezávanou holí nad hlavou, roztáčejíc ji oběma rukama. Rand zalapal po dechu zároveň s vesničany, protože z obou konců hole vyšlehly syčící bílé plameny rovnou dopředu jako hroty oštěpů, i přesto, že se tyč otáčela. Dokonce i Bran s Haralem od ní poodstoupili. Moirain natáhla ruce před sebe, hůl držela rovnoběžně se zemí a bledé světlo stále tryskalo dopředu, jasnější než pochodně. Muži ustupovali a stínili si oči, které je z toho jasného plamene bolely.
„Tak tohle se stalo s Aemonovou krví?“ Aes Sedai nemluvila hlasitě, ale její hlas přehlušil každý jiný zvuk. „Malí lidé, kteří se hašteří o to, aby se mohli skrývat jako králíci? Zapomněli jste, kým jste byli, zapomněli jste, čím jste byli, a já doufala, že aspoň malá část toho ve vás zůstala, nějaká vzpomínka v krvi a kostech. Špetka oceli, která by vás posílila pro dlouhou noc, jež přichází.“
Nikdo nepromluvil. Oba Coplinové vypadali, jako by už nikdy v životě nehodlali otevřít ústa.
Bran řekclass="underline" „Zapomněli jsme, kým jsme byli? Jsme tím, kým jsme byli vždycky. Poctiví sedláci a řemeslníci. Lidi z Dvouříčí.“
„Na jihu,“ mluvila dále Moirain, „leží řeka, kterou vy nazýváte Bílou, ale daleko na východě jí lidé pořád říkají jejím pravým jménem. Manetherendrella. Ve starém jazyce to znamená: Vody Horského domova. Jiskřivé vody, které kdysi protékaly zemí chrabrých a krásných. Před dvěma tisíci lety Manetherendrella omývala hradby horského města tak krásného na pohled, že na ně ogierští zedníci užasle zírali. Celý tento kraj pokrývaly statky a vesnice, a les, jemuž vy říkáte les Stínů, sahal dokonce ještě dál. Ale všichni ti lidé se považovali za lid z Horského domova, lid Manetherenu.
Jejich králem byl Aemon al’Caar al Thorin, Aemon, syn Caara, syna Thorinova, a Eldren ai Ellan ai Carlan byla jeho královnou. Aemon, muž tak chrabrý, že největší poklonou, kterou mohl kdo za odvahu jinému složit, dokonce i mezi jeho nepřáteli, bylo říci o něm, že je to muž s Aemonovým srdcem. Eldren, tak krásná, až se vyprávělo, že i květiny rozkvétají, jen aby se usmála. Chrabrost a krása a moudrost a láska, které smrt už nedokázala déle snášet. Plačte, máte-li srdce, pro ztrátu dokonce i vzpomínky na ně. Plačte pro ztrátu jejich krve.“
Tehdy se odmlčela, ale nikdo nepromluvil. Randa stejně jako ostatní spoutalo kouzlo, jež vytvořila. Když opět promluvila, vpíjel se Rand do jejích slov a ostatní také.
„Téměř dvě století trollocké války ničily zemi široko daleko a kdekoliv zuřila bitva, byla zástava Manetherenu s rudým orlem v čele. Muži z Manetherenu byli trnem v Temného patě a třískou v jeho ruce. Zpívejte o Manetherenu, který se nikdy neskloní před Stínem. Zpívejte o Manetherenu, o meči, který není možné zlomit.