Byli daleko, muži z Manetherenu, na Bekkarském poli zvaném Krvavé pole, když k nim dorazila zpráva, že trollocké vojsko vyrazilo k jejich domovině. Byli příliš daleko, aby mohli udělat něco jiného než čekat, až uslyší o smrti svého kraje, protože síly Temného jej hodlaly srovnat se zemí. Zabít rozsochatý dub tím, že mu odseknou kořeny. Byli příliš daleko, takže mohli jenom truchlit. Ale byli to muži z Horského domova.
Bez váhání, bez pomyšlení na obrovskou vzdálenost, kterou museli urazit, odpochodovali z pole, kde zvítězili, stále ještě pokrytí prachem, potem a krví. Den za dnem takto pochodovali, protože věděli, jaké hrůzy po sobě trollocké vojsko zanechává, a žádný z mužů nemohl usnout, dokud takové nebezpečí hrozilo Manetherenu. Šli, jako by měli na nohou křídla, pochodovali dál a rychleji, než jejich přátelé doufali, nebo se jejich nepřátelé báli, že půjdou. Za jiných dní by samotný jejich pochod inspiroval písně. Když se vojska Temného hnala na země Manetherenu, povstali před nimi muži z Horského domova, zády k Tarendrelle.“
Jakýsi vesničan se pokusil zajásat, ale Moirain pokračovala, jako by ho neslyšela. „Nepřítel, jemuž muži z Manetherenu čelili, by sklíčil i to nejodvážnější srdce. Na obloze se černali krkavci. Na zemi se černali trolloci. Trolloci a jejich lidští spojenci. Trolloci a temní druzi po desítkách desítek tisíc, a v jejich čele hrůzopáni. Za noci jejich ohně předčily počtem hvězdy a za úsvitu v čele rozvinuli Ba’alzamonovu zástavu. Ba’alzamon, srdce Temnoty. Starobylé jméno pro Otce lží. Nemohli osvobodit Temného z jeho vězení v Shayol Ghulu, protože kdyby se tak stalo, postavilo by se jim celé lidstvo, ale jeho síla byla s nimi. Hrůzopáni a zlo, vedle nějž světlo ničící zástava vypadala jako pravda, a duše lidí, kteří jim čelili, zamrazilo. Přesto věděli, co musí udělat. Jejich domovina ležela hned za řekou. Museli zabránit nepříteli a jeho moci, aby se nedostal do jejich Horského domova. Eimon vyslal posly. Slíbili jim pomoc, pokud se na Tarendrelle udrží déle než tři dny. Pokud se udrží déle než tři dny proti přesile, která je měla přemoci během jedné hodiny. Přesto se nějak udrželi, přes krvavé zteče, zoufale se bránili, vydrželi hodinu, druhou hodinu, třetí hodinu. Bojovali po tři dny, a přesto, že se země změnila v jatka, nepustili přes Tarendrellu nikoho. Ale třetího dne žádná pomoc nedorazila, ani žádný posel, a oni bojovali sami. Po šest dní. Po devět. A desátého dne Aemon poznal hořkou příchuť zrady. Žádná pomoc nepřicházela a oni už nemohli přechod přes řeku udržet.“
„Co teda udělali?“ chtěl vědět Hari. Pochodně se v chladném nočním vzduchu mihotaly, ale nikdo se nenamáhal přitáhnout si plášť k tělu.
„Aemon překročil Tarendrellu,“ vyprávěla jim Moirain, „a zničil za sebou mosty. A poslal zemí zprávu, aby lidé uprchli, protože věděl, že mocní s hordami trolloků si najdou způsob, jak se dostat přes řeku. Ještě než posly propustil, trolloci už začínali přecházet přes řeku a vojáci Manetherenu proti nim znovu zvedli boj, aby svými životy vykoupili tolik hodin, kolik jen půjde, a jejich lidé mohli utéci. Z města Manetherenu Eldren řídila úprk svých lidí do nejhlubších lesů a nejodlehlejších hor.
Ale někteří neuprchli. Nejdřív potůček, pak řeka, potom záplava mužů neodešla do bezpečí, ale připojila se k vojsku bojujícímu za jejich zemi. Ovčáci s luky, sedláci s vidlemi a dřevorubci se sekerami. Ženy šly také, popadly jakoukoliv zbraň, kterou našly, a pochodovaly bok po boku se svými muži. Nešel nikdo, kdo by nevěděl, že se už nevrátí. Ale byla to jejich země. Byli to jejich otcové a budou to jejich děti, a oni byli ochotni za ně zaplatit i svými životy. Nevzdali se ani pídě země, která by nebyla nasáklá krví, ale nakonec bylo vojsko Manetherenu zatlačeno zpátky, zatlačeno až sem, na místo, kterému nyní říkáte Emondova Role. A tady je hordy trolloků obklíčily.“
Moirain se v hlase ozývaly chladné slzy. „Mrtví trolloci a mrtvoly lidských odpadlíků se tu vršili na celých kupách, ale vždycky se další dostali přes ty příšerné hromady jako vlny smrti bez konce. Nemohlo to skončit jinak. Žádný muž ani žena, kteří toho dne za úsvitu stáli pod zástavou s rudým orlem, nepřežili do chvíle, kdy padla noc. Meč, který nebylo možné zlomit, byl roztříštěn.
V pohoří Oparů, sama uprostřed města Manetherenu, Eldren vycítila, že Aemon umírá, a její duše zemřela s ním. A na místě její duše zůstala jen žízeň po pomstě, pomstě za její lásku, pomstě za její lid a její zemi. Hnána žalem sáhla do pravého zdroje a vrhla jedinou sílu proti trollockému vojsku. A tam padli hrůzopáni na místě, kde stáli, ať při svých tajných poradách, či když napomínali vojáky. Ve chvilce hrůzopáni a generálové Temného vzpláli plamenem. Oheň strávil jejich těla a hrůza strávila jejich právě zvítězivší vojsko.
Teď prchali jako zvířata před lesním požárem, myslíce pouze na útěk. Prchali na sever a na jih. Tisíce se jich utopily, když se snažily přeplavat Tarendrellu bez pomoci hrůzopánů, a na Manetherendrelle ve strachu, že by je mohl někdo pronásledovat, strhly mosty. Lidi, které našli, pobili a upálili, ale nutkání utíkat je stále pohánělo. Až nakonec v zemích Manetherenu nezůstal ani jediný. Byli roztroušeni jako listí ve větru. Konečná pomsta přišla pomaleji, ale přišla, když je pronásledovali jiní lidé, jiná vojska v jiných zemích. Z těch, kdo vraždili na Aemonově poli, nezůstal naživu ani jediný.
Cena za to však byla pro Manetheren příliš vysoká. Eldren přitáhla více jediné síly, než mohl který člověk doufat, že zvládne bez pomoci. Jak zemřeli nepřátelští generálové, tak zahynula i ona, a plameny, které ji strávily, zachvátily prázdné město Manetheren, dokonce i jeho kameny až na živou skálu hor. Lidé však byli zachráněni.
Z jejich statků, z jejich vesnic, ani z jejich velkého města nezůstalo nic. Mohli říkat, že jim nezůstalo nic, mohli uprchnout do jiných zemí, kde by mohli začít znovu. Ale oni to neřekli. Za svou zemi zaplatili krví a nadějí takovou cenu, jakou ještě nikdy nikdo nezaplatil, a teď byli připoutáni k půdě pouty pevnějšími než ocel. V nadcházejících létech je zničily jiné války, až byl nakonec jejich koutek světa zapomenut a oni nakonec zapomněli na války a na to, jak je vést. Už nikdy se Manetheren nepozvedl. Jeho vznosné štíhlé věže a zpívající fontány se staly snem, který pomalu bledl v myslích jeho lidu. Ale oni, a jejich děti, a děti jejich dětí, si podrželi zemi, která byla jejich. Udrželi ji, i když dlouhá staletí odplavila důvod z jejich vzpomínek. Udrželi ji až dodneška, kde jste vy. Plačte pro Manetheren. Plačte pro to, co je navždy ztraceno.“
Ohně na Moirainině holi pohasly a ona hůl sklonila, jako by vážila sto liber. Dlouhou chvíli bylo kvílení větru jediným slyšitelným zvukem. Pak se kolem Coplinů protáhl Paet al’Caar.
„Tvůj příběh já neznám,“ prohlásil sedlák s protáhlou tváří. „Já žádným trnem v patě Temnýho nejsem, ani není moc pravděpodobný, že někdy budu. Ale můj Wil chodí díky tobě, a proto se stydím, že jsem tu byl. Nevím, jestli mi odpustíš, ale ať už půjdeš nebo ne, já jdu pryč. A co se mě týká, můžeš v Emondově Roli zůstat, jak dlouho se ti zlíbí.“
Rychle sklonil hlavu, skoro jako v úkloně, a protlačil se davem. Ostatní začali mumlat, tváříce se zahanbeně a pokorně, než také jeden po druhém vyklouzli. Coplinové, s mrzutými výrazy a znovu podmračení, se rozhlédli po tvářích přítomných a beze slova zmizeli do noci. Bili Congar se ztratil dokonce dřív než jeho bratranci.