Lan vtáhl Randa zpátky a zavřel dveře. „Půjdeme, chlapče.“ Strážce se vydal do zadní části hostince. „Pojďte, oba. Rychle!“ Rand zaváhal a vyměnil si zvědavý pohled s Matem. Zatímco Moirain vyprávěla svůj příběh, neodtáhli by ho ani dhurrani pantáty al’Verea, ale teď ho tu drželo cosi jiného. Tohle byl skutečný začátek, opustit hostinec a následovat strážce do noci... Rand se zachvěl a snažil se upevnit své odhodlání. Neměl na vybranou, ale do Emondovy Role se vrátí bez ohledu na to, jak daleko ho cesta zavede.
„Na co čekáš?“ zeptal se Lan ode dveří, které vedly ven z šenku. Mat sebou trhl a rozběhl se za ním.
Rand se snažil přesvědčit sám sebe, že se vydává na velkolepé dobrodružství, a následoval ho potemnělou kuchyní ven na dvůr před stájí.
10
Loučení
Ve stáji visela na sloupku na hřebíku jediná lucerna s napůl zavřenými dvířky a vrhala matné světlo. Většina stání byla ponořena do hlubokého stínu. Rand prošel dveřmi z dvorku do stáje těsně za Matem a strážcem a Perrin vyskočil za šustění slámy, na níž seděl zády ke dveřím. Halil ho těžký plášť.
Lan se ani nezastavil a hned se ptaclass="underline" „Díval ses, jak jsem ti říkal, kováři?“
„Díval,“ opáčil Perrin. „Kromě nás tu nikdo není. Proč by se někdo schovával...“
„Opatrnost a dlouhý život spolu jdou ruku v ruce, kováři.“ Strážce rychle přejel pohledem setmělou stáji hlubší stín na seníku nahoře a pak zavrtěl hlavou. „Není čas,“ zamumlal napůl pro sebe. „Máme si pospíšit, říkala.“
Jako by chtěl splnit svá slova, rychle přešel k místu, kde na okraji světelného jezírka stálo spoutáno pět koní, nasedlaných a nauzděných.
Dva z nich byli černý hřebec a bílá klisna, které už Rand viděl. Ostatní, i když ne tak vysocí ani štíhlí, rozhodně vypadali, že patří mezi to nejlepší, co mohlo Dvouříčí nabídnout. Lan spěšně, nicméně pozorně, prohlédl řemeni a podpínky a kožené popruhy, které držely sedlové brašny, měchy na vodu a stočené pokrývky za sedlem.
Rand si s přáteli vyměnil chabý úsměv a snažil se, aby opravdu vypadal, že dychtí vydat se na cestu.
Mat si poprvé všiml meče, který měl Rand po boku, a ukázal na něj. „Stane se z tebe strážce?“ Zasmál se, polkl a rychle se podíval na Lana. Strážce si toho zjevně nevšiml. „Nebo aspoň kupeckej strážnej,“ pokračoval Mat s úsměvem, který vypadal jen trochu nuceně. Potěžkal luk. „Zbraň poctivýho chlapa mu nevoní.“
Randa napadlo, že se mečem pochlubí, ale Lanova přítomnost mu v tom zabránila. Strážce se jejich směrem sice ani nepodíval, ale Rand si byl jist, že ten muž si je vědom všeho, co se kolem něj děje. Místo toho s přehnanou ledabylostí prohodiclass="underline" „Mohl by být užitečný,“ jako by na nošení meče nebylo nic neobvyklého.
Perrin se pootočil a pokoušel se něco schovat v plášti. Rand zahlédl široký kožený řemen, který měl kovářský tovaryš kolem pasu, a poutkem na opasku provlečené topůrko sekery.
„Co to tam máš?“ zeptal se.
„No vážně, kupecký strážný,“ zařehtal se Mat.
Střapatý mládenec se na Mata zamračil, čímž dával najevo, že už jeho žertíky déle snášet nehodlá, pak si ztěžka povzdechl a odhodil plášť dozadu, aby předvedl sekeru. Nebyla to žádná obyčejná sekera na štípání dřeva. Široký list čepele měl tvar půlměsíce a nahoře vybíhal do zakřiveného hrotu, takže byla ve Dvouříčí stejně nepatřičná jako Randův meč. Perrin na ni však položil ruku s nenuceným výrazem.
„Pantáta Luhhan ji udělal asi před dvěma roky pro stráž kupce s vlnou. Ale když ji dodělal, ten chlápek nechtěl zaplatit, na čem se umluvili, a pantáta Luhhan si odmítl vzít míň. Pak mi ji dal, když,“ odkašlal si a vrhl po Randovi stejně varovný pohled jako dříve po Matovi, „když mě přistihl, jak s ní cvičím. Říkal, že si ji klidně můžu nechat, protože jemu stejně k ničemu není.“
„Cvičíš,“ zahihňal se Mat, ale když Perrin zvedl hlavu, pozvedl konejšivě ruce. „Jak říkáš. Je jenom dobře když jeden z nás umí používat skutečnou zbraň.“
„Ten luk je skutečná zbraň,“ prohodil najednou Lan. Položil ruku na sedlo svého vysokého vraníka a vážně si hochy prohlédl. „Stejně jako prak, který jsem viděl u kluků z vaší vesnice. To, že jsi ho nikdy nepoužil na nic jiného než na králíky nebo k odhánění vlků od ovcí, neznamená žádný rozdíl. Jako zbraň lze použít cokoliv, pokud na to muž či žena, kteří ji drží, mají kuráž a použijí ji. Bez ohledu na trolloky bude lepší, když si to ujasníte dřív, než opustíme Dvouříčí, než opustíme Emondovu Roli, jestli se chcete dostat do Tar Valonu živí.“
Jeho tvář i hlas, studené jako smrt a tvrdé jako hrubě otesaný náhrobní kámen, zdusily jejich úsměvy a umlčely je. Perrin se zašklebil a znovu si přes sekeru přetáhl plášť. Mat upřeně pozoroval špičky vlastních nohou a palcem rozhrabával slámu na podlaze stáje. Strážce zavrčel a vrátil se ke své práci. Ticho se prodlužovalo.
„Tohle moc příběhy nepřipomíná,“ prohlásil nakonec Mat. „To nevím,“ podotkl Perrin mrzutě. „Trolloci, strážce, Aes Sedai. Co bys ještě chtěl?“
„Aes Sedai,“ zašeptal Mat a znělo to, jako by ho náhle zamrazilo.
„Věříš jí, Rande?“ zeptal se Perrin. „Chci říct, co by nám mohli trolloci chtít?“
Jako jeden se hoši obrátili ke strážci. Lan vypadal, že je zcela zabrán do postroje bílé klisny, nicméně se trojice stáhla až ke dveřím, dál od něj. Přesto dali hlavy k sobě a mluvili tiše.
Rand zavrtěl hlavou. „Nevím, ale o tom, že naše statky byly jediné, které přepadli, mluvila pravdu. A tady ve vesnici nejdřív napadli dům pantáty Luhhana a kovárnu. Ptal jsem se starosty. Je stejně snadné uvěřit, že po nás jdou, jako čemukoliv jinému, co mě napadá.“ Najednou si uvědomil, že na něj oba mladíci zírají.
„Ty ses ptal starosty?“ vydechl nevěřícně Mat. „Říkala, že to nesmíme nikomu prozradit.“
„Neřekl jsem mu, proč se ptám,“ namítal Rand. „Chceš tím říct, že vy jste s nikým nemluvili? Neřekli jste nikomu, že odcházíte?“ Perrin v obraně krčil rameny. „Moirain Sedai není jen tak někdo.“
„Nechali jsme zprávu,“ dodal Mat. „Pro naše rodiny. Ráno to najdou. Rande, moje máma si myslí, že Tar Valon leží těsně vedle Shayol Ghulu.“ Trochu se zasmál, aby ukázal, že její názor nesdílí. Příliš přesvědčivě to neznělo. „Kdyby uvěřila, že mě vůbec jenom napadlo tam jít, zamkla by mě ve sklepě.“
„Pantáta Luhhan je umíněný jako kámen,“ dodával Perrin, „a panímáma Luhhanová je ještě horší. Kdybys ji viděl, jak prohrabává trosky jejich domu a vykládá, že doufá, že se trolloci vrátí a dostanou se jí do ruky...“
„Ať shořím, Rande,“ řekl Mat. „Vím, že je to Aes Sedai a tak, ale trolloci tady opravdu byli. Říkala, že to nemáme nikomu vykládat. Jestli ani Aes Sedai neví, co s něčím takovým udělat, tak kdo?“
„Nevím.“ Rand si mnul kořen nosu. Bolela ho hlava a nemohl zapomenout na svůj sen. „Můj otec jí věří. Teda aspoň souhlasí s tím, že musíme odejít.“
Náhle se ve dveřích objevila Moirain. „Tys o naší cestě mluvil se svým otcem?“ Od hlavy k patě byla zahalená do tmavošedého pláště, měla sukni s rozparkem pro jízdu v pánském sedle a hadí prsten bylo jediné zlato, které teď měla na sobě.
Rand si prohlédl její hůl. Přes plameny, které viděl, na ní nebylo ani stopy po spáleninách, dokonce ani saze ne. „Nemohl jsem odejít a neříct mu to.“
Moirain si ho chvíli s našpulenými rty prohlížela a pak se obrátila k ostatním. „A vy jste se taky rozhodli, že nechat zprávu nestačí?“ Mat s Perrinem mluvili jeden přes druhého a ujišťovali ji, že nechali jenom zprávu, tak jak jim řekla. Moirain kývla, pokynem ruky je utišila a věnovala Randovi pronikavý pohled. „Co se stalo, je již vetkáno do vzoru. Lane?“