„Koně jsou připravení,“ oznámil strážce, „a máme dost zásob, abychom se dostali do Baerlonu a ještě nám trochu zbylo. Můžeme kdykoliv odjet. Radil bych hned.“
„Ale ne beze mě.“ Do stáje proklouzla Egwain a v náručí držela balík zabalený ve vlňáku. Rand si málem sedl na zadek.
Lan už napůl vytáhl meč z pochvy, když však poznal, kdo to je, vrátil čepel zpátky a oči měl náhle zcela bez výrazu. Perrin s Matem začali blekotat, aby Moirain přesvědčili, že Egwain o ničem neřekli. Aes Sedai si jich nevšímala. Dívala se na Egwain a zamyšleně si prstem ťukala na rty.
Egwain měla kápi tmavohnědého pláště staženou do čela, což však nestačilo, aby před Moirain skryla svůj vzdorovitý výraz. „Všechno, co potřebuje, mám tady. Včetně jídla. A nezůstanu vzadu. Další šanci podívat se za Dvouříčí už nejspíš nikdy nedostanu.“ „Tohle není výlet do Západního polesí, Egwain,“ zavrčel Mat.
Když se na něj podívala zpod staženého obočí, rychle ucouvl. „Děkuje, Mate. To by mě nenapadlo. Copak si myslíš, že vy tři jste jediní, kdo se chce podívat do světa? Sním o tom stejně dlouho jako vy a nehodlám tuhle šanci promeškat.“
„Jak jsi zjistila, že odjíždíme?“ chtěl vědět Rand. „No, stejně s náma nemůžeš jít. Neodjíždíme jen tak pro zábavu. Jdou po nás trolloci.“ Egwain mu věnovala shovívavý pohled a Rand zrudl a rozhorleně se narovnal.
„Tak za prvé,“ začala mu Egwain trpělivě vysvětlovat, „viděla jsem Mata, jak se plíží kolem a snaží se, aby ho nikdo neviděl. Pak jsem zahlédla Perrina, jak se snaží schovat tu svou směšnou velkou sekeru pod pláštěm. Věděla jsem, že Lan koupil koně, a najednou mě napadlo, nač vlastně potřebuje dalšího. A když koupil jednoho, mohl klidně koupit další. Když jsem si k tomu přidala, že se kolem kradou Mat s Perrinem jako telátka, co se snaží předstírat, že jsou lišky... no, napadla mě jenom jedna odpověď. Nevím, jestli mě překvapilo, že jsem tě tady, Rande, našla taky, po tom, co všechno ses navykládal o svých snech. Když jsou v tom Mat s Perrinem, tak jsem, hádám, měla vědět, že jsi v tom namočený taky.
„Musím jít, Egwain,“ řekl Rand. „My všichni musíme odejít, jinak by se trolloci vrátili.“
„Trolloci?“ Egwain se nevěřícně zasmála. „Rande, jestli ses rozhodl podívat se do světa, no dobře, ale prosím tě, ušetři mě těch svých nesmyslných báchorek.“
„Je to pravda,“ ozval se Perrin, když Mat začaclass="underline" „Trolloci...“ „Dost,“ prohlásila tiše Moirain, ale všem uťala řeč jako nožem. „Všiml si toho ještě někdo?“ Mluvila potichu, ale Egwain polkla a narovnala se, než odpověděla.
„Po včerejší noci jediné, na co všichni myslí, je postavit všechno nanovo, to a co dělat, kdyby se to stalo znovu. Neuvidí nic jiného, dokud jim to nestrčíte pod nos. A já jsem o tom, co jsem uhodla, nikomu neříkala. Nikomu.“
„No dobře,“ řekla po chvíli Moirain. „Můžeš jít s námi.“ Lanovi se po tváři mihl polekaný výraz. Vmžiku zmizel a Lan byl navenek klidný, ale zuřivě vyplivclass="underline" „Ne, Moirain!“
„Teď je součástí vzoru, Lane.“
„To je směšné!“ odsekl Lan. „Jediná věc nemluví pro to, že by s námi měla chodit, a proti je všechno.“
„Je pro to důvod,“ podotkla klidně Moirain. „Součást vzoru, Lane.“ Strážcův kamenný obličej nic neprozrazoval a Lan pomalu kývl.
„Ale Egwain,“ namítal Rand, „půjdou po nás trolloci. Nebudeme v bezpečí, dokud nedorazíme do Tar Valonu.“
„Nesnaž se mě odstrašit,“ odtušila Egwain. „Já jdu.“
Rand ten tón znal. Neslyšel ho od chvíle, kdy se rozhodla, že lezení po nejvyšších stromech je pro děti, ale pamatoval si ho dobře. „Jestli si myslíš, že nechat se pronásledovat od trolloků je psina,“ začal, ale Moirain ho přerušila.
„Na tohle nemáme čas. Za rozbřesku musíme být co nejdál odsud. Kdybychom ji tu, Rande, nechali, mohla by vzburcovat celou vesnici, než bychom se dostali na míli odsud, a to by určitě varovalo toho myrddraala.“
„To bych neudělala,“ protestovala Egwain.
„Může jet na kejklířově koni,“ prohlásil strážce. „Nechám mu tady peníze, aby si mohl koupit jiného.“
„To nepůjde,“ ozval se ze seníku zvučný hlas Toma Merrilina. Tentokrát Lan meč z pochvy vytáhl úplně a nevrátil ho. Pozorně si kejklíře prohlížel.
Tom shodil dolů svinuté pokrývky, pak si hodil harfu a flétnu v pouzdře na záda a přes rameno si přehodil nadité sedlové brašny.
„Tahle vesnice už mi k ničemu nebude, kdežto na druhou stranu jsem ještě nikdy nevystupoval v Tar Valonu. A i když obvykle cestuju sám, po poslední noci nemám proti putování ve společnosti nejmenších námitek.“
Strážce Perrinovi věnoval přísný pohled a Perrin nejistě zašoupal nohama. „Nenapadlo mě kouknout se na seník,“ zamumlal. Dlouhonohý kejklíř slezl po žebříku dolů ze seníku a Lan se škrobenou formálností promluviclass="underline" „Tohle je taky součást vzoru, Moirain Sedai?“
„Všechno je součástí vzoru, příteli,“ odvětila tiše Moirain. „Nemůžeme si vybírat. Uvidíme.“
Tom se dostal na zem a otočil se od žebříku, přičemž si ze záplatovaného pláště smetal slámu. „Ve skutečnosti,“ pokračoval normálním hlasem, „byste mohli říct, že trvám na cestování ve společnosti. Spoustu hodin nad spoustou korbelů piva jsem věnoval přemýšlení o konci svých dní. Trolločí kotel mi ale na mysl nepřišel.“ Úkosem pohlédl na strážcův meč. „Tohle není nutný. Nejsem sýr, abys mě nakrájel.“
„Mistře Merriline,“ řekla Moirain, „musíme spěchat a zcela určitě nám hrozí veliké nebezpečí. Trolloci jsou pořád někde venku a my pojedeme v noci. Jsi si jistý, že chceš jet s námi?“
Tom si je všechny se zvláštním úsměvem prohlédl. „Když to není příliš nebezpečný pro děvče, nemůže to být příliš nebezpečný pro mě. Kromě toho, který kejklíř by nepodstoupil trochu toho nebezpečí, aby mohl vystupovat v Tar Valonu?“
Moirain kývla a Lan vrátil meč do pochvy. Randa náhle napadlo, co by se bývalo stalo, kdyby byl Tom své rozhodnutí změnil, nebo kdyby byla Moirain nekývla. Kejklíř si začal sedlat koně, jako by ho něco podobného ani nenapadlo, ale Rand si všiml, že nejednou sjel pohledem k Lanovu meči.
„Takže,“ prohodila Moirain. „Co kůň pro Egwain?“
„Ten formanský je stejně špatný jako dhurrani,“ odtušil strážce mrzutě. „Silný, ale pomalý.“
„Bela,“ navrhl Rand, a pohled, který po něm Lan vrhl, ho přiměl nadále mlčet. Věděl však, že Egwain by stejně odradit nedokázal, jediné, co se dalo dělat, bylo jí pomoci. „Bela možná není tak rychlá, jako ostatní, ale je silná. Už jsem na ní párkrát jel. Udrží krok.“
Lan se zahleděl do Belina stání a něco si pro sebe mumlal. „Mohla by být o maličko lepší než ti ostatní,“ připustil nakonec. „Hádám, že stejně nemáme na vybranou.“
„Tak to bude muset stačit,“ prohlásila Moirain. „Rande, najdi pro Belu sedlo. Rychle, pospěš si! Už jsme otáleli dost dlouho.“ Rand v sedlovně spěšně vyhledal sedlo i podložku a vyvedl Be
lu ze stání. Když jí pokládal sedlo na hřbet, kobylka se po něm ohlížela s ospalým překvapením. Když na ní jezdíval, jezdil bez sedla, nebyla na sedlo zvyklá. Rand ji uklidňoval a dotahoval sedlový řemen. Bela přijala tuto zvláštnost pouze potřesením hřívou.
Rand vzal Egwain balík, a než nasedla a upravila si sukně, přivázal ho za sedlo. Sukně neměly rozparek pro jízdu v pánském sedle, takže jí byly vidět vlněné punčochy až ke kolenům. Měla stejné boty z měkké kůže jako všechna vesnická děvčata, a ty se rozhodně nehodily pro cestu do Západního polesí, natož do Tar Valonu.