„Pořád si myslím, že bys neměla jezdit,“ řekl Rand. „Ty trolloky jsem si nevymyslel. Ale slibuju, že na tebe budu dávat pozor.“
„Možná budu já dávat pozor na tebe,“ opáčila lehce. Na jeho rozčilený pohled odpověděla úsměvem a sklonila se, aby mu uhladila vlasy. „Vím, že se o mě postaráš, Rande. Budeme dávat pozor jeden na druhého. Ale teď by ses měl radši postarat o svého koně.“
Rand si uvědomil, že všichni ostatní už jsou v sedle a čeká se jen na něj. Jediný kůň, který zůstal bez jezdce, byl Oblak, vysoký bělouš s černou hřívou a ocasem, jenž patřil Jonu Thanemu, tedy patříval. Rand se vyškrábal do sedla, i když s tím měl trochu potíže, protože jakmile vložil nohu do třmenu, černý bělouš pohodil hlavou a odtančil do strany, takže se Randovi pochva s mečem zapletla mezi nohy. To, že si jeho přátelé nevybrali Oblaka, nebyla žádná náhoda. Pan otec Thane často se svým ohnivým běloušem závodil proti koním kupců a Rand neznal případ, kdy by byl prohrál, ale taky neznal případ, že by kdo Oblaka dokázal zvládnout jen tak. Lan musel mlynáři nabídnout slušnou cenu, aby koně prodal. Jak se Rand usazoval v sedle, Oblak se znovu roztančil, jako by dychtil po rychlé jízdě. Rand pevně uchopil otěže a snažil se přesvědčit sám sebe, že s koněm nebude mít potíže. Možná že když přesvědčí sebe, bělouše by mohl přesvědčit taky.
Venku zahoukala do noci sova a vesničané nadskočili, než si uvědomili, co to bylo. Nervózně se zasmáli a vyměnili si zahanbené pohledy.
„Příště nás myš zažene na strom,“ prohodila Egwain s nejistým zahihňáním.
Lan zavrtěl hlavou. „Bylo by lepší, kdyby to byli vlci.“
„Vlci!“ vyjekl Perrin a strážce ho poctil bezvýrazným pohledem.
„Vlci nemají rádi trolloky, kováři, a trolloci nemají rádi vlky, vlastně ani psy. Kdybych zaslechl vlky, byl bych si jistý, že tam na nás nikde nečíhají trolloci.“ Vyjel do měsícem prozářené noci a svého vysokého vraníka nechal jít pomalým krokem.
Moirain vyjela po chvilkovém zaváhání za ním a Egwain se snažila udržet Aes Sedai po boku. Rand s kejklířem jeli za nimi a skupinu uzavírali Mat s Perrinem.
V zadní části hostince byla tma a ticho a dvůr před stájemi zalévalo měsíční světlo. Tichý dusot kopyt rychle odumíral, pohlcen nocí. V temnotě vypadal strážce ve svém plášti jenom jako stín. Jelikož však potřebovali, aby je vedl, neshlukli se okamžitě kolem něj. Dostat se z vesnice, aniž by je někdo zahlédl, bude nelehký úkol, usoudil Rand, když se přiblížili k bráně. Alespoň aniž by je zahlédl některý z vesničanů. Z mnoha oken ve vsi se linula bledá žlutá záře, a i když ta světla v noci nevypadala velká, často se za nimi pohybovaly postavy, postavy vesničanů vyhlížejících, co jim noc přinese. Nikdo se nechtěl nechat znovu překvapit.
V hlubokém stínu vedle hostince, ve chvíli, když už už opouštěli dvůr, Lan prudce zastavil a gestem ostatním přísně nakázal, aby mlčeli.
Na Vozovém mostě zaduněly kroky a tu a tam se na mostě měsíční světlo odrazilo od kovu. Po mostě rachotily boty, zaskřípaly na štěrku a kroky se přiblížily k hostinci. Ze stínu se neozval ani hlásek. Rand měl podezření, že přinejmenším jeho přátelé mají příliš velký strach, aby se ozvali. Jako on.
Kroky se zastavily před hostincem v šedém stínu těsně za matným světlem vycházejícím z oken šenku. Teprve když Jon Thane vystoupil dopředu, oštěp přehozený přes svalnaté rameno a starou kazajku pošitou na prsou ocelovými kolečky, Rand pochopil, co jsou zač. Tucet mužů z vesnice a okolních statků, někteří v přilbicích či kusech zbroje, které celá pokolení ležely zaprášené v podkroví, všichni však s oštěpy, dřevorubeckými sekerami nebo rezavými halapartnami.
Mlynář nahlédl do okna šenku, pak se obrátil a kývl. „Tady to vypadá v pořádku.“ Ostatní se seřadili do nepravidelného dvojstupu a patrola odpochodovala do noci, jako by šla podle tří různých bubnů.
„Dva dha’volští trolloci by je všechny spořádali ke snídani,“ zamumlal Lan, když zvuk jejich kroků utichl, „ale mají oči a uši.“ Obrátil hřebce zpátky. „Pojďte.“
Pomalu, tiše je strážce odvedl přes dvůr dolů po břehu mezi vrbičkami do vod potoka Vinný střik. Tak blízko samotnému prameni byla voda studená a rychle proudila, leskla se, když se rozstřikovala koním kolem nohou, a byla dost hluboká, aby se jezdcům přelévala přes boty.
Koně se v řadě vyšplhali na protější břeh a pod strážcovým zručným vedením zabočili tak, aby se vyhnuli vesnickým domům. Lan se čas od času zastavil a ukázal ostatním, aby byli zticha, i když nikdo jiný nic neslyšel ani neviděl. Nicméně pokaždé kolem brzy prošla další patrola vesničanů a sedláků. Pomalu se dostali za severní okraj vesnice.
Rand se ve tmě ohlížel po domech s vysokými štíty a snažil se vtisknout si je do paměti. Jsem to vážně skvělý dobrodruh, pomyslel si. Ještě jsem ani nevytáhl paty z vesnice, a už se mi stýská. Ale nepřestal se dívat.
Prošli kolem posledního statku na okraji vesnice a dostali se do otevřené krajiny, jedouce rovnoběžně se Severní silnicí, která vedla do Tarenského Přívozu. Rand si byl jist, že noční obloha nemůže být nikde krásnější než tady, ve Dvouříčí. Čistá čerň se zdánlivě táhla do nekonečna a myriády hvězd zářily jako světelné tečky roztroušené v kusu křišťálu. Měsíc, jenom tenký srpek, vypadal, že je skoro na dotek, jenom kdyby Rand natáhl ruku a...
Přes stříbrný měsíc pomalu přeletěl černý stín. Rand mimovolně škubl otěžemi a bělouš se zastavil. Netopýr, říkal si Rand nejistě, ale věděl, že to žádný netopýr nebyl. Netopýři byli zvečera běžní, za soumraku se vrhali za mouchami a kousalkami. Křídla, která nesla tohoto tvora, snad měla stejný tvar, ale pohybovala se pomalými, mocnými máchnutími dravého ptáka. A tento tvor byl na lovu. To, jak rozmáchlými oblouky poletoval tam a zpět, nepřipouštělo pochyby. Horší však byla jeho velikost. Aby netopýr vypadal proti měsíci tak veliký, musel by ho mít člověk skoro na dosah ruky. Rand se v duchu snažil odhadnout, jak daleko musel být a jak velký. Tělo musel mít velké jako člověk a křídla... Teď to opět přeletělo měsíc a náhle zamířilo dolů, takže to pohltila noc.
Rand si neuvědomil, že Lan poodjel dozadu, dokud ho strážce nechytil za ruku. „Na co se to koukáš, chlapče? Musíme jet dál.“ Ostatní čekali za Lanem.
Rand tak trochu čekal, že mu řeknou, že ho jenom přemohl strach z trolloků, nicméně vypověděl, co viděl. Doufal, že to Lan odbyde jako netopýra nebo šálení zraku.
Lan zavrčel jediné slovo, a to slovo jako by zanechávalo pachuť v ústech. „Draghkar.“ Egwain s ostatními přáteli z Dvouříčí se nervózně rozhlíželi do noci, ale kejklíř tiše zasténal.
„Ano,“ řekla Moirain. „Nelze doufat v něco jiného. A jestli má myrddraal draghkara na povel, tak se brzy dozví, kde jsme, jestli to už neví. Musíme putovat rychleji, než se dá jet krajinou. Pořád bychom mohli do Tarenského Přívozu dorazit před myrddraalem, a ten se přes řeku se svými trolloky tak snadno nedostane.“
„Draghkar?“ zeptala se Egwain. „Co je to?“
Byl to Tom Merrilin, kdo jí chraplavě odpověděl. „Za války, jež věk pověstí ukončila, horší než trolloci a půllidé byli stvořeni.“
Když promluvil, Moirain trhla hlavou jeho směrem. Ani tma nedokázala zastřít pronikavost jejího pohledu.
Než se mohl někdo kejklíře zeptat na podrobnosti, Lan začal vydávat rozkazy. „Teď pojedeme po Severní silnici. Kvůli sobě dodržujte mé příkazy, držte tempo a držte se pohromadě.“