Obrátil koně a ostatní se beze slova rozcválali za ním.
11
Cesta do Tarenského Přívozu
Na udusané hlíně Severní silnice koně přidali do kroku, jak se řítili k severu, v měsíčním světle jim vlály hřívy a ocasy a kopyta duněla v pravidelném rytmu. Lan je vedl, černý kůň a stínem oděný jezdec byli ve studené noci téměř neviditelní. Moirainina bílá klisna držela s hřebcem krok a vypadala jako bledá skvrna, spěchající temnotou. Ostatní je následovali v sevřeném zástupu, jako kdyby byli všichni spoutáni lanem, jehož konec držel strážce v ruce.
Rand cválal poslední, těsně před ním Tom Merrilin, a ostatní byli hůře vidět o něco vepředu. Kejklíř se ani jednou neotočil, oči upíral směrem, kterým ujížděli, ne směrem, z nějž odjížděli. Kdyby se za ními objevili trolloci či mizelec na svém tichém koni, nebo dokonce draghkar, musel by poplach vyvolat Rand.
Ten si každou chvíli málem vykroutil krk, jak se ohlížel za sebe, a zuby nehty se držel Oblakovy hřívy a otěží. Draghkar... Horší než trolloci a mizelci, říkal Tom. Ale obloha byla prázdná a jeho pohled se setkával pouze s temnotou a stíny na zemi. Stíny, v nichž se mohlo skrývat celé vojsko.
Teď, když svému koni povolil uzdu, bělouš se hnal nocí jako přízrak a snadno udržel krok s Lanovým hřebcem. A Oblak chtěl běžet rychleji. Chtěl vraníka dohnat, snažil se vraníka dohnat. Rand musel přitahovat otěže, aby ho přidržel. Oblak se dral proti otěžím, jako by si myslel, že je to závod, a každým krokem se snažil získat navrch. Rand se držel sedla a otěží a měl napjatý každičký sval v těle. Doufal, že si jeho zvíře nevšimlo, jak je nejistý. Kdyby si toho Oblak všiml, Rand by ztratil i ten zbytek převahy, kterou, jakkoliv chatrnou, měl.
Rand, skloněný nízko nad Oblakovým krkem, neustále ustaraně sledoval Belu a její jezdkyni. Když říkal, že kosmatá kobylka s ostatními udrží krok, nemyslel tím cval. Teď se držela, běžela tak, že by to do ní Rand nikdy neřekl. Lan Egwain s sebou nechtěl. Zpomalil by, kdyby Bela začala zaostávat? Nebo se ji snažil nechat vzadu? Aes Sedai a strážce považovali Randa a jeho přátele z jakéhosi důvodu za důležité, ale přes všechno to, co Moirain říkala o vzoru, si Rand nemyslel, že Egwain je podle ní také důležitá.
Kdyby zůstala Bela pozadu, Rand by se zdržel s ní bez ohledu na to, co by tomu říkali Moirain s Lanem. Tam, kde byl mizelec a trolloci. Tam, kde byl draghkar. Celým svým srdcem a zoufalstvím v duchu Belu pobízel, aby běžela jako vítr, tiše se jí snažil dodat sil. Běž! Pálila ho kůže a měl pocit, jako by mu v těle mrzly kosti a už už se začínaly štípat. Pomoz jí Světlo, utíkej! A Bela běžela.
Hnali se dála dál, k severu, do noci, ztráceli ponětí o čase. Občas zahlédli záblesk světel ze statku, který však zmizel stejně rychle jako výplod obrazotvornosti. Za nimi rychle utichal pronikavý štěkot psů, nebo psi náhle umlkali, když usoudili, že je zahnali dost daleko. Cválali temnotou oživenou pouze bledým, vodnatým měsíčním světlem, temnotou, kde se podél silnice náhle vynořovaly stromy, aby vzápětí zase zmizely. Jinak je obklopovala hustá tma a pravidelný dusot kopyt přerušovaly jen skřeky nočních ptáků, osamělé a truchlivé.
Lan náhle zpomalila nechal zástup zastavit. Rand si nebyl jist, jak dlouho tak jeli, ale z toho, jak se pevně držel v sedle, ho pobolívaly nohy. Před nimi ve tmě jiskřila světélka, jako by se na jednom místě mezi stromy držel veliký roj světlušek.
Rand se na světla zmateně zamračil a pak zalapal po dechu. Ty světlušky, to byla okna, okna domů stojících na kopci. Byla to Hlídka. Nemohl ani uvěřit, že se dostali až tak daleko. Nejspíš vzdálenost překonali v nejkratší možné době. Rand a Tom Merrilin následovali Lanova příkladu a sesedli. Oblak stál s hlavou skloněnou a boky se mu prudce zdvihaly. Krk a plece měl černý bělouš pokryté pěnou, která skoro splývala s jeho kouřově šedými boky. Rand si pomyslel, že ho Oblak už dnes v noci dál nedonese.
„I když bych měl tyhle dědiny hrozně rád za zády,“ prohlásil Tom, „pár hodin odpočinku by mi teď přišlo vhod. Určitě máme dost vetkej náskok, abychom si to mohli dovolit?“
Rand se protáhl a masíroval si bedra. „Jestli chceme zastavit na zbytek noci v Hlídce, tak bychom mohli klidně dojet nahoru.“ Vrtošivý poryv větru přinesl od vesnice útržek písně a vůni jídla, po kterém se jim sbíhaly v ústech sliny. V Hlídce stále ještě oslavovali. Sem žádní trolloci nedorazili, aby přerušili Bel Tin. Rand se podíval na Egwain. Opírala se Bele o krk, únava ji táhla dolů. Ostatní také sesedali, což se neobešlo bez vzdychání a protahování bolavých svalů. Pouze strážce a Aes Sedai nevykazovali známky únavy.
„Trocha zpěvu by mi neuškodila,“ prohodil vyčerpaně Mat. „A možná horká jehněčí paštička v hospodě U bílýho kance.“ Odmlčel se a dodaclass="underline" „Ještě nikdy jsem nebyl dál než v Hlídce. U bílýho kance je skoro tak dobře jako U Vinnýho střiku.“
„U bílýho kance to není špatný,“ přidal se Perrin. „A jehněčí paštička by mi taky bodla. A spousta horkýho čaje, co by mi vyhnal zimu z těla.“
„Nemůžeme se zastavit, dokud nepřekročíme Taren,“ prohlásil přísně Lan. „Ne déle než na pár minut.“
„Ale koně,“ namítl Rand. „Uštveme je k smrti, jestli na nich dneska v noci ještě pojedeme. Moirain Sedai, ty určitě...“
Matně si uvědomoval, že Moirain prochází mezi koňmi, ale opravdovou pozornost tomu, co dělala, nevěnoval. Teď se protáhla kolem něj a položila ruce Oblakovi na krk. Rand se odmlčel. Kůň náhle pohodil hlavou a tiše zaržál, přičemž Randovi málem vytrhl otěže z ruky. Černý bělouš odtančil stranou, jako by týden odpočíval ve stáji. Moirain beze slova přešla k Bele.
„Nevěděl jsem, že umí tohle,“ podotkl tiše Rand s hořícími tvářemi.
„Ty, ze všech lidí, jsi to měl čekat,“ opáčil strážce. „Viděl jsi ji u svého otce. Smyje z nich únavu. Nejdřív z koní, potom z vás.“
„Z nás? Z vás ne?“
„Ze mě ne, ovčáku. Já to nepotřebuju, zatím ještě ne. A ona to, co může udělat pro ostatní, nemůže udělat pro sebe. Vyčerpaný z nás pojede jenom jeden. Raději bys měl doufat, že než dorazíme do Tar Valonu, nebude příliš vyčerpaná.“
„Příliš vyčerpaná na co?“ vyptával se strážce Rand.
„S Belou jsi měl pravdu, Rande,“ ozvala se Moirain z místa, kde stála vedle kobylky. „Má silné srdce a tolik umíněnosti, jako vy všichni ve Dvouříčí. Ač to vypadá podivně, je z nich nejspíš unavená nejméně.“
Temnotu rozrazil výkřik, znělo to, jako když pod ostrými noži umírá člověk, a nad skupinkou nízko přelétlo okřídlené stvoření. Ve stínu, který se přes ně přehnal, noc ještě potemněla. Koně se se zděšeným ržáním divoce vzepjali.
Vítr, jdoucí od draghkarových křídel, se opřel do Rande a jemu to připadalo, jako by se ho dotklo cosi slizkého, jako zašvitoření v zatuchlém šeru noční můry. Neměl ani čas, aby se bál, protože Oblak s ržáním vyskočil do vzduchu a zoufale se kroutil, jako by se snažil setřást něco, co se ho pevně drželo. Rande, visícího na otěžích, strhl kůň na zem a chvíli ho táhl, přičemž ržál, jako by ho na kusy trhala smečka velkých šedých vlků. Rand otěže nějak udržel, za pomoci druhé ruky a nohou se dostal ze země a napůl poskakuje, napůl se potáceje zabránil tomu, aby ho zvíře znovu povalilo. Zoufale lapal po dechu. Nemohl nechat Oblaka utéci. Vyděšeně švihl rukou a náhodou zachytil udidlo. Oblak se vzepjal a zvedl ho do vzduchu. Rand na něm bezmocně visel a proti zdravému rozumu doufal, že se kůň uklidní.