Z šoku při přistání Randovi cvakly zuby, ale bělouš náhle stál klidně, nozdry se mu chvěly, koulel očima, stál na ztuhlých nohách a třásl se. Rand se třásl taky a skoro visel koni na udidle. Ten náraz musel zvířetem taky pěkně otřást, myslel si Rand. Třikrát čtyřikrát se zhluboka, roztřeseně nadechl. Teprve pak se rozhlédl kolem sebe, aby se podíval, co se stalo s ostatními.
Mezi skupinou zavládl zmatek. Ostatní viseli na otěžích a s malým úspěchem se snažili vzpínající se koně, kteří se zmítali a cloumali jimi, uklidnit.
Pouze dva očividně neměli se svými zvířaty větší potíže. Moirain vzpřímeně seděla v sedle a bílá klisna ladně ustupovala před změtí těl, jako by se nedělo nic neobvyklého. Lan, opěšalý, pozoroval oblohu, v jedné ruce měl meč a v druhé otěže. Štíhlý černý hřebec stál klidně vedle něj.
Z Hlídky se už žádné veselí neozývalo. Lidé ve vsi ten výkřik museli slyšet také. Rand věděl, že budou chvíli poslouchat a možná vyhlížet tvora, který jej vydal, potom se však vrátí ke svému slavnostnímu veselí. Na událost brzy zapomenou, vzpomínku pohřbí píseň, jídlo, tanec a legrace. Možná že až se doslechnou novinky o tom, co se stalo v Emondově Roli, někteří si vzpomenou a budou se divit. Šumař opět začal housti a po chvíli se k němu připojil pištec. Vesnice se vracela k oslavám.
„Nasednout!“ nařídil úsečně Lan. Vrátil meč do pochvy a vyhoupl se hřebci na hřbet. „Draghkar se neukáže, dokud nedonese zprávu o tom, kde jsme, myrddraalovi.“ Shora se k nim donesl další pronikavý skřek, slabší, ale o nic méně drsný. Hudba v Hlídce opět utichla. „Teď nás sleduje a ukazuje půlčlověku cestu. Nebude daleko.“
Koně, nyní čerství, stejně jako vyděšení, tančili a couvali od lidí, kteří se snažili nasednout. Tom Merrilin se s klením dostal do sedla první, ale ostatní ho rychle následovali. Všichni až na jednoho.
„Honem, Rande!“ křičela Egwain. Draghkar opět ostře zavřískl a Bela necválala, než se Egwain podařilo kobylku přitáhnout. „Honem!“
Rand sebou trhl, protože si uvědomil, že místo aby se snažil nasednout na Oblaka, zírá na oblohu v marné naději, že nalezne zdroj oněch ohavných skřeků. Ba co víc, nevědomky tasil Tamův meč, jako by s tím létajícím stvořením chtěl bojovat.
Polilo ho horko, takže byl vděčný za tmu, v níž se mohl schovat. Neohrabaně, s jednou rukou na otěžích, vrátil čepel do pochvy a spěšně se rozhlédl kolem sebe. Moirain, Lan a Egwain ho pozorovali, i když si Rand nebyl jist, kolik toho v měsíčním světle vidí. Ostatní byli zjevně příliš zaměstnaní uklidňováním svých koní, než aby mu věnovali pozornost. Rand položil ruku na sedlovou hrušku a jedním skokem se vyhoupl nahoru, jako by to dělal celý život. Pokud si někdo z jeho přátel meče všiml, určitě o tom uslyší později. Teď stejně neměl čas, aby si s tím dělal starosti.
Jakmile se ocitl v sedle, už zase cválali, po silnici vzhůru do kopce ve tvaru homole. Psi ve vesnici se rozštěkali, jejich průchod neproběhl zcela bez povšimnutí. Nebo možná psi ucítili trolloka, napadlo Rande. Štěkot i světla dědiny rychle zmizely vzadu.
Cválali v sevřeném houfu, koně se při běhu málem dotýkali. Lan jim nařídil, aby se opět rozvinuli, ale nikdo nechtěl v noci zůstat ani o krůček pozadu. Shora k nim dolehl výkřik. Strážce se vzdala nechal je jet pohromadě.
Rand jel těsně za Moirain a Lanem, bělouš se snažil vecpat mezi strážcova vraníka a elegantní klisnu Aes Sedai. Egwain a kejklíř se řítili vedle něj a Randovi přátelé byli těsně za nimi. Oblak, poháněný draghkarovým vřískáním, se hnal tak rychle, že by ho Rand nedokázal zpomalit, i kdyby si to přál, a přesto na první dva koně nezískal ani krok.
Draghkarův výkřik se rozléhal nocí.
Statná Bela cválala s krkem nataženým, hříva i ocas za ní vlály a větších koní se držela jako klíště. Aes Sedai musela udělat něco víc, než jenom zahnat její únavu.
Egwain se v měsíčním světle usmívala vzrušením a radostí. Cop za ní vlál jako koňská hříva a záře v jejích očích nepocházela jenom od měsíce, tím si byl Rand jistý. Brada mu překvapením spadla, dokud nepolkl kousalku a nezačal kašlat.
Lan se musel na něco ptát, protože Moirain náhle překřičela vítr i dusot kopyt. „Nemůžu! Zvlášť ne ze hřbetu cválajícího koně. Není snadné je zabít, i když je vidíš. Musíme utíkat a doufat.“
Procválali cárem mlhy, řídké mlhy, která koním sahala tak tak ke kolenům. Oblak se dostal skrz dvěma kroky a Rand zamrkal, protože si nebyl jist, zda se mu to nezdálo. Noc přece byla na mlhu příliš chladná. Otřel se o ně další šedý chomáč, tentokrát větší než poprvé. Mlha se šířila, jako by opar prosakoval z půdy. Nad nimi draghkar zaječel vzteky. Mlha jezdce nakrátko zahalila a byla pryč, znovu se objevila a zmizela za nimi. Ledový závoj zanechal Randovi na tvářích a na rukou studenou rosu. Pak se před nimi vynořila světle šedá stěna a náhle je zahalila. Hustá mlha ztlumila zvuk koňských kopyt a vřískot shora k nim doléhal jako skrze zeď. Rand jen tak tak rozeznával Egwain a Toma Merrilina, mezi nimiž jel.
Lan nezpomalil. „Pořád je jenom jedno místo, kam můžeme jet,“ zavolal a jeho hlas zněl dutě a neurčitě.
„Myrddraalové jsou prohnaní,“ opáčila Moirain. „Použiju proti němu jeho vlastní prohnanost.“
Břidlicově šedá mlha zakrývala pohled na oblohu i na zem, takže to vypadalo, že jezdci, sami proměnění ve stíny, plují nočními mraky. Dokonce se zdálo, že koním zmizely nohy.
Rand si v sedle poposedl, choulil se před ledovou mlhou. Vědět, že Moirain umí zvláštní věci, dokonce ji vidět je provádět, byla jedna věc, když vám ale ty věci vlhly na kůži, to bylo něco zhola jiného. Uvědomil si, že také zadržuje dech, a vynadal si do devíti druhů pitomců. Nemohl celou cestu do Tarenského Přívozu ujet bez dýchání. Moirain použila jedinou sílu na Tama, a to mu připadalo správné. Stejně se ale nedokázal přinutit k nádechu. Vzduch byl těžký, ale byl jenom chladnější, jinak se nijak nelišil od vzduchu za kterékoliv běžné mlžnaté noci. Rand si to říkal, ale nebyl si jist, zda tomu věří.
Lan je teď pobízel, aby se drželi blízko sebe, aby v této vlhké, mrazivé šedi zůstávali jeden druhému na dohled. Přesto strážce nezpomalil šílený běh svého hřebce. Bok po boku, Moirain s Lanem vedli ostatní mlhou, jako by jasně viděli, co leží vepředu. Ostatní jim mohli jenom důvěřovat a následovat je. A doufat.
Pronikavý křik, který je pronásledoval, teď zeslábl, a když odcválali ještě kousek, zmlkl docela, ale to je příliš neuklidnilo. Les a statky, měsíc a silnice byly zakryté a schované. Jak míjeli jednotlivé statky, psi štěkali dutými hlasy vzdálenými v šedém oparu, ale jinak se neozývalo nic jiného než tupé bušení kopyt jejich koní. Nic se v beztvaré popelavé mlze neměnilo. Nic nenaznačovalo tok času kromě rostoucí bolesti ve stehnech a v zádech.
Rand byl přesvědčen, že jedou již celé hodiny. Rukama svíral otěže, až si nebyl jistý, jestli je ještě někdy dokáže pustit, a byl zvědavý, zda ještě někdy dokáže správně promluvit. Za sebe se ohlédl jenom jednou. Za ním se řítily mlžné stíny a on si ani nebyl jistý, kolik jich bylo. Dokonce ani tím, jestli to jsou skutečně jeho přátelé. Chlad a vlhko mu pronikly i kabátem a košilí, až se Randovi zdálo, že mu zalézají až do morku kostí. Jedině vítr ve tváři a pohyb koně pod ním mu připomínaly, že se pohybuje. Muselo to trvat celé hodiny.
„Pomalu,“ zavolal najednou Lan. „Přitáhněte otěže.“
Randa to tak překvapilo, že se Oblak vtlačil mezi Lana a Moirain a kousek běžel v čele, než se Randovi podařilo velkého bělouše zastavit a rozhlédnout se.