Z mlhy se všude kolem vynořovaly domy, které Randovi připadaly podivně vysoké. Ještě nikdy tohle místo neviděl, ale často o něm slýchával. Domy byly vysoké kvůli vysokým základům z červeného kamene, což bylo nutné kvůli jarnímu tání v pohoří Oparů, kdy se Taren vylévala ze břehů. Dorazili do Tarenského Přívozu.
Kolem proklusal Lan na svém černém válečném koni. „Nebuď tak nedočkavý, ovčáku.“
Rand, v rozpacích, se bez vysvětlení zařadil za Lana a skupinka vjela do vesnice. Randa polilo horko a v tu chvíli mu byla mlha vítaná.
Osamělý pes, v chladném oparu zcela neviditelný, na ně zuřivě zaštěkala pak utekl. Tu a tam se v okně objevovala světla, jak se probouzela ranní ptáčata. Kromě psa se neozývalo nic, časnou hodinu narušoval pouze tlumený klapot kopyt.
Rand potkal jen pár lidí z Tarenského Přívozu. Snažil se připomenout si aspoň to málo, co o nich věděl. Do nížiny, kde tomu říkali „vesnice tam dole“, zavítali jen zřídka a nosy nosili nahoru, jako by jim to tam nevonělo. Těch pár lidí, které Rand potkal, mělo podivná jména jako Vrcholík nebo Kamenožrout. Jeden vedle druhého měli obyvatelé Tarenského Přívozu pověst lstivých a prohnaných lidí. Říkalo se, že když si potřesete rukou s člověkem z Tarenského Přívozu, měli byste si pak přepočítat prsty.
Lan s Moirain zastavili před vysokou tmavou budovou, která vypadala stejně jako ostatní domy ve vesnici. Když strážce seskakoval ze sedla a vystupoval po schodech k předním dveřím, které byly tak vysoko nad ulicí, jako měl hlavu jezdec na koni, vířila kolem něj mlha jako kouř. Na vrcholku schodiště Lan zabušil pěstí na dveře.
„Myslel jsem, že chce, abychom byli zticha,“ zabručel Mat. Lan dál bušil na dveře. V okně vedlejšího domu se objevilo světlo a kdosi hněvivě zakřičel, ale strážce tloukl dál.
Dveře se náhle rozlétly a v nich se objevil muž v noční košili, která mu pleskala kolem nahých kotníků. Olejová lampa, kterou držel v ruce, mu ozařovala úzký obličej s ostrými rysy. Rozzlobeně otevřel ústa a nechal je otevřená, natočil hlavu, aby viděl do mlhy, a oči mu vylézaly z důlků. „Co je to?“ řekl. „Co je to?“ Ledová šedá chapadla se natáhla ke dveřím a on před nimi rychle ustoupil.
„Mistře Věžníku,“ odtušil Lan. „Ty jsi právě člověk, kterého potřebuju. Chceme se dostat přes řeku na tvém člunu.“
„Ten teda nikdy žádnou věž neviděl,“ odfrkl si Mat. Rand přítele pohybem ruky umlčel. Chlapík s ostrými rysy zvedl lampu do výše a podezřívavě na ně shlížel.
Po chvíli mrzutě prohlásiclass="underline" „Přívoz funguje přes den. V noci ne. V noci nikdy. A v týhle mlze už vůbec ne. Vraťte se zpátky, až vyjde slunce a mlha zmizí.“
Začal se obracet, ale Lan ho popadl za zápěstí. Převozník nahněvaně otevřel ústa. Ve světle lampy se zatřpytilo zlato, když mu strážce začal odpočítávat mince hezky jednu po druhé. Jak peníze cinkaly, Věžník si olizoval rty a postupně skláněl hlavu k ruce, jako by nevěřil vlastním očím.
„A jednou tolik,“ dodal Lan, „až se bezpečně dostaneme na druhou stranu.“
„Teď?“ Chlapík se slídivýma očima si skousl spodní ret, přešlápl a zahleděl se do mlžnaté noci. Pak náhle kývl. „Tak teď. Už mě můžeš pustit. Musím vzbudit pomocníky. Nebo si snad myslíš, že člun na druhou stranu přetáhneš ty sám, co?“
„Počkáme u přívozu,“ prohlásil Lan rozhodně. „Chvíli.“ A převozníka pustil.
Převozník si přitiskl hrst mincí k hrudi, kývl na souhlas a spěšně za sebou bokem zavřel dveře.
12
Přes Taren
Lan sešel ze schodů a přikázal společníkům, aby sesedli a odvedli koně mlhou za ním. Opět se museli spolehnout na to, že strážce ví, kam jde. Mlha Randovi vířila kolem kolen, zakrývala mu nohy a schovávala všechno, co bylo dál než sáh od něj. Mlha nebyla tak těžká jako před městem, ale Rand jen tak tak rozeznával své druhy.
Zatím se tmou pohybovali pouze oni. V dalších oknech se sice objevilo světlo, ale hustá mlha ho tlumila do nejasných skvrn, a poměrně často byla tato matná záře jediné, co bylo v okolní šedi vidět. Ostatní domy, které byly trochu vidět, jako by pluly v oblačném moři, nebo náhle vystupovaly z mlhy, zatímco sousední stavení zůstávala schovaná, takže vypadala jako samoty, jako by nejbližší soused byl na míle daleko.
Rand kráčel celý zdřevěnělý po dlouhé jízdě. Rád by věděl, zda by se nenašel způsob, jak by mohl do Tar Valonu dojít pěšky. Samozřejmě ne že by v té chvíli byla chůze o mnoho lepší než jízda, ale i tak byly nohy jedinou částí jeho těla, která ho nebolela. Na chůzi byl přinejmenším zvyklý.
Pouze jedinkrát někdo promluvil natolik hlasitě, aby ho Rand jasně slyšel. „Musíš to zvládnout,“ říkala Moirain Lanovi v odpověď na něco, co Rand nezaslechl. „Už tak si toho bude pamatovat až moc, a nedá se s tím nic dělat. Jestli se objevím v jeho myšlenkách...“
Rand si mrzutě posunul vlhký plášť na rameni a držel se těsně za ostatními. Mat s Perrinem si cosi bručeli pod vousy, něco tiše mumlali, a pokaždé, když některý zakopl o něco, co neviděl, vyjekl nahlas, i když se vzápětí zarazil. Tom Merrilin také vrčel. K Randovi doléhala slova jako „teplé jídlo“ a „oheň“ a „svařené víno“, ale ani strážce, ani Aes Sedai si ho nevšímali. Egwain pochodovala beze slova, záda měla rovná a hlavu nesla vysoko vztyčenou. Zcela určitě to byl poněkud bolestivý pochod, protože byla stejně neuvyklá jízdě jako ostatní.
Randa napadlo, že se jí tedy vskutku dostalo dobrodružství, a pochyboval, že dokud bude trvat, všimne si Egwain takových maličkostí, jako je mlha, vlhko či zima. Připadalo mu, že v tom, co člověk vnímá, musí být rozdíl podle toho, zda dobrodružství sám vyhledá, nebo je mu vnuceno. Vyprávění o divokém trysku studenou mlhou, kdy vás pronásleduje draghkar a Světlo ví co ještě, by určitě znělo napínavě. Egwain mohla cítit vzrušení, Rand však cítil jenom zimu, vlhko a radost nad tím, že se zase ocitl ve vsi, i když to byl jenom Tarenský Přívoz.
Z ničeho nic narazil v šeru do čehosi velkého a teplého: do Lanova hřebce. Strážce s Moirain se zastavili a zbytek skupiny učinil to stejné, přičemž poplácali svá zvířata, a to jak proto, aby je uklidnili, tak proto, aby uklidnili sami sebe. Mlha trošičku prořídla, dost na to, aby se viděli o něco jasněji než před chvílí, ale ne dost na to, aby rozeznali i něco jiného. Nohy jim stále halily mlžné vlny jako šedá záplava. Vypadalo to, jako by domy pohltila mlha.
Rand opatrně odvedl Oblaka kousek dopředu a překvapilo ho, když zaslechl, jak mu boty skřípají po dřevěných prknech. Přístaviště. Rand opatrně couvl a přiměl k tomu i velkého bělouše. Slyšel, že přístaviště v Tarenském Přívozu je jako – most, který nikam nevede, jenom na člun. Taren měla být široká a hluboká, se zrádnými proudy, které dokázaly stáhnout i toho nejlepšího plavce. Rand odhadoval, že bude mnohem širší než Vinný střik. K tomu ta mlha... Ulevilo se mu, když pod nohama opět ucítil hlínu.
Lanovo důrazné „Psst!“ bylo stejně řízné jako mlha. Strážce mu pokynul, aby se připojil k nim, a zároveň přiskočil k Perrinovi, odhodil statnému mládenci plášť stranou a odhalil tak velkou sekeru. Rand si poslušně, i když stále nechápal, oč se jedná, přehodil plášť přes rameno a uvolnil si tak meč. Lan se rychle vrátil ke svému koni. V oparu se objevila kývající se světla a přiblížily se k nim tlumené kroky.
Převozníka následovala šestice mužů s netečnými výrazy v drsných šatech. Pochodně, které nesli, zaháněly mlhu v nejbližším okolí. Když se muži zastavili, bylo jasně vidět celou společnost z Emondovy Role obklopenou šedou stěnou, která vypadala hustší o to, že se od ní odráželo světlo pochodní. Převozník si je prohlédl, naklonil úzkou hlavu a nos se mu chvěl jako lasičce větřící ve větru past.