Lan se zdánlivě lhostejně předklonil v sedle, ale ruka mu nápadně spočívala na dlouhém jílci meče. Působil dojmem kovové pružiny, stlačené, čekající.
Rand strážcův postoj rychle napodobil – přinejmenším tak, že položil ruku na meč. Nemyslel si, že by se mu podařilo vypadat stejně smrtelně nebezpečně jako Lan. Nejspíš by se mi vysmáli, kdybych to zkusil.
Perrin si uvolnil sekeru v závěsu u pasu a rozvážně se rozkročil. Mat položil ruku na toulec, i když si Rand nebyl jist, v jakém stavu bude tětiva po pobytu v takovém vlhku. Tom Merrilin vznešeně popošel dopředu, natáhl prázdnou dlaň a pomalu ji otočil. Náhle rukou okázale máchl a mezi prsty se mu otáčela dýka. Jílec mu dopadl do dlaně a kejklíř si náhle začal nonšalantně čistit nehty.
Moirain se náhle tiše, potěšeně zasmála. Egwain zatleskala, jako by sledovala představení na slavnosti, pak se zarazila a zatvářila se rozpačitě, nicméně koutky úst se jí zvedaly dál.
Převozník ale příliš pobaveně nevypadal. Chvíli na Toma zíral, potom si hlasitě odkašlal. „Padla tu zmínka o výměně dalších zlaťáků.“ Znovu si je prohlédl s rozmrzelým, prohnaným výrazem. „To, co jste mi dali, je teďka na bezpečným místě, slyšíte? Je to na místě, kde se k tomu nedostanete.“
„Zbytek zlata,“ oznámil mu Lan, „změní majitele, až budeme na druhém břehu.“ Kožený váček, který měl zavěšený u pasu, zacinkal, jak s ním Lan trochu zatřásl.
Převozník na okamžik uhnul očima, ale nakonec přikývl. „Takže se dáme do toho,“ zamumlal a se šesti pomocníky v patách došel do přístaviště. Mlha se kolem nich rozestupovala, nicméně šedavá chapadla se za nimi opět spojovala a rychle zaplňovala místa, kde byla předtím. Rand spěchal, aby s nimi udržel krok.
Člun sám byla dřevěná bárka s vysokými boky a nakládací rampou sahající na břeh, kterou bylo možné zdvihnout a zahradit jí záď. Podél boků vedla lana silná jako mužské zápěstí. Lana byla připevněná k masivním sloupkům na konci přístaviště a mizela ve tmě nad řekou. Převozníkovi pomocníci zastrčili pochodně do železných držáků na bocích bárky, počkali, dokud si cestující nezavedli na palubu koně, a potom zvedli rampu. Paluba pod kopyty koní a nohama lidí skřípěla a bárka se pod tou váhou ponořila hlouběji.
Převozník si pro sebe cosi mumlal a zavrčel, aby koně uklidnili, zůstali uprostřed a nezavazeli jeho pomocníkům při práci. Na své muže křičel a sekýroval je, když připravovali bárku k cestě přes řeku, ale ti se pohybovali stejně neochotně, ať už říkal cokoliv. Sám převozník hulákal dosti vlažně, často se zarazil v půli slova a zvedl pochodeň, aby se mohl podívat do mlhy. Nakonec přestal křičet úplně a odešel na příď, kde stál a upřeně zíral do oparu, který ležel na řece. Nepohnul se, dokud se jeho ruky nedotkl jeden z pomocníků, tehdy nadskočil a zamračil se.
„Cože? Aha. To ty? Připraveni? Už bylo načase. No, chlape, na co ještě čekáš?“ Bez ohledu na pochodeň zamával rukama tak, že koně zaržáli a snažili se ucouvnout. „Odrazte! Na cestu! Hněte sebou!“ Muž se nahrbil a odešel vykonat rozkazy. Převozník se opět zahleděl do mlhy před nimi a neklidně si třel ruku a předek kabátu.
Když byla povolena uvazovací lana, člun sebou trhl a byl zachycen silným proudem, pak sebou opět trhl, když se plně zavěsil na vodicí lana. Pomocníci, po třech na každé straně, se vepředu chopili vodicích lan, začali se namáhavě propracovávat dozadu, a jak tlačili člun na řeku zahalenou šedým pláštěm, neklidně si mumlali.
Přístaviště zmizelo v mlze, která je obklopovala, a mezi mihotajícími se pochodněmi se táhly řídké pramínky mlhy. Bárka se pomalu kolébala v proudu. Kromě pravidelného šlapání pomocníků, dopředu, aby se chopili lana, a zase dozadu, když za lana táhli, nic nenaznačovalo, že se pohnuli z místa. Nikdo nemluvil. Vesničané se drželi co možná uprostřed bárky. Slyšeli, že Taren je mnohem širší než vodní toky, na které byli zvyklí, a mlha ji v jejich myslích činila ještě mnohem širší.
Po chvíli se Rand přesunul blíže k Lanovi. Řeky, které člověk nemohl přebrodit nebo přeplavat, či dokonce ani nedohlédl na druhý břeh, člověka, který nikdy neviděl nic širšího nebo hlubšího než rybníček na Vinném střiku, znervózňovaly. „Opravdu by se nás pokusili obrat?“ zeptal se tiše. „Choval se spíš, jako by se bál, že my okrademe jeho.“
Strážce nejdřív přelétl pohledem převozníka a jeho pomocníky – nikdo je zřejmě neposlouchal – než stejně tiše odpověděl. „Když se můžou schovat v mlze... no, když to, co dělají, není vidět, lidé se k cizincům občas chovají takovým způsobem, jaký by si nikdy nedovolili, kdyby byli ostatním na očích. A ti, co jsou nejochotnější ublížit cizinci, si velice ochotně pomyslí, že by ten cizinec mohl ublížit jim. Tenhle chlapík... Myslím, že by klidně prodal svou vlastní matku trollokům na guláš, kdyby dostal slušně zaplaceno. Trochu mě překvapuje, že se ptáš. Slyšel jsem, jak vy, v Emondově Roli, mluvíte o lidech z Tarenského Přívozu.“
„Ano, ale... No, každý říká, že... Ale já jsem si nikdy nemyslel, že by doopravdy...“ Rand usoudil, že by si měl raději přestat myslet, že vůbec ví něco o tom, jací lidé žijí mimo jeho rodnou vesnici. „Mohl by tomu mizelci prozradit, že jsme použili přívoz,“ poznamenal nakonec. „Možná i přivede trolloky na naši stopu.“
Lan se suše uchechtl. „Oloupit cizince je jedna věc, jednat s půlčlověkem je něco úplně jiného. Opravdu si ho dokážeš představit, jak převáží trolloky přes řeku, zvlášť v téhle mlze, bez ohledu na to, kolik zlata by mu nabídli? Nebo že by vůbec mluvil s myrddraalem, kdyby měl na vybranou? Jenom při pomyšlení na to by pelášil pryč a nejmíň celý měsíc by se nezastavil. Myslím, že s temnými druhy tady v Tarenském Přívozu si velké starosti dělat nemusíme. Tady ne. Jsme v bezpečí... přinejmenším na nějakou dobu. Aspoň před nimi. Dávej pozor.“
Převozník se na přídi otočil. Vystrčil protáhlou bradu a vysoko zvedl pochodeň. Díval se na Lana s Randem, jako by je jasně viděl vůbec poprvé. Palubní desky skřípěly pomocníkům pod nohama, a také když se některý kůň občas posunul. Převozník sebou náhle škubl, když si uvědomil, že ho pozorují stejně, jako on pozoruje je. Prudce se otočil zpátky a vyhlížel břeh, nebo co to vlastně v mlze hledal.
„Už nic neříkej,“ řekl Lan tak tiše, že mu Rand málem nerozuměl. „Tohle není na řeči o trollocích nebo o temných druzích a Otci lží vhodná doba, zvlášť, když naslouchají cizí uši. Takové řeči můžou skončit hůř, než že ti někdo na dveře naškrábe dračí špičák.“
Rand nijak netoužil vyptávat se dál. Byl ještě sklíčenější než dřív. Temní druzi! Jako by mizelci, trolloci a draghkar nestačili, aby z toho měl člověk těžkou hlavu. Trolloka aspoň poznáte na pohled.
Najednou se před nimi v mlze vynořily stíny sloupků. Bárka narazila na protější břeh a pomocníci se hned rozběhli vyhodit uvazovací lana a sklonit rampu, která přistála s žuchnutím, zatímco Mat s Perrinem hlasitě prohlašovali, že Taren není ani zpoloviny tak široká, jak se povídá. Lan vyvedl svého hřebce po rampě na břeh. Za ním šla Moirain a ostatní je následovali. Když Rand jako poslední odvedl Oblaka za Belou, převozník najednou hlasitě vykřikl.
„Hej, počkat! Hej! Kde je moje zlato?“
„Bude ti splaceno,“ ozval se odkudsi z mlhy Moirainin hlas. Rand už dupal po dřevěném přístavišti. „A stříbrná marka pro každého z tvých mužů,“ dodala Aes Sedai, „za rychlou přepravu.“