Převozník zaváhal a předklonil se, jako by cítil nebezpečí, ale při zmínce o stříbře se zvedli jeho pomocníci. Někteří se zastavili, aby si vzali pochodeň, ale všichni s dupáním sešli po rampě dřív, než stihl převozník otevřít ústa. S nevrlým výrazem následoval posádku.
Jak se Rand opatrně propracovával přes přístaviště, Oblakova kopyta dutě dusala mlhou. Šedavý opar tu byl stejně hustý jako nad řekou. U paty přístaviště rozděloval strážce mince. Byl zcela obklopen pochodněmi převozníka a jeho druhů. Všichni kromě Moirain čekali za ním v nervózním chumlu. Aes Sedai stála opodál s pohledem upřeným na řeku, i když Rand neměl tušení, co tam mohla vidět. Mládenec se zachvěl a přitáhl si plášť, ač celý provlhlý, k tělu. Teď se skutečně dostal z Dvouříčí, a připadalo mu, že se ocitl mnohem dál než jen za řekou.
„Tady,“ řekl Lan a poslední minci podal převozníkovi. „Jak bylo domluveno.“ Váček však ještě nezavázal a mužík ho se slídivým výrazem chtivě pozoroval.
Přístaviště se s hlasitým zaskřípěním otřáslo. Převozník se prudce narovnal a otočil hlavu k mlhou zahalené bárce. Pochodně, které zůstaly na palubě, byly jako dva kalné, neurčité světelné body. Přístaviště zaúpělo a s hromovým prásknutím štípajícího se dřeva se dvojice světel prudce naklonila a začala kroužit. Egwain vykřikla a Tom zaklel.
„Uvolnilo se to!“ zaječel převozník. Popadl své pomocníky a strkal je směrem ke konci přístaviště. „Přívoz se uvolnil, vy pitomci! Chyťte ho! Chyťte ho!“
Pomocníci chvíli klopýtali, jak do nich převozník strkal, a pak se zastavili. Nezřetelná světélka na bárce se otáčela stále rychleji a rychleji. Mlha kolem nich kroužila, až vytvořila vír. Přístaviště se otřásalo. Vzduchem se neslo praskání a lámání dřeva, jak se bárka začala rozpadat.
„Vodní vír,“ vyjekl jeden z pomocníků ohromeným hlasem. „V Taren žádný víry nejsou.“ Převozníkův hlas byl náhle prázdný. „Nikdy tu žádný víry nebyly...“
„Nešťastná shoda okolností.“ Moirainin hlas zněl v mlze dutě, a když se Aes Sedai obracela od řeky, vypadala jako stín. „Neštěstí,“ souhlasil bezvýrazným tónem Lan. „Zdá se, že ně jakou dobu teď přes řeku nikoho nepřepravíš. Smutné je, žes svoje plavidlo ztratil v našich službách.“ Znovu zalovil ve váčku, který držel připravený v ruce. „Tohle by ti to mělo vynahradit.“ Převozník chvíli zíral na zlato třpytící se ve světle pochodní v Lanově ruce, pak mu poklesla ramena a oči mu zabloudily k těm, které přepravil přes řeku. V mlze nezřetelní lidé z Emondovy Role tu stáli mlčky. Převozník s vystrašeným, nesrozumitelným výkřikem sebral Lanoví mince z ruky, otočil se a rozběhl se do mlhy. Jeho pomocníci se za ním opozdili jen o půl kroku, a jak se hnali proti proudu řeky, jejich pochodně brzy pohltil mlžný opar.
„Teď už nás tady nic nedrží,“ podotkla Aes Sedai, jako by se nic neobvyklého nestalo. Moirain uchopila svou bílou klisnu za uzdu a vykročila z přístaviště nahoru na břeh.
Rand stál s pohledem upřeným na neviditelnou řeku. Mohla to být náhoda. Říkal sice žádné víry, ale... Náhle si uvědomil, že všichni už odešli. Spěšně se vyškrábal na mírný břeh.
Než udělal tři kroky, hustá mlha zmizela. Rand se prudce zastavil a ohlédl se. Podél čáry rovnoběžné s pobřežím visela na jedné straně hustá šedá mlha, zatímco na druhé bylo jasně vidět noční oblohu, stále temnou, i když jasné měsíční světlo naznačovalo, že svítání není daleko.
Strážce s Aes Sedai stáli vedle svých koní kousek od okraje oparu a radili se. Ostatní se choulili kousek stranou a dokonce i v měsícem prozářené temnotě byl jejich neklid téměř hmatatelný. Všichni upírali oči na Lana s Moirain a všichni kromě Egwain se zakláněli, jako by na jednu stranu chtěli dál od dvojice, ale na druhou je k ní cosi přitahovalo. Rand posledních pár kroků k Egwain doklusal veda Oblaka za sebou a ona se na něj zazubila. Rand tušil, že světlo v jejích očích nepochází pouze od měsíce.
„Sleduje řeku, jako by ji namaloval perem,“ vykládala Moirain spokojeně. „V Tar Valonu není ani deset žen, které by to zvládly bez pomoci. A to ani nemluvím o tom, že by to zvládly ze hřbetu cválajícího koně.“
„Nechtěl bych si stěžovat, Moirain Sedai,“ ozval se Tom, a od něj to znělo podivně nesměle, „ale nebylo by lepší, kdybychom se ještě chvíli ukrývali? Řekněme tak do Baerlonu? Jestli se ten draghkar podívá na druhý břeh, ztratíme všechny výhody, které jsme získali.“
„Draghkaři nejsou příliš chytří, mistře Merriline,“ odtušila Aes Sedai suše. „Jsou hroziví a smrtelně nebezpeční, mají bystrý zrak, ale chytrostí zrovna moc nepobrali. Řekne myrddraalovi, že na tomhle břehu řeky je jasno, ale že řeka sama je na celé míle oběma směry zahalená mlhou. Myrddraal ví, kolik síly mě to stojí. Bude muset vzít v úvahu, že jsme mohli uniknout po proudu, a to ho zpomalí. Bude muset rozdělit síly. Mlha by měla vydržet dost dlouho na to, aby si nebyl jistý, jestli jsme aspoň na část cesty nepoužili člunu. Mohla jsem místo toho mlhu rozšířit ještě o kousek dál k Baerlonu, ale pak by draghkar řeku za pár hodin prohlédl a myrddraal by věděl přesně, kam jsme zamířili.“
Tom zafuněl a zavrtěl hlavou. „Omlouvám se, Aes Sedai. Doufám, že jsem se tě nijak nedotkl.“
„Ehm, Moi... ehm, Aes Sedai.“ Mat se zarazil a nahlas polkl. „Ten přívoz... ehm... to jsi... chci říct... nechápu, proč...“ Odmlčel se a nastalo ticho tak hluboké, že nejhlasitější zvuk, který Rand slyšel, bylo jeho vlastní dýchání.
Nakonec Moirain promluvila a prázdné ticho naplnil její úsečný hlas. „Všichni chcete slyšet vysvětlení, ale kdybych vám měla vysvětlovat úplně všechno, co udělám, neměla bych čas na nic jiného.“ V měsíčním světle vypadala Aes Sedai jaksi vyšší, skoro jako by se nad nimi tyčila. „Pamatujte si tohle. Hodlám vás bezpečně dopravit do Tar Valonu. To je jediná věc, kterou potřebujete vědět.“ „Jestli tady budeme takhle postávat,“ vložil se do toho Lan, „nebude draghkar tu řeku muset prohledávat. Jestli se dobře pamatuji...“ Vyvedl koně nahoru na břeh.
Strážcův pohyb jako by uvolnil cosi v Randově hrudi. Rand se zhluboka nadechl a zaslechl, jak ostatní činí totéž, dokonce i Tom. Vzpomněl si na staré pořekadlo. Lepší plivnout vlkovi do oka, než zkřížit cestu Aes Sedai. Nicméně napětí povolilo. Moirain se už nad nikým netyčila, Randovi sahala tak k bradě.
„Hádám, že bychom si nemohli chvilku odpočinout,“ ozval se s nadějí v hlase Perrin a zívl. Egwain, opřená o Belu, si unaveně povzdechla.
Byl to první zvuk připomínající stížnost, jaký od ní Rand slyšel. Možná si teď už uvědomuje, že tohle koneckonců není žádné báječné dobrodružství. Pak si provinile připomenul, že ona, na rozdíl od něj, neprospala celý den. „Potřebujeme si odpočinout, Moirain Sedai,“ řekl tedy. „Vždyť jedeme vlastně celou noc.“
„V tom případě navrhuji, abychom se podívali, co pro nás má Lan,“ prohlásila Moirain. „Pojďme.“
Odvedla je nahoru do lesa za řekou. Mezi holými větvemi byl stín hlubší. Dobrou stovku kroků od Tarenu dorazili k tmavému náspu vedle jakési mýtiny. Tady kdysi dávno povodeň podemlela a strhla celý háj cesmín, které pak vytvořily hustou spleť, na pohled pevnou masu kmenů, větví a kořenů. Moirain se zastavila a náhle se kousek nad zemí objevilo světlo vycházející zpod hromady stromů.
Lan s napřaženou pochodní vylezl zpod hromady dřeva a narovnal se. „Žádní nevítaní návštěvníci,“ oznámil Moirain. „A to dříví je pořád ještě suché, takže jsem zapálil malý ohýnek. Odpočineme si v teple.“