„Vy jste věděl, že se tu zastavíme?“ zeptala se překvapeně Egwain.
„Vypadalo to jako příhodné místo,“ odtušil Lan. „Rád bývám připravený, čistě pro všechny případy.“
Moirain si od něj vzala pochodeň. „Dohlédneš na koně? Až skončíš, udělám, co budu moci s jejich vyčerpáním. Právě teď bych si chtěla popovídat s Egwain. Egwain?“
Rand se díval, jak obě ženy odcházejí a mizí pod kupou kmenů. Byl tam menší otvor, právě dost velký, aby se dalo prolézt dovnitř. Světlo pochodně zmizelo.
Lan k zásobám přibalil pytlíky na krmení a trochu ovsa, ale ostatním zabránil odsedlat. Místo toho vytáhl pouta, která také zabalil. „Líp by si odpočinuli bez sedel, ale kdybychom museli rychle odjet, nemuseli bychom mít dost času nasedlat.“
„Mně nepřipadá, že potřebují odpočívat,“ namítl Perrin, jenž se snažil přetáhnout koni pytlík přes tlamu. Kůň pohodil hlavou, než mu dovolil řemínky připevnit. Rand měl s Oblakem také potíže. Teprve napotřetí se mu podařilo přetáhnout bělouši plátěný pytlík přes nozdry.
„Potřebují,“ vysvětlil jim Lan. Spoutal svého hřebce a narovnal se. „Och, pořád můžou běžet. Běželi by, jak nejrychleji by mohli, kdybychom je nechali, až do chvíle, kdy by padli mrtví vyčerpáním, které by vůbec neucítili. Byl bych raději, kdyby Moirain Sedai nebyla musela udělat to, co udělala, ale bylo to nutné.“ Poplácal hřebce po krku a kůň k němu otočil hlavu, jako by odpovídal na strážcův dotyk. „Příštích pár dní je nesmíme štvát, dokud se nevzpamatují. Pojedeme pomaleji, než by se mi líbilo. Ale s trochou štěstí to bude stačit.“
„To je...?“ Mat slyšitelně polkl. „To je to, co myslela? To, jak jsme unavený?“
Rand poplácal Oblaka po krku a hleděl přitom doprázdna. Přes to, co Aes Sedai udělala pro Tama, nijak netoužil, aby sílu používala na něj. Světlo, vždyťskoro připustila, že potopila ten přívoz.
„Něco takového.“ Lan se křivě usmál. „Ale nemusíte si lámat hlavu, že byste se uštvali k smrti. Ne, dokud nebude mnohem hůř. Prostě to považujte za noční spánek navíc.“
Nad mlhou zahalenou řekou se náhle rozlehl pronikavý skřek draghkara. Dokonce i koně strnuli. Skřek se ozval znovu, tentokrát blíže, a ještě jednou. Randovi jako by se do lebky zabodlo tisíc jehel. Pak křik postupně utichal, až nebyl slyšet vůbec.
„Štěstí,“ vydechl Lan. „Prohledává kvůli nám řeku.“ Rychle pokrčil rameny a náhle zase mluvil zcela věcně. „Pojďme dovnitř. Prospěla by mi kapka horkého čaje a něco do žaludku.“
Rand se otvorem ve spleti stromů a krátkým tunelem za ním proplazil po loktech a po kolenou jako první. Na konci tunelu se, stále ještě v pokleku, zastavil. Před sebou měl nepravidelný prostor, dřevěnou jeskyni tak tak dost velkou na to, aby je všechny pojala. Strop z kmenů a větví byl příliš nízký, aby se někdo kromě obou žen mohl postavit. Vzhůru mezi kmeny stoupal kouř z malého ohýnku obloženého oblázky. Tah stačil, aby se v malém prostoru nedržel kouř, ale propletené větvoví bylo husté natolik, že nepropustilo ani jiskřičku. Moirain s Egwain odhodily pláště stranou a nyní seděly se zkříženýma nohama naproti sobě u ohně.
„Jediná síla,“ vykládala Moirain, „pochází z pravého zdroje, hnací síly stvoření, síly, kterou Stvořitel nechal pohánět kolo času.“ Spojila ruce před sebou a přitiskla k sobě dlaně. „Saidín, mužská polovina pravého zdroje, a saidar, ženská polovina, pracují proti sobě a zároveň společně, aby tu sílu zajistily. Saidín,“ zvedla jednu ruku a nechala ji klesnout, „je poskvrněn dotykem Temného, jako když na vodě plave tenká skvrna žluklého oleje. Voda je pořád čistá, ale nemůžeš se jí dotknout, aniž by ses dotkla té špíny. Pouze saidar je možné stále bezpečně používat.“ Egwain seděla zády k Randovi. Ten jí tudíž neviděl do tváře, ale Egwain se dychtivě nakláněla dopředu.
Do Randa zezadu dloubl Mat a cosi zamumlal, takže se Rand posunul do stromové jeskyně. Moirain s Egwain si jeho příchodu nevšímaly. Za Randem sem dorazili ostatní muži. Odhodili provlhlé pláště, rozesadili se kolem ohně a natáhli ruce k teplu. Lan, poslední, kdo sem dorazil, vytáhl z otvoru ve stěně měchy na vodu a kožené vaky, vylovil kotlík a začal připravovat čaj. Tomu, co ženy vykládaly, nevěnoval pozornost, ale Randovi přátelé si přestali mnout ruce a otevřeně zírali. Tom předstíral, že se cele věnuje nacpávání vyřezávané fajfky, ale to, jak se nakláněl k ženám, ho stejně prozradilo. Moirain a Egwain se chovaly, jako by tu byly samy.
„Ne,“ odpovídala Moirain na otázku, kterou Rand přeslechl. „Pravý zdroj nelze vyčerpat, tak jako nelze vyčerpat náhon mlýnským kolem. Zdroj je řeka, Aes Sedai mlýnským kolem.“
„A opravdu si myslíš, že se to můžu naučit?“ zeptala se Egwain. Tvář jí zářila dychtivostí. Rand ji ještě nikdy neviděl tak krásnou, ani tak vzdálenou. „Můžu se stát Aes Sedai?“
Rand vyskočil a udeřil se hlavou o nízký strop z klád. Tom Merrilin ho popadl za ruku a stáhl ho dolů.
„Nebuď labuť,“ zamumlal kejklíř. Prohlédl si obě ženy – ani jedna si toho zřejmě nevšimla – a pohled, který pak věnoval Randovi, byl soucitný. „Teď už s tím, hochu, nemůžeš ale vůbec nic udělat.“ „Dítě,“ rozkládala laskavě Moirain, „jenom málokterá žena se dokáže naučit, jak se dotýkat pravého zdroje a používat jedinou sílu. Z nich některé se to naučí lépe, jiné hůře. Ty jsi jedna z mála, pouhé hrstky, které se to nepotřebují učit. Přinejmenším to, jak se dotýkat pravého zdroje, budeš umět, ať už budeš chtít nebo ne. Ale bez výcviku, jehož se ti může dostat v Tar Valonu, se to nikdy nenaučíš plně usměrňovat a nemusela bys to přežít. Muži, kteří mají vrozenou schopnost dotýkat se saidínu, by samozřejmě zemřeli, kdyby je červené adžah nevyhledávaly a nezkrotily je...“ Tom z hloubi hrdla zavrčel a Rand se neklidně zavrtěl. Muži, jako ti, o kterých Aes Sedai vyprávěla, byli vzácní – Rand se za celý svůj život doslechl pouze o třech, a díky Světlu nikdy to nebylo ve Dvouříčí – ale škoda, kterou napáchali, než je Aes Sedai našly, stačila, aby se zprávy o nich roznesly do širého kraje, jako zprávy o válkách či zemětřeseních, které zničily celá města. Rand nikdy zcela nepochopil, co adžah vlastně dělají. Podle vyprávění to byla jakási společenstva uprostřed Aes Sedai, která zřejmě kula pikle a hádala se mnohem více mezi sebou než s ostatními, ale v jednom se příběhy shodovaly. Hlavní povinností červeného adžah bylo zabránit dalšímu Rozbití světa, což jeho členky dělaly tak, že uštvaly každého muže, kterému se o používání jediné síly byť jenom zazdálo. Mat s Perrinem náhle vypadali, jako by si přáli, aby byli zpátky doma v posteli.
„... ale některé ženy také zemřou. Je obtížné se to naučit bez vedení. Z těch žen, které nenajdeme, z těch, které přežijí, se často stávají... no, v této části světa se z nich mohou stát vesnické vědmy.“ Aes Sedai se zamyšleně odmlčela. „V Emondově Roli je stará krev silná, a stará krev zpívá. Poznala jsem, co jsi zač, ve chvíli, kdy jsem tě uviděla. Žádná Aes Sedai se neocitne v blízkostí ženy, která umí usměrňovat sílu, nebo která je blízko přeměně, aniž by to nevycítila.“ Moirain prohrabala váček u pasu a vytáhla malý modrý drahokam na zlatém řetízku, který dříve nosila ve vlasech. „Ty jsi velice blízko přeměně, prvnímu doteku. Bude lepší, když tě povedu. Tak se vyhneš... nepříjemným následkům, jež se přiházívají těm, které si musí najít svou cestu samy.“
Egwain se při pohledu na kámen rozšířily oči a několikrát si olízla rty. „Tohle... tohle má sílu?“
„Ovšemže ne,“ štěkla Moirain. „Věci nemají sílu, dítě. Dokonce i angrial je jenom nástroj. Tohle je prostě jen hezký modrý kamínek. Ale může vydávat světlo. Na.“