Když jí Moirain položila kámen na konečky prstů, Egwain se roztřásly ruce. Snažila se ucuknout, ale Aes Sedai podržela obě její ruce ve své a druhou se jemně dotkla Egwainina spánku.
„Pohlédni na kámen,“ vyzvala ji Aes Sedai tiše. „Takhle je to lepší, než se namáhat sama. Pročisti mysl ode všeho kromě toho kamene. Pročisti mysl a nech se unášet. Je tu pouze ten kámen a prázdnota. Já to začnu. Vznášej se a nech mě, abych tě vedla. Žádné myšlenky. Pluj.“
Rand zaťal prsty do kolen, zuby měl stisknuté, až ho bolely čelisti. Nesmí uspět. Nesmí.
V kameni vykvetlo světlo, jenom modrý záblesk, jenž hned zmizel, nebyl jasnější než světluška, ale Rand sebou trhl, jako by ho oslepil. Egwain s Moirain s prázdnými výrazy zíraly do kamene. Objevil se další záblesk, a další, dokud azurové světlo netepalo jako tlukoucí srdce. Je to Aes Sedai, přesvědčoval se Rand v duchu zoufale. Tohle dělá Moirain. Ne Egwain.
Poslední slabý záblesk, a kámen byl opět pouze tretkou. Rand zadržel dech.
Egwain ještě chvíli zírala na malý kamínek a pak vzhlédla k Moirain. „Já... myslím, že jsem cítila... něco, ale... Možná ses ve mně zmýlila. Mrzí mě, že jsi kvůli mně plýtvala časem.“
„Ničím jsem neplýtvala, dítě.“ Moiraininy rty zvlnil slabý spokojený úsměv. „To poslední světlo bylo jenom tvoje.“
„Bylo?“ vzkřikla Egwain a pak rychle upadla zpátky do chmur. „Ale skoro ani nebylo vidět.“
„Teď se chováš jako hloupé vesnické děvče. Většina z těch, které přicházejí do Tar Valonu, musí studovat po mnoho měsíců, než dokážou to, cos právě udělala ty. Ty se můžeš dostat daleko. Jednoho dne možná i na amyrlinin stolec, budeš-li pilně studovat a tvrdě pracovat.“
„Myslíš...?“ S nadšeným výkřikem se Egwain vrhla Aes Sedai do náručí. „Ó, děkuju! Rande, slyšels to? Stanu se Aes Sedai!“
13
Volba
Než se uložili ke spánku, Moirain si vedle každého klekla a položila mu ruce na čelo. Lan zavrčel, že to nepotřebuje a že by neměla plýtvat silami, ale nesnažil se ji zastavit. Egwain toužila experimentovat a Mat s Perrinem z toho měli očividně strach, zároveň se však báli odmítnout. Tom před rukama Aes Sedai ucukl, ale ona mu věnovala pohled, který nepřipouštěl žádné hlouposti. Kejklíř se pak celou dobu mračil. Když Moirain skončila, uštěpačně se na něj usmála. Tom se zachmuřil ještě víc, nicméně vypadal osvěžen. Všichni tak vypadali.
Rand se stáhl do výklenku v nerovné stěně a doufal, že ho Moirain přehlédne. Jakmile se opřel o hromadu dříví, oči se mu samy zavíraly, ale přinutil se dívat. Aby potlačil zívnutí, nacpal si do úst pěst. Chvilka spánku, hodinka dvě, a bude v pořádku. Moirain na něj však nezapomněla.
Když se studenými prsty dotkla jeho tváře, ucukl a řekclass="underline" „Já ne...“ Oči se mu úžasem rozšířily. Únava z něj spadla, jako když voda steče z kopce, bolístky a otlačeniny ustoupily do vzpomínek, až upadly zcela do zapomnění. Rand na ni zíral s otevřenými ústy. Moirain se jenom usmála a odtáhla ruce.
„Hotovo,“ prohlásila, a když se s unaveným povzdechem zvedla, Rand si připomněl, že totéž nemůže udělat pro sebe. Pouze se trochu napila čaje, odmítla chléb i sýr, které se do ní Lan pokusil vpravit, a stulila se vedle ohně. Zdálo se, že usnula okamžitě, jakmile si přes sebe přetáhla plášť.
Ostatní až na Lana usnuli tam, kde našli trochu místa, aby se natáhli, ale Rand si neuměl představit proč. Cítil se, jako by právě strávil celou noc v posteli. Avšak spánek se přes něj přelila Rand se znovu opřel o dřevěnou stěnu. Když ho Lan o hodinu později budil, měl pocit, jako by spal tři dny.
Strážce probudil všechny kromě Moirain a přísně tišil každý zvuk, který by ji mohl vyrušit. Přesto je v útulné stromové jeskyni nechal jen nakrátko. Než se slunce dostalo na dvojnásobek své výšky nad obzor, všechny stopy, že se tu kdy někdo zastavil, byly zahlazeny, všichni seděli v sedlech a mířili na sever k Baerlonu. Jeli pomalu, aby šetřili koně. Aes Sedai měla zamlžené oči, ale v sedle seděla vzpřímeně a nekolébala se.
Nad řekou za nimi stále visela hustá mlha, šedá stěna odolávající snaze bledého slunce ji rozehnat bránila ve výhledu na Dvouříčí. Rand se za jízdy ohlížel přes rameno a doufal, že je ještě naposled zahlédne, aspoň Tarenský Přívoz, dokud se mu zamlžený břeh neztratil z očí docela.
„Nikdy mě nenapadlo, že se dostanu takhle daleko z domova,“ poznamenal, když nakonec mlhu i řeku zakryly stromy. „Vzpomínáte si, když nám Hlídka připadala strašně daleko?“ Před dvěma dny to bylo. Připadá mu to jako věčnost.
„Za měsíc dva se vrátíme,“ prohlásil Perrin napjatým hlasem. „Jen si pomysli, co všechno budeme vyprávět.“
„Ani trolloci nás nemůžou pronásledovat navěky,“ utrousil Mat. „Ať třeba shořím, nemůžou.“ S těžkým povzdechem se ohlédl, zhroucený v sedle, jako by z toho, co právě řekl, nevěřil ani slovu.
„Muži!“ odfrkla si Egwain. „Tady máte dobrodružství, o kterém jste pořád žvanili, a už mluvíte o domově.“ Hlavu držela vysoko, Rand si však všiml, že se jí ted, když z Dvouříčí není vidět ani špička komínu, chvěje hlas.
Ani Moirain, ani Lan se je nepokusili uklidnit, ani slovíčko o tom, že se určitě vrátí domů. Rand se snažil nemyslet na to, co by to mohlo znamenat. Ač odpočatý, Rand byl již tak pln pochybností, další si hledat nepotřeboval. Krčil se v sedle a začal snít o tom, jak spolu s Tamem vyhání ovce na pastvinu s vysokou. šťavnatou trávou a jarním ránem se nese zpěv skřivánka. A o výletu do Emondovy Role a o Bel Tinu, jaký býval, když se tančilo na Trávníku a on měl starosti pouze s tím, aby nevypadl z rytmu. Na dlouhou dobu se mu povedlo ztratit ve vzpomínkách.
Cesta do Baerlonu zabrala téměř týden. Lan cosi bručel o loudání se, ale byl to on, kdo určoval tempo a nutil ostatní, aby ho dodržovali. On sám a jeho hřebec, Mandarb – Lan říkal, že ve starém jazyce to znamená „Čepel“ – se tolik nešetřili. Strážce urazil dvakrát větší vzdálenost než ostatní, odcválal vždy dopředu, přičemž jeho měňavý plášť povlával ve větru za ním, aby prozkoumal cestu vepředu, nebo zůstával pozadu, aby zkontroloval jejich stopy. Pokud se však někdo jiný pokusil jet rychleji než krokem, snesla se na jeho hlavu záplava sarkastických poznámek o tom, že je třeba se starat o zvířata, kousavé líčení, jak se jim skvěle povede pěšky, objeví-li se trolloci. Před jeho jazykem nebyla uchráněna ani Moirain, pokud nechala svou bílou klisnu, aby šla svým krokem. Aldíb, tak se její klisna jmenovala, ve starém jazyce značilo „Západní vítr“, vítr, který na jaře přináší déšť.
Strážce nicméně neobjevil jedinou stopu po pronásledovatelích, ani žádnou léčku. O tom, co zahlédl, hovořil pouze s Moirain, a potichu, takže ho neslyšeli, a Aes Sedai potom zpravila ostatní o tom, o čem usoudila, že by měli vědět. Zpočátku se Rand ohlížel přes rameno stejně často, jako se díval dopředu. A nebyl sám. Perrin často sahal po sekeře a Mat jel s šípem nasazeným na tětivě. Zpočátku. Ale země za nimi zůstávala bez trolloků i bez postav v černých pláštích a obloha byla prosta draghkarů. Rand pomalu začínal věřit, že snad opravdu unikli.
Nebylo možné získat pořádný úkryt, dokonce ani v nejhustším lese. Větry severně od Taren vanuly stejně silně jako ve Dvouříčí. Jinak pustý les se stromy s holými, šedými větvemi místy zpestřil hlouček borovic, jedlí či cesmín, tu a tam i pár březulí a vavřínů. Dokonce ani na bezech ještě nevyrašil ani lísteček. Pouze na hnědých lukách, potlučených zimními vánicemi, byly vidět nové zelené snítky. Také tady však většinou rostly pouze kopřivy žahavky, pichlavé bodláky a nějaké odporně páchnoucí rostliny. Na holé zemi mezi stromy stále zůstávaly na stinných místech a pod nízkými větvemi jehličnanů zbytky sněhu. Všichni si přitahovali pláště k tělu, protože slabé sluneční světlo zatím nehřálo a noční chlad pronikal až do morku kostí. Podobně jako ve Dvouříčí, ani tady nelétali ptáci, dokonce ani krkavci.