Na jejich pomalém putování ale nebylo nic pohodlného. Severní silnice – Rand na ni stále myslel jako na Severní silnici, i když měl podezření, že tady, severně od Taren, by mohla mít jiné jméno – pořád vedla téměř přímo k severu, ale na Lanovo naléhání se jejich cesta kroutila mezi stromy stejně často, jako vedla rovnoběžně s udusanou silnicí. Vesnice, statky či jakékoliv známky civilizace obcházeli velkým obloukem, těch tu ovšem bylo velmi málo. Celý první den Rand nezahlédl kromě silnice žádnou známku toho, že do těchto lesů kdy vstoupil člověk. Připadalo mu, že dokonce ani tehdy, když zavítal k úpatí pohoří Oparů, nebyl tak daleko od lidského osídlení, jako onoho dne.
První statek, který zahlédl – velký dům a vysokou stodolu s přečnívajícími štíty, doškovými střechami a sloupkem kouře stoupajícím z kamenného komína – pro něj znamenal šok.
„Je skoro stejnej jako doma,“ prohodil Perrin a podmračeně si prohlížel vzdálené budovy, mezi stromy tak tak viditelné. Kolem hospodářství se pohybovali lidé, jež o cestujících zatím nevěděli.
„Jasně že není,“ prohlásil Mat. „Jenom ještě nejsme dost blízko, aby to bylo vidět.“
„Říkám ti, je stejnej,“ trval na svém Perrin.
„To nemůže. Koneckonců, jsme na sever od Taren.“
„Ticho, vy dva,“ zavrčel Lan. „Nechceme, aby nás zahlídli, vzpomínáte? Tudy.“ Zamířil k západu, aby statek objel obloukem mezi stromy.
Rand se ohlédl a pomyslel si, že Perrin měl pravdu. Statek vypadal skoro stejně jako ty kolem Emondovy Role. Jakýsi hošík nosil ze studny vodu, starší chlapci pak pečovali o ovce v ohradě. Dokonce tu měli kůlnu na tabák. Ale Mat měl také pravdu. Jsme na sever od Taren. Musí být jiné.
Vždycky zastavovali, když ještě bylo vidět, aby si vybrali suché místo na svahu někde v závětří, protože vítr málokdy zcela ustal, většinou pouze měnil směr. Ohýnek zapalovali vždy malý, bylo ho vidět jen na pár sáhů, a jakmile byl čaj uvařen, plameny udusili a zasypali uhlíky.
Na první zastávce, ještě než zapadlo slunce, začal Lan chlapce učit, jak zacházet se zbraněmi, které měli. Jako první přišel na řadu luk. Podíval se na Mata, jenž na sto kroků umístil tři šípy do suku o velikostí lidské hlavy na rozpraskaném kmeni uschlé cesminy, a vyzval ostatní, aby se vystřídali. Perrin Matův výkon zopakoval a Rand si na pomoc povolal plamen a prázdnotu, klid prázdnoty, díky níž se luk stal jeho součástí, či on součástí luku, takže všechny tři šípy umístil tak, že se jejich hroty téměř dotýkaly. Mat ho uznale poplácal po rameni.
„Jenže i kdybyste všichni tři měli luky,“ prohlásil strážce suše, když se hoší začali zubit, „a trolloci se zavázali, že se nepřiblíží natolik, abyste je nemohli použít...“ Úsměvy rychle zmizely. „Podívám se, co bych vás mohl naučit pro případ, že by tak blízko přišli.“
Předvedl trochu Perrinovi, jak používat jeho velkou sekeru. Pozvednout sekeru na někoho, nebo něco, co má zbraň, se vůbec nepodobalo sekání dřeva nebo mávání sekerou na ukázku. Provedl velkého kovářského učedníka řadou cviků, jak se krýt, odrazit protivníkovu zbraň a zaútočit. Totéž nechal dělat Randa s mečem. Ne to divoké sekání a máchání zbraní kolem sebe, které Rand považoval za šerm, ale ladné pohyby, jeden plynule přecházející do druhého, skoro jako tanec.
„Pohybovat čepelí nestačí,“ vykládal Lan, „i když si to někteří myslí. Mysl je také součástí šermu, jeho hlavní částí. Nesmíš na nic myslet, ovčáku. Musíš oprostit mysl od nenávisti, strachu, všeho. Odežeň to pryč. Vy taky poslouchejte. S lukem nebo sekerou to taky můžete využít, taky s oštěpem, s holí i s prázdnýma rukama.“
Rand na něj zíral. „Plamen a prázdnota,“ řekl užasle. „Tohle myslíš, že? Otec mě to učil.“
Strážce mu věnoval pohled, z něhož se nedalo nic vyčíst. „Drž meč tak, jak jsem ti to ukázal, ovčáku. Za hodinu ze zahnojeného ovčáka mistra šermíře udělat nedokážu, ale možná bych mohl zabránit tomu, aby sis usekl nohu.“
Rand si povzdechl a oběma rukama zvedl meč před sebe. Moirain je bezvýrazně sledovala, ale příštího večera Lanovi nakázala, aby v učení pokračoval.
Večerní jídlo bylo stejné jako v poledne a ráno, chlebové placky, sýr a sušené maso, večer však navíc mívali na zapití místo vody horký čaj. Tom je po večerech bavil. Lan kejklíře nenechal hrát na harfu nebo na flétnu – strážce říkal, že není nutné vzbouřit celé okolí – ale Tom žongloval a vyprávěl příběhy. „Mara a tři hloupí králové“, nebo jeden ze stovek o moudrém rádci Anlovi, či něco plné slávy a dobrodružství, jako Hledání rohu. U Toma příběhy vždy končily dobře a všichni se šťastně vrátili domů.
I když byl kraj, jímž projížděli, mírumilovný, i když se mezi stromy neobjevovali žádní trolloci ani draghkar v oblacích, Randovi se přesto zdálo, že pokaždé, když hrozilo, že z nich opadne napětí, sami si ho zase vyvolali.
Jednou ráno se třeba Egwain probudila a začala si rozplétat vlasy. Rand ji při balení pokrývek koutkem oka pozoroval. Každého večera, když byl uhašen oheň, se všichni až na Egwain a Aes Sedai, odebrali na lůžka. Obě ženy pokaždé poodešly stranou od ostatních a hodinku dvě si povídaly, vracely se, když ostatní již spali. Egwain si česala vlasy – stokrát, Rand to počítal – a on sedlal Oblaka a za sedlo přivazoval pokrývky a sedlové brašny. Pak Egwain hřeben schovala, shrnula si vlasy na záda a přes hlavu si přetáhla kapuci.
Rand se poplašeně zeptaclass="underline" „Co to děláš?“ Egwain se na něj úkosem podívala a neodpověděla. Rand si uvědomil, že je to poprvé, kdy na ni po dvou dnech promluvil, dva dny od oné noci v dřevěném útulku na břehu Taren, ale nehodlal se tím nechat zastavit. „Celý život jsi čekala, až ti dorostou vlasy a ty sis mohla uplést cop, a teď to vzdáváš? Proč? Protože ona si copy neplete?“
„Aes Sedai si nepletou copy,“ odpověděla prostě Egwain. „Přinejmenším pokud nechtějí.“
„Ty nejsi Aes Sedai. Ty jsi Egwain al’Vereová z Emondovy Role, a ženský kroužek by vyletěl z kůže, kdyby tě teď viděl.“
„Do věcí ženského kroužku ti nic není, Rande al’Thore. A já budu Aes Sedai. Hned, jak se dostanu do Tar Valonu.“
Rand si odfrkl. „Jakmile se dostaneš do Tar Valonu. Proč? Pro Světlo, to mi teda řekni. Nejsi žádná temná družka.“
„A ty si myslíš, že Moirain Sedai je temná družka? Vážně si to myslíš?“ Egwain se otočila a postavila se mu se zaťatými pěstmi, a Randa napadlo, jestli ho snad opravdu neuhodí. „Potom, co zachránila vesnici? Potom, co ti zachránila otce?“
„Nevím, co je zač, ale ať je ona co je, to ještě nic neříká o těch ostatních. Příběhy...“
„Dospěj, Rande! Zapomeň na příběhy a dívej se vlastníma očima.“
„Já na vlastní oči viděl, jak potopila ten přívoz! Popři to! Jakmile si něco vezmeš do hlavy, nehne s tebou, ani kdyby ti někdo tvrdil, že se snažíš chodit po vodě. Kdybys nebyla taková Světlem zaslepená husa, viděla bys...!“
„Tak podle tebe jsem husa, jo? Dovol, ať ti něco povím, Rande al’Thore! Ty jsi ten nejtvrdohlavější, nejzabedněnější...!“