„Snažíte se vy dva vzbudit každého v okruhu deseti mil?“ zeptal se strážce.
Rand tu stál s otevřenými ústy a snažil se konečně dostat ke slovu, když si uvědomil, že huláká. Oba křičeli.
Egwain znachověla až k obočí, otočila se a zamumlala: „Muži!“ což bylo zřejmě namířeno stejně tak na strážce, jako na Randa. Rand se ostražitě rozhlédl po táboře. Každý na něj upíral zrak, nejen strážce. Mat s Perrinem s tvářemi bílými jako plátno. Tom napjatý, jako by byl připravený utíkat či bojovat. Moirain. Aes Sedai měla tvář zcela bez výrazu, ale její oči Randovi pronikaly až do mozku. Rand se zoufale snažil připomenout si, co to vlastně přesně říkal o Aes Sedai a temných druzích.
„Je čas vyrazit,“ prohodila Moirain. Obrátila sek Aldíb a Rand se otřásl, jako by ho nechala vyjít z pasti. Rád by věděl, zda tomu tak bylo.
O dvě noci později, když oheň dohoříval, olízl si Mat poslední drobty sýra z prstů a prohlásiclass="underline" „Víte, myslím, že jsme je setřásli.“ Lan byl někde venku a naposledy se rozhlížel po okolí. Moirain s Egwain poodešly stranou a zase si povídaly. Tom podřimoval nad svou fajfkou a mládenci zůstali u ohně sami.
Perrin klacíkem líně prohraboval žhavé uhlíky a odpověděclass="underline" „Když jsme je setřásli, proč Lan pořád dává pozor?“ Rand, který už už usínal, se překulil na bok, zády k ohni.
„Setřásli jsme je už tenkrát u Tarenskýho Přívozu.“ Mat si lehl s rukama za hlavou a zahleděl se na měsícem ozářenou oblohu. „Jestli po nás vůbec šli.“
„Myslíš, že nás ten draghkar pronásledoval jenom proto, že jsme se mu líbili?“ zeptal se Perrin.
„Říkám, přestaňme si dělat hlavu s trollokama a jinýma potvorama,“ pokračoval Mat, jako by Perrin nebyl promluvil, „a začněme uvažovat o tom, jak se podíváme do světa. Jsme tam, odkud se berou příběhy. Co myslíš, jak vypadá skutečný město?“
„Jedeme do Baerlonu,“ ozval se ospale Rand, ale Mat si odfrkl. „Baerlon je moc hezkej, ale viděl jsem tu starou mapu, co měl starosta al’Vere. Kdybychom zahnuli k jihu, jakmile se dostaneme do Caemlynu, tak by nás ta cesta zavedla do Illianu a dál.“ „Co je tak zvláštního na Illianu?“ zívl Perrin.
„Tak za prvé,“ opáčil Mat, „Illian není plnej Aes Se...“
Padlo ticho a Rand byl náhle úplně vzhůru. Moirain se vrátila brzy. Egwain s ní, ale byla to Aes Sedai, stojící na hranici světla a tmy, kdo plně poutal jejich pozornost. Mat ležel na zádech, ústa stále ještě otevřená, a zíral na ni. Moiraininy oči odrážely světlo jako dva tmavé, leštěné kamínky. Randa náhle napadlo, jak dlouho už tam asi stojí.
„Mládenci jenom...“ začal Tom, ale Moirain ho prostě přerušila. „Pár dní bez vzrušení, a vy jste připravení se vzdát.“ Její klidný, vyrovnaný hlas ostře kontrastoval s jejíma očima. „Den dva klidu, a vy už jste úplně zapomněli na Jarnice.“
„Nezapomněli jsme,“ namítl Perrin. „Jenom to...“ Aes Sedai, aniž by zvedla hlas, ho přerušila stejně jako kejklíře.
„Všichni máte stejný pocit? Všichni jste ochotní zamířit do Illianu a zapomenout na trolloky, půllidi i draghkara?“ Sjela je všechny pohledem – ten kamenný lesk spolu s konverzačním tónem Randa zneklidňovaly – ale ona nedala nikomu příležitost promluvit. „Po vás třech jde Temný, po jednom z vás nebo po všech třech, a jestli vás nechám utéct, kam se vám zamane, dostane vás. Ať chce Temný cokoliv, já chci přesný opak, takže mě dobře poslouchejte, protože tohle je pravda. Než vás nechám padnout Temnému do rukou, radši vás sama zničím.“
Byl to její hlas, tak strohý, co Randa přesvědčilo. Aes Sedai udělá přesně to, co řekla, pokud to bude považovat za nezbytné. Té noci Rand špatně spal a nebyl sám. Dokonce i kejklíř začal pochrupovat až dávno poté, co uhasly poslední uhlíky. Projednou jim Moirain nenabídla pomoc.
Ty noční táčky mezi Egwain a Aes Sedai byly pro Randa bolavým místem. Kdykoliv se stáhly do temnoty, stranou od ostatních, aby měly soukromí, přemýšlel o tom, co si asi vykládají, co dělají. Co asi Aes Sedai s Egwain prováděla?
Jedné noci počkal, dokud ostatní muži neulehli a Tom nezačal chrápat, jako když řeže dubový špalek. Pak, zahalený do pokrýky, vyklouzl do tmy. Použil každičký ždibíček dovedností, které získal při lovu králíků, a pohyboval se spolu s měsíčními stíny, až se nakonec přikrčil u paty vysoké cesmíny s hustou korunou tuhých, širokých listů, dost blízko, aby slyšel Moirain s Egwain, sedící s malou lucerničkou na padlém kmeni.
„Ptej se,“ říkala právě Moirain, „a pokud ti to budu moci vysvětlit, povím ti to. Pochop, existuje mnoho věcí, na něž ještě nejsi připravená, věcí, které se nemůžeš naučit dřív, než se naučíš jiné věci, co vyžadují ještě další, jež se musíš naučit před nimi. Ale ptej se, na co chceš.“
„Pět sil,“ začala tiše Egwain. „Země, vítr, oheň, voda a duch. Nepřipadá mi spravedlivé, že muži nejlépe ovládají síly země a ohně. Proč mají nejsilnější síly?“
Moirain se zasmála. „Tak to si myslíš, dítě? Existuje snad skála tak pevná, aby ji vítr a voda nemohly podemlít, oheň tak silný, aby ho voda neuhasila, nebo vítr nesfoukl?“
Egwain chvíli mlčela a ryla palcem v lesní půdě. „Oni... oni se přece... pokusili osvobodit Temného a Zaprodance, ne? Muži Aes Sedai?“ Zhluboka se nadechla a začala mluvit rychleji. „Ženy se toho neúčastnily. Byli to muži, kdo zešíleli a rozbili svět.“
„Máš strach,“ podotkla Moirain ponuře. „Kdybys byla zůstala v Emondově Roli, bývala by se z tebe časem stala vědma. To měla Nyneiva v plánu, že? Nebo bys byla seděla v ženském kroužku a ovládala záležitosti Emondovy Role, zatímco vesnická rada by si myslela, že je to jejich dílo. Ale tys udělala něco nemyslitelného. Opustila jsi Emondovu Roli, opustila jsi Dvouříčí a hledáš dobrodružství. Chtěla jsi to udělat, a zároveň ses toho bála. A umanutě se bráníš tomu, aby tě tvůj strach přemohl. Jinak by ses mě nebyla ptala, jak se žena stane Aes Sedai. Jinak bys nebyla zahodila zvyky a pravidla do stoupy.“
„Ne,“ namítala Egwain. „Nebojím se. Chci se stát Aes Sedai.“ „Bylo by pro tebe lepší, kdyby ses bála, ale doufám, že se bu deš držet svého přesvědčení. Jen málokterá žena dnes má schop nosti, aby se mohla stát novickou, natož aby po tom toužila.“ Moirain mluvila, jako by přemýšlela nahlas. „A dvě v jedné ves nici už vůbec ne. Stará krev je ve Dvouříčí skutečně silná.“
Ve stínu si Rand poposedl. Pod nohou mu praskla větévka. Vmžiku ztuhl a celý zpocený zadržel dech, ale žádná z žen se neohlédla.
„Dvě?“ vyjekla Egwain. „Kdo ještě? Je to Kari? Kari Thaneová? Lara Ayellanová?“
Moirain zoufale mlaskla a pak vážně pronesla: „Zapomeň na to, co jsem řekla. Obávám se, že její cesta vede jinam. Zabývej se svými vlastními problémy. Cesta, kterou sis ty vybrala, není lehká.“
„Já se nevrátím,“ řekla Egwain.
„Stane se, co se má stát. Ale ty pořád chceš ujištění, a to ti já dát nemohu, ne takové, po jakém prahneš.“
„Tomu nerozumím.“
„Chceš vědět, že Aes Sedai jsou dobré a čisté, že to byli ti zlí muži z příběhů, kdo způsobili Rozbití světa, ne ženy. No, byli to muži, ale nebyli o nic víc zlí než ostatní muži. Byli šílení, ne zlí. Aes Sedai, které najdeš v Tar Valonu, jsou lidské bytosti, nijak se od ostatních žen neliší, jediné, co nás odlišuje, jsou naše schopnosti. Aes Sedai jsou udatné i zbabělé, silné i slabé, laskavé i kruté, s dobrým i chladným srdcem. To, že se staneš Aes Sedai, nezmění to, jaká jsi.“
Egwain si těžce povzdechla. „Asi jsem se bála toho, že mě síla změní. Toho a trolloků. A mizelce. A.... Moirain Sedai, ve jménu Světla, proč přišli trolloci do Emondovy Role?“