Aes Sedai otočila hlavu a zadívala se přímo na místo, kde se ukrýval Rand. Tomu se v hrdle zadrhl dech. Moirain měla oči tvrdé, jako když jim tenkrát vyhrožovala, a Rand měl pocit, že její pohled dokáže proniknout i silnými větvemi cesmíny. Světlo, co udělá, jestli zjistí, že tu poslouchám?
Snažil se splynout s hlubokým stínem. Oči upíral na obě ženy, takže když zachytil nohou o kořen, málem upadl do suchého křoví, které by ho prozradilo praskáním lámajících se větví, jako kdyby spustil ohňostroj. Hekaje se Rand odplazil po všech čtyřech. Ticho neporušil spíš díky štěstí, než díky tomu, co dělal. Srdce mu bušilo tak prudce, až měl dojem, že ho už to samo o sobě prozradí. Hlupáku! Tajně poslouchat Aes Sedai!
Ostatní již spali, když se vrátil. Podařilo se mu mezi ně tiše vklouznout. Jak se Rand svezl k zemi a přetahoval si přes sebe přikrývku, Lan se pohnul, ale pak se s povzdechem zase uložil. Jenom se převaloval ve spánku. Rand dlouze, tiše vydechl.
O chvíli později se ze tmy vynořila Moirain a zastavila se tak, aby si mohla prohlédnout dřímající postavy. Měsíční světlo kolem ní vytvářelo svatozář. Rand zavřel oči a pravidelně oddechoval, přičemž pozorně poslouchal, zda nezaslechne, jak se její kroky přibližují. Nic se nestalo. Když znovu otevřel oči, byla Moirain pryč.
Když konečně usnul, spal špatně a celý zpocený se budil ze sna, v němž všichni muži z Emondovy Role tvrdili, že je Drakem Znovuzrozeným, a všechny ženy měly ve vlasech modrý kámen, jaký nosila Moirain. Už se nikdy nepokoušel vyposlechnout, co si Moirain s Egwain povídají.
Cesta se pomalu vlekla již šestý den. Slunce, které vůbec nehřálo, pomalu klesalo k vrcholkům stromů, zatímco pár mraků plulo daleko k severu. Opět se na chvíli zvedl vítr, a Rand cosi zamumlal a přitáhl si plášť k ramenům. Rád by věděl, zda se vůbec někdy dostanou do Baerlonu. Podle vzdálenosti, kterou od řeky již urazili, byla větší než od Tarenského Přívozu k Bílé řece, ale Lan, pokud se ho zeptali, pořád tvrdil, že je to jenom kousek, skoro se tomu ani nedá říkat cesta. Rand si připadal zcela ztracený.
Před nimi se z lesa vynořil Lan, vracející se z jedné ze svých výprav. Přitáhl hřebci otěže a zařadil se vedle Moirain, k níž sklonil hlavu.
Rand se zašklebil, ale na nic se nezeptal. Lan prostě odmítal připustit, že by se někdo mohl na něco ptát jeho.
Jenom Egwain dávala najevo, že si Lanova návratu všimla, tak si všichni na toto uspořádání zvykli, a ona se také držela zpátky. Aes Sedm se mohla chovat, jako že se Egwain stala hlavou vesničanů z Emondovy Role, ale když strážce předával zprávy, nemohla k tomu Egwain stejně nic říci. Perrin nesl Matův luk a všichni se halili do zamyšleného mlčení, které jako by je odvádělo dál a dál od Dvouříčí. Pomalý krok koní Matovi dovoloval cvičit se pod ostražitým dohledem Toma Merrilina v žonglování se třemi malými kamínky. Kejklíř je také každého večera vyučoval, stejně jako Lan.
Lan dokončil jednání s Moirain a ta se obrátila v sedle a podívala se na ostatní. Rand se snažil netrnout, když po něm přejela pohledem. Spočinul snad na něm její pohled o zlomeček vteřinky déle než na ostatních? Měl nepříjemný pocit, že Moirain ví, kdo je tenkrát v temnotě noci poslouchal.
„Hej, Rande,“ křikl Mat, „už zvládnu čtyři!“ Rand v odpověď mávl rukou, aniž se ohlédl. „Říkal jsem ti, že zvládnu čtyři před tebou. Já... Koukni!“
Vyjeli na nízký pahorek a pod nimi, o necelou mílí dál mezi holými stromy a dloužícími se večerními stíny, ležel Baerlon. Rand zalapal po dechu, snažil se usmát a zároveň zíral s otevřenými ústy.
Kolem města se táhly dřevěné hradby, dobrých pět sáhů vysoké, přerušované dřevěnými hláskami. Uvnitř hradeb se v zapadajícím slunci leskly břidlicové a taškové střechy a z komínů stoupaly vzhůru sloupy kouře. Ze stovek komínů. Nebylo vidět jedinou doškovou střechu. Na východě z města vybíhala široká silnice, další pak na západě, a po každé se k palisádě vleklo alespoň tucet vozů a dvakrát tolik povozů tažených voly. Kolem města byla roztroušena hospodářství, nejvíce jich bylo na severu, zatímco v lese na jihu jich stálo jen pár, ale co se Randa týkalo, nemusely vůbec existovat. Je to větší než Emondova Role, Hlídka a Devenský Průsek dohromady! A možná i s Tarenským Přívozem.
„Tak tohle je město,“ vydechl Mat a naklonil se nad koňský krk, aby lépe viděl.
Perrin dokázal jenom vrtět hlavou. „Jak může tolik lidí bydlet na jednom místě?“
Egwain prostě zírala.
Tom Merrilin se ohlédl na Mata, pak zakroutil očima a foukl si do knírů. „Město!“ prskl.
„A ty, Rande?“ ozvala se Moirain. „Co tebe napadá při prvním pohledu na Baerlon?“
„Napadá mě, že je to daleko od domova,“ řekl Rand pomalu, načež se Mat uchechtl.
„Ještě musíte dojet dál,“ podotkla Moirain. „Mnohem dál. Ale nemáte na vybranou, leda byste utíkali a skrývali se po zbytek života. A byl by to krátký život. Musíte si to pamatovat, až bude cesta těžká. Nemáte na vybranou.“
Rand si vyměnil pohledy s Matem a Perrinem. Podle toho, jak se tvářili, mysleli na totéž, co on. Jak mohla takhle mluvit, jako by si po tom, co jim řekla, mohli vybrat? Aes Sedai rozhoduje za nás.
Moirain pokračovala, jako by z jejich výrazů nic nevyčetla. „Nebezpečí tu začíná znovu. Za hradbami si dávejte pozor na jazyk. Hlavně se nezmiňujte o trollocích, půllidech ani o něčem podobném. Na Temného nesmíte ani pomyslet. Někteří lidé v Baerlonu milují Aes Sedai ještě méně než lidé z Emondovy Role, a mohli by tu být dokonce nějací temní druzi.“ Egwain zalapala po dechu a Perrin si pro sebe cosi zabručel. Mat zbledl. Moirain nicméně klidně pokračovala dál. „Pokud to půjde, nesmíte přitahovat pozornost.“ Lan si místo měňavého šedozeleného pláště bral tmavohnědý, mnohem obyčejnější, i když byl také dobře střižen a utkán. Měňavý plášť se změnil v balík v jedné ze sedlových brašen. „Nebudeme tu vystupovat pod vlastními jmény,“ mluvila Moirain dál. „Tady mě znají jako Alys a Lan je Andra. Pamatujte si to. Dobrá. Vyrazíme, ať jsme za hradbami dřív, než nás zastihne noc. Brány Baerlonu jsou od západu slunce do svítání zavřené.“
Lan je vedl lesem dolů z kopce k dřevěné hradbě. Cesta vedla kolem půl tuctu statků – ani jeden neležel blízko cesty a nikdo z lidí, dodělávajících, co měli právě na práci, si poutníků nijak nevšímal – a končila u těžké dřevěné brány okaté širokými železnými pláty. Brána byla uzavřena, i když slunce ještě zcela nezapadlo.
Lan dojel k hradbě a zatahal za roztřepený provaz visící vedle brány. Na opačné straně hradby zaklinkal zvonec. Z ochozu se k nim okamžitě naklonil muž s ošlehanou tváří pod odřenou plátěnou čapkou, tvářil se podezřívavě a z výšky dobrých tří sáhů nad jejich hlavami se na ně mračil zpomezi odseknutých konců dvou klád.
„Co to má bejt, no? Už je moc pozdě, brána se nevotvírá. Moc pozdě, říkám. Jedou kolem k Mostní bráně, jestli chtějí do...“ Moirainina klisna přešla tak, aby na ni mužík na ochoze dobře viděl. Strážnému se náhle prohloubily vrásky a on se usmál, skoro se třásl, jak se snažil zároveň mluvit i konat svou povinnost. „Já nevěděl, že to jsou voni, paninko. Počkaj. Hnedka sem dole. Okamžíček. Už jdu. Už jdu.“
Hlava zmizela z dohledu, ale Rand slyšel, jak na ně muž stále tlumeně křičí, aby zůstali, kde jsou, že už jde. Se zaskřípěním způsobeným dlouhým nepoužíváním se pravé křídlo brány otevřelo ven. Zastavilo se tak, aby dovnitř mohl projet vždy jen jeden kůň, a vrátný do mezery strčil hlavu, znovu jim předvedl svůj skoro bezzubý úsměv a uhnul jim z cesty. Moirain projela dovnitř za Lanem, s Egwain těsně za patami.