Rand pobídl Oblaka do klusu za Belou a zjistil, že se ocitl v úzké uličce, lemované po obou stranách dřevěnými ploty a stěnami skladišť, vysokými, bez oken, s pevně zavřenými širokými vraty. Moirain s Lanem mezitím sesedli a rozmlouvali s vrásčitým strážným od brány, takže je Rand následoval a seskočil z koně taky.
Mužík, v hojně záplatovaném plášti a kabátci, mačkal v ruce čapku, a pokaždé, když promluvil, tak se ukláněl. Prohlížel si ty, kdož sesedali za Lanem a Moirain, a vrtěl hlavou. „Lidi z jihu.“ Zazubil se. „Proč, paní Alys, sbíraj Jižany, co maj ještě slámu v botách?“ Pak mu pohled padl na Toma Merrilina. „Voní nejsou ovčák. Pamatuju se, jak sem jich nechával před pár dnima projet, to se pamatuju. Dole na jihu se jim nelíbili jejich triky, co, kejklíři?“
„Doufám, že sis pamatoval, že máš zapomenout, jak jsi nás nechal projet, mistře Avine,“ ozval se Lan a vtiskl mužíkovi do volné ruky peníz. „A zase zpátky.“
„To nejni nutný, pane Andro. To nejni třeba. Dali mi dost, když vodjížděli. Dost.“ Přesto Avin nechal minci zmizet stejně obratně, jako by byl kejklířem. „Nikomu sem to neřek, a ani nepovím. Zvlášť ne bělokabátníkům,“ dořekl a zamračil se. Našpulil rty, aby si odplivl, ale podíval se na Moirain a raději polkl.
Rand zamrkal, ale raději mlčel. Ostatní také, i když Matovi to očividně dalo dost práce. Děti Světla, přemítal Rand zvědavě. Příběhy o dětech Světla, které vyprávěli formani, kupci a kupecké stráže, se různily od obdivu po nenávist, ale všichni souhlasili s tím, že děti nenávidí Aes Sedai stejně, jako nenávidí temné druhy. Rand by rád věděl, zda jim to věci ještě víc nezkomplikuje.
„Děti v Baerlonu?“ ujišťoval se Lan.
„To teda jsou.“ Vrátný naklonil hlavu na stranu. „Jak si vzpomínám, tak dorazily ten samej den, co voní odjeli. Tady nejni nikdo, kdo by je měl rád. Většina lidí to ale nedává znát, že jo.“
„Říkaly, proč tu jsou?“ zeptala se naléhavě Moirain.
„Proč sou tady, paninko?“ Avin byl tak užaslý, že zapomněl sklonit hlavu. „Jasně, říkaly proč... Ó, já zapomněl. Voni byli dole na jihu. Tak to asi neslyšeli nic jinýho než bečení ovcí. Říkají, že jsou tady kvůli tomu, co se děje v Ghealdanu. Drak, vědí – no, ten, co si říká Drak. Říkají, že ten chlápek vyvolává zlo – což hádám asi dělá – a že sou tady, aby ho zadupaly do země, akorát že von je v Ghealdanu, ne tady. Je to jenom výmluva, aby se mohly plíst lidem do jejich záležitostí, o to jim podle mýho jde. Některejm lidem se už na dveřích objevil dračí špičák.“ Tentokrát si odplivl.
„Takže tu způsobily hodně potíží?“ chtěl vědět Lan a Avin prudce zavrtěl hlavou.
„Ne že by nechtěly, řek bych, jenomže guvernér jim nevěří o nic víc než já. Nepustí jich za hradby víc jak deset najednou, a to je pěkně žere. Ostatní táboří kousek na sever, jak sem slyšel. Sázím se, že se jim přes rameno koukají všichni sedláci. Ti, co sem chodí, se jenom tak prohazujou kolem v těch svejch bílejch pláštích a dívají se svrchu na slušný lidi. Kráčejte ve Světle, to říkají, a je to rozkaz. Párkrát málem dostaly po hubě od povozníků, horníků a tavičů, dokonce i od hlídky, ale guvernér chce, aby všechno probíhalo v klidu, což zatím funguje. Jestli pronásledujou zlo, tak říkám, proč nejsou v Saldeie? Tam maj nějaký potíže, jak sem se doslech. Nebo v Ghealdanu? Povídá se, že tam měli velikou bitvu. Fakticky velikou.“
Moirain si tiše povzdechla. „Slyšela jsem, že do Ghealdanu odjíždějí Aes Sedai.“
„No jo, to odjely, paninko.“ Avin začal zase pokyvovat hlavou. „Odjely do Ghealdanu, to jo, a jak sem slyšel, proto taky začala ta bitva. Povídá se, že některý z těch Aes Sedai sou mrtvý. Možná všecky, ale já říkám, kdo jinej by toho falešnýho Draka zastavil? Co? A všechny ty zatracený hlupáky, co si mysle], že se můžou stát mužskýma Aes Sedai nebo tak něco. Co s nima? Jasně, někteří tvrdě] – totiž ne bělokabátníci a já taky ne, ale některý lidi že možná ten chlap je fakticky Drak Znovuzrozenej. Slyšel sem, že dokáže některý věci. Používá jedinou sílu. Jdou za ním tisíce lidí.“
„Nebuď labuť,“ štěkl Lan, a Avin se zatvářil ublíženě.
„Jenom říkám, co sem slyšel, ne? Jenom co sem slyšel, mistře Andro. Říkají, aspoň některý lidi, že táhne s vojskem na východ a na jih, k Tearu.“ Náhle mluvil velice důrazně. „Říkají, že ty lidi pojmenoval Lid Draka.“
„Jména nic neznamenají,“ podotkla klidně Moirain. Pokud ji něco z toho, co vyslechla, rozrušilo, nedávala to najevo. „Kdybys chtěl, mohl bys i svého mezka nazvat Lidem Draka.“
„To těžko, paninko,“ uchichtl se Avin. „Ne když sou kolem ty bílý kabáty, to určitě. A hádám, že ani nikomu jinýmu by se to jméno dvakrát nelíbilo. Chápu, co tím myslej, ale... ech, ne, paninko. Ne svýho mezka.“
„Bezpochyby moudré rozhodnutí,“ uzavřela Moirain. „Teď musíme jet dál.“
„A neděla] si starosti, paninko,“ řekl Avin a hluboko se jí uklonil. „Nikoho sem neviděl.“ Vrhl se k bráně, trhl za křídlo a zavřel ji. „Nikoho sem neviděl a nic sem neviděl.“ Brána se se zaduněním zabouchla a Avin za provaz stáhl závoru. „Vlastně, paninko, tuhle bránu celý dni nikdo ani nevotevřel.“
„Světlo ať ti svítí na cestu, Avine,“ popřála mu Moirain. Odvedla je od brány. Rand se ohlédl a viděl, že Avin stojí před bránou. Zřejmě leštil peníz lemem pláště a pohihňával se.
Cesta je vedla špinavými uličkami, širokými tak právě na dva vozy. Nechodili tudy lidé, všude byla skladiště a občas vysoký, dřevěný plot. Rand chvíli kráčel vedle kejklíře. „Tome, co měly znamenat ty řeči o Tearu a Lidu Draka? Tear je přece město až u Bouřlivého moře, ne?“
„Karaethonský cyklus,“ odtušil úsečně Tom.
Rand zamrkal. Dračí proroctví. „Ve Dvouříčí to... ty příběhy nikdo nikdy nevyprávěl. Aspoň ne v Emondově Roli. Vědma by každého, kdo by to udělal, stáhla zaživa z kůže.“
„Hádám, že by to asi udělala,“ připustil suše Tom. Podíval se na Moirain jdoucí vepředu s Lanem a usoudil, že je nemůže slyšet, takže pokračoval. „Tear je největším přístavem v Bouřlivém moři a Tearský Kámen je pevnost, která ho stráží. O Kameni se tvrdí, že je to první pevnost vystavěná po Rozbití světa, a za celou dobu ji nikdy nikdo nedobyl, i když se o to nejedno vojsko pokoušelo. Jedna z věšteb praví, že Tearský Kámen nepadne do té doby, dokud k němu nepřijde Lid Draka. Jiná praví, že Kámen nepadne, dokud se Meč, jehož se nelze dotknout, nedostane do dračí ruky.“ Tom se ušklíbl. „Pád Kamene bude jedním z hlavních důkazů, že Drak se znovu zrodil. Kéž Kámen stojí, dokud se já neobrátím prach.“
„Meč, jehož se nelze dotknout?“
„Tak se to říká. Nevím, jestli je to opravdu meč. Ať je to, co je to, leží to v Srdci Kamene, ústřední tvrzi pevnosti. Tam nesmí vstoupit nikdo kromě tearských velmožů, a ti nikdy neřeknou, co leží uvnitř. Kejklíři teda určitě ne.“
Rand se zamračil. „Kámen nemůže padnout, dokud Drak nebude mít ten meč, ale jak by se k němu mohl dostat, pokud by Kámen nepadl? Je snad Drak jedním z tearských velmožů?“
„To není moc pravděpodobné,“ utrousil suše kejklíř. „V Tearu nenávidí všechno, co má něco společného se Bílou, ještě víc než v Amadoru, a Amador je baštou dětí Světla.“
„Tak jak by se mohla věštba vyplnit?“ chtěl vědět Rand. „Já bych taky rád, aby se Drak nikdy znovu nenarodil, ale věštba, kterou není možné naplnit, to nedává moc velký smysl. Zní to jako příběh, který má lidi přimět, aby si mysleli, že Drak se nikdy nenarodí. Není to tak?“