„Kladeš hroznou spoustu otázek, chlapče,“ řekl Tom. „Věštba, kterou by bylo snadné naplnit, by za moc nestála, ne?“ Náhle se mu rozjasnila tvář. „No, už jsme tady. Ať je to, kde je to.“
Lan se zastavil u části dřevěného plotu, vysokého jako vzrostlý muž, který se nijak nelišil od ostatních plotů, které již minuli. Do škvíry mezi dvěma prkny zasunul čepel dýky. Najednou spokojeně zabručel, zatáhl, a kus plotu se odsunul jako vrata. Vlastně to jsou vrata, uvědomil si Rand, i když se otvírala pouze z druhé strany. Kovová závora, kterou Lan nazvedl dýkou, to dokazovala.
Moirain okamžitě vešla dovnitř a Aldíb vtáhla za sebou. Lan ukázal ostatním, aby ji následovali, sám pak šel vzadu a vrata za sebou zase zavřel.
Na druhé straně ohrady Rand našel dvůr se stájemi a hostinec. Z kuchyně hostince vycházelo hlasité klepání a bušení, ale co Randa zarazilo nejvíc, byla jeho velikost: stavení bylo dvakrát tak velké jako hostinec U Vinného střiku a navíc mělo čtyři poschodí. V dobré polovině oken se v postupujícím soumraku svítilo. Rand byl na tohle město zvědav, bylo v něm tolik cizího.
Ještě málem nedošli na dvůr, když se z velkých obloukových dveří do stáje vynořili tři muži ve špinavých plátěných zástěrách. Jeden z nich, houževnatý chlapík a jediný bez vidlí v ruce, vystoupil a zamával rukama.
„Hej! Hej! Tudy nemůžete přijít! Musíte jít zepředu!“
Lan znovu sáhl do váčku, ale ještě než to dokončil, vyběhl z hostince další muž, velký jako sám pantáta al’Vere. Nad ušima měl chomáčky vlasů a zářivě bílá zástěra ho zcela nepochybně označovala jako hostinského.
„To je v pořádku, Mutchi,“ řekl nově příchozí. „To je v pořádku. To jsou očekávaní hosté. Teď se jím postarej o koně. Dobře se o ně postarej.“
Mutch se náhle ťukl do čela a pak pokynul druhým dvěma, aby mu šli pomoci. Rand s ostatními si spěšně odvázali sedlové vaky a stočené pokrývky a hostinský se zatím obrátil k Moirain. Hluboko se jí poklonil a promluvil s upřímným úsměvem.
„Vítej, paní Alys. Vítej. Rád vás zase vidím, tebe i mistra Andru, oba. To je báječné. Chyběly nám vaše vznešené disputace. To teda chyběly. Musím říct, že jsem si dělal starosti, jak jste jeli na jih a tak. No, chci říct, v časech jako teďka, když je takový bláznivý počasí a vlci vám vyjou rovnou za hradbama.“ Najednou si oběma rukama poplácal objemný teřich a zavrtěl hlavou. „Tak tohle já tu dělám, vykládám si tu, místo abych vás vzal dovnitř. Pojď-te. Pojďte. Teplý jídlo a postel, po tom určitě toužíte. A tady je to nejlepší v celým Baerlonu. To nejlepší.“
„A taky horká koupel, doufám, mistře Fitchi?“ dodávala Moirain a Egwain dychtivě přikyvovala. „Aha, ano.“
„Koupel?“ řekl hostinský. „No, prostě ta nejlepší a nejvyhřátější v celým Baerlonu. Pojďte dovnitř. Vítejte U jelena a lva. Vítejte v Baerlonu.“
14
U jelena a lva
V hostinci měli napilno, což zcela odpovídalo zvukům vycházejícím předtím z kuchyně. Skupinka z Emondovy Role následovala mistra Fitche zadními dveřmi. Hned se museli proplétat nepřetržitým proudem mužů a žen v dlouhých zástěrách, kteří vysoko zvedali talíře s jídlem a podnosy s nápoji. Když se nosiči dostali někomu do cesty, rychle zamumlali omluvu, ale ani na okamžik nezpomalili. Jeden z mužů přijal spěšné rozkazy od mistra Fitche a hbitě zmizel.
„Obávám se, že máme skoro plno,“ vykládal hostinský Moirain. „Až po střechu. A všechny hostince ve městě jsou na tom stejně. S tou zimou... no, jakmile se vyčasilo, aby mohli lidé vyjet dolů z hor, byli jsme úplně zavalení – ano, to je to slovo – zavalení lidmi z dolů a taviči. Všichni vyprávějí strašlivý historky. O vlcích a ještě horší věci. Takový ty báchorky, co povídají lidi, když jsou celou zimu zavření na jednom místě. Myslím, že tam vůbec nikdo nezůstal, tolik jich tu je. Ale neboj se. Může tu být kapku nacpáno, ale pro tebe a mistra Andru udělám, co budu moct. A pro tvoje přátele taky, samozřejmě.“ Jednou či dvakrát zvědavě mrkl na Randa a ostatní, protože na ně jejich oděvy prozrazovaly, že pocházejí z vesnice, a Tomův kejklířský plášť z něj také dělal zvláštního spolucestujícího pro „paní Alys“ a „mistra Andru“. „Udělám, co budu moct, na to se můžeš spolehnout.“
Rand zíral na shon kolem sebe a snažil se uhýbat včas, aby na něj nikdo nešlápl, i když toto nebezpečí očividně nikomu nehrozilo. Pořád myslel na to, jak pantáta al’Vere a jeho paní vedou hostinec U Vinného střiku pouze s občasnou menší výpomocí svých dcer.
Mat s Perrinem se zájmem natahovali krky k šenku, z něhož se pokaždé, když se rozlétly široké dveře na konci chodby, vyvalila záplava smíchu, zpěvu a veselého pokřikování. Strážce cosi zabručel o tom, že musí zjistit, co je nového, a zachmuřeně zmizel za létacími dveřmi, kde ho okamžitě pohltila vlna veselí.
Rand by ho byl rád následoval, ale po koupeli toužil ještě víc. Lidskou společnost a smích by sice právě nyní ocenil, ale v šenku ho zajisté uvítají lépe, až bude čistý. Mat s Perrinem měli očividně stejný názor. Mat se pokradmu škrábal.
„Mistře Fitchi,“ řekla Moirain, „dozvěděla jsem se, že se v Baerlonu objevily děti Světla. Je možné, že dojde k nějakým potížím?“ „Ech, s nima si nedělej starosti, paní Alys. Mají za lubem ty svý obvyklý triky. Tvrdí, že ve městě je Aes Sedai.“ Moirain nazvedla obočí a hostinský rozhodil baculatýma rukama. „Nedělej si starosti. Už to zkoušely i dřív. V Baerlonu žádná Aes Sedai není, a guvernér to ví. Bělokabátníci si myslí, že když předvedou nějakou Aes Sedai, nějakou ženskou, o který budou tvrdit, že je to Aes Sedai, lidi je nechají přijít za hradby všechny. No, hádám, že někteří by to udělali. Někteří jo. Ale většina lidí ví, co mají bělokabátníci za lubem, a podporují guvernéra. Nikdo se nechce koukat na to, jak děti ubližují nějaký ubohý neškodný stařence jenom proto, aby měly záminku dostat se do extáze.“
„To ráda slyším,“ utrousila suše Moirain a položila hostinskému ruku na paži. „Je tu ještě Min? Ráda bych si s ní popovídala, pokud tu zůstala.“
Rand odpověď mistra Fitche neslyšel, jelikož přišli pomocníci a odvedli je do lázně. Moirain s Egwain zmizely za kyprou ženou s pohotovým úsměvem a náručí osušek. Kejklíř, Rand a jeho přátelé následovali hubeného, tmavovlasého chlapíka. Ara se jmenoval.
Rand se Ary pokusil vyptat na Baerlon, ale ten neřekl dvě slova za sebou, jenom podotkl, že má Rand směšný přízvuk, a pak Randovi první pohled na koupelnu vyhnal všechny myšlenky na povídání z hlavy. Na vykachlíkované podlaze, která se mírně skláněla k odpadu uprostřed velké místnosti s kamennými stěnami, stálo v kruhu tucet vysokých měděných van. Na stoličce za každou vanou ležela tlustá osuška a kostka žlutého mýdla a podél jedné stěny se nad ohněm ohřívaly velké železné kotle s vodou. U protější stěny byl hlúboký krb, v němž jasně hořela velká polena, a žár z krbu dodával místnosti další teplo.
„Je to skoro tak dobrý, jako doma v hostinci U Vinnýho střiku,“ poznamenal oddaně Perrin, i když pravdy se přitom zrovna nedržel. Tom vyštěkl smíchy a Mat si odfrkclass="underline" „Dělá to dojem, jako kdy bychom s sebou vzali Coplina a nevšimli si toho.“
Rand setřásl z ramen plášť a odstrojoval se. Ara zatím naléval vodu do měděných van. Ostatní se s výběrem van za Randem příliš neopozdili. Jakmile naskládali šatstvo na stoličky, Ara každému přinesl vědro horké vody a naběračku. Potom se usadil na stoličku u dveří, opřel se zády o stěnu, ruce zkřížil na prsou a očividně se hluboce zamyslel.