Zatímco se přátelé mydlili a naběračkami horké vody ze sebe splachovali týdenní špínu, moc toho nenamluvili. Pak se nadlouho ponořili do van. Ara připravil vodu právě tak horkou, že se do ní každý nořil pomalu a s blaženým vzdycháním. Dlouhou dobu se neozývalo nic, jenom občas si některý z poutníků dlouze vydechl, to jak se jim ve vodě uvolňovaly namožené svaly a z kostí jim teplo vyhánělo chlad, který už pomalu začínali považovat za svého stálého průvodce.
„Potřebujete ještě něco?“ zeptal se Ara z ničeho nic. On tak měl co mluvit o přízvuku, když oba s mistrem Fitchem mluvili, jako by měli ústa plná kaše. „Další ručníky? Víc horký vody?“
„Nic,“ ujistil ho Tom svým zvučným hlasem. Oči měl zavřené a jenom líně mávl rukou. „Jdi a užívej večera. Později dohlédnu na to, aby se ti dostalo dostatečné odměny za poskytnuté služby.“ Svezl se ve vaně ještě o kousek níž, až mu z vody vyčnívaly pouze oči a nos.
Ara zabloudil pohledem ke stoličkám za vanami, kde měli naskládány oděvy a ostatní věci. Prohlédl si luk, ale nejdéle zůstal u Randova meče a Perrinovy sekery. „Dole na jihu jsou taky trable?“ zeptal se náhle. „V Poříčí, nebo jak se to tam jmenuje?“
„Dvouříčí,“ opravil ho Mat a pečlivě vyslovoval. „Je to Dvouříčí. A co se týče trablů, proč...“
„Co tím myslíš, taky?“ chtěl vědět Rand. „Tady snad máte nějaké problémy?“
Perrin, který si užíval lázně, jenom zamumlaclass="underline" „Klid! Klid!“ Tom se trochu nazvedl a otevřel oči.
„Tady?“ odfrkl si Ara. „Trable? Když se ráno za tmy poperou horníci, to je maličkost. Nebo...“ Zarazil se a chvíli je pozoroval. „Chtěl jsem říct takový trable, co maj v Ghealdanu,“ dodal nakonec. „Ne, to asi ne. Tam na jihu je to jenom ovčáckej kraj, co? Bez urážky. Jenom jsem chtěl říct, že je to klidná zem. Stejně, byla to divná zima. Divný věci v horách. Tuhle jsem slyšel, že v Saldeie jsou trolloci. Ale to je až v Hraničních státech, že jo?“ Chvíli tam seděl s otevřenými ústy, pak je zavřel a vypadal překvapeně, že toho tolik napovídal.
Rand se při slově trolloci napjal a snažil se to zakrýt tím, že si přejel žínkou po tváři. Jak chlapík pokračoval, uvolnil se, ale ne každý udržel jazyk za zuby.
„Trolloci?“ zařehtal se Mat. Rand na něj cákl, ale Mat se prostě jenom utřel a zazubil se. „Já ti něco povím o trollocích.“
Tom, který poprvé vylezl z vany, promluvil dřív. „Proč ne? Už mě kapku unavuje pořád poslouchat vlastní příběhy.“
„On je kejklíř,“ vysvětlil Perrin a Ara se na něj opovržlivě zadíval.
„Viděl jsem ten plášť. Budeš tu vystupovat?“
„Momentíček,“ namítal Mat. „Co to má být, že já vykládám Tomovy příběhy? Copak jste všichni...?“
„Jenom je nevyprávíš tak dobře jako Tom,“ uťal ho Rand spěšně a Perrin si ještě přisadil. „Pořád si něco přidáváš, aby to znělo líp, a nikdy nezní.“
„A pořád pleteš pátý přes devátý,“ dodával Rand. „Lepší je nechat to na Tomovi.“
Mluvili tak rychle, že na ně Ara zíral s otevřenými ústy. Mat zíral také, jako by se všichni najednou zbláznili. Rand by rád věděl, jak ho zarazit, aniž by na něj musel rovnou skočit.
Tu se rozlétly dveře a dovnitř se hrnul Lan, hnědý plášť přehozený přes rameno, a spolu s ním sem zavál poryv studeného vzduchu, který na okamžik rozvířil páru.
„Nuže,“ prohlásil strážce a mnul si ruce, „tohle je přesně to, na co jsem čekal.“ Ara zvedl vědro, ale Lan ho zarazil. „Ne, udělám si to sám.“ Hodil plášť na stoličku, vystrnadil lazebníka z místnosti, ač ten protestoval, a pevně za ním zavřel dveře. Chvíli počkal s hlavou nakloněnou ke dveřím, a když se obrátil k ostatním, měl ledový hlas a očima probodával Mata. „Ještě že jsem se vrátil včas, sedláku. Copak jsi neslyšel, co jsem vám říkal?“
„Nic jsem neudělal,“ namítal Mat. „Jenom jsem mu chtěl vyprávět o trollocích, ne o...“ Zarazil se a snažil se couvnout před strážcovým pohledem, takže se tiskl k zadní stěně vany.
„Nemluv o trollocích,“ varoval ho temně Lan. „Dokonce na ně ani nemysli.“ S rozzlobeným supěním si začal nalévat vodu do vany. „Krev a popel, radši byste si to měli pamatovat, Temný má oči a uši i tam, kde byste to nejmíň čekali. A jestli se děti Světla doslechnou, že po vás jdou trolloci, nedají si pokoj, dokud vás nedostanou do spárů. Pro ně by to bylo skoro jako pojmenování Temného. Možná to není to, na co jste zvyklí, ale dokud nedorazíme tam, kam máme namířeno, nevěřte nikomu, pokud vám paní Alys nebo já neřekneme něco jiného.“ Zdůraznil jméno, které teď Moirain používala, a Mat sebou přitom trhl.
„Je tu něco, co nám ten chlapík nechtěl prozradit,“ ozval se Rand. „Něco o potížích, ale nechtěl nám říct, co to mělo být.“
„Nejspíš děti,“ usoudil Lan a nalil si do vany další horkou vodu. „Většina lidí je považuje za potíže. Někteří však ne, a on vás neznal dost dobře na to, aby to riskoval. Pokud věděl, mohli byste se za těmi bělokabátníky rovnou rozběhnout.“
Rand zavrtěl hlavou. Tohle místo vypadalo mnohem hůř, než by kdy mohl vypadat Tarenský Přívoz.
„Říkal, že trolloci byli v... v Saldeie, ne?“ poznamenal Perrin. Lan odhodil prázdné vědro a to zarachotilo na podlaze. „Tak vy o tom budete mluvit, co? V Hraničních státech jsou vždycky trolloci, kováři. Prostě si pamatujte jedinou věc. Nejdůležitější je, že na sebe nechceme přivolávat víc pozornosti než myš na poli. Sou střeďte se na to. Moirain chce, abyste se všichni dostali do Tar Va lonu živí, a já udělám, co bude potřeba, ale jestli se jí kvůli vám něco stane...“
Zbytek koupele proběhl v tichostí a oblékání též.
Když opouštěli koupelnu, Moirain stála na konci chodby s jakousi štíhlou dívkou jen o málo vyšší, než byla sama. Rand si aspoň myslel, že je to dívka, i když měla tmavé vlasy přistřižené a na sobě měla mužskou košili a kalhoty. Moirain cosi říkala a dívka se na ně pronikavě podívala, kývla k Moirain a odspěchala pryč.
„Takže,“ prohlásila Moirain, když se přiblížili, „jsem si jistá, že vám koupel dodala chuti k jídlu. Mistr Fitch nám poskytl soukromou jídelnu.“ Obrátila se a vedla je dál, přičemž nezávazně vykládala o jejich pokojích, o přelidněném městě a o tom, jak hostinský doufá, že by Tom mohl poctít šenk trochou hudby a jedním dvěma příběhy. O dívce se nezmínila ani slovem, jako by vůbec neexistovala.
V soukromé jídelně stál na tlustém koberci stůl z leštěného dubu a kolem něj bylo rozestaveno tucet židlí. Když vstoupili, obrátila se k nim od krbu, kde si nad praskajícím ohněm ohřívala ruce, Egwain s lesklými, učesanými vlasy, které jí spadaly na záda. Rand měl při koupeli dost času, aby si všechno promyslel. Lan jim neustále připomínal, aby nikomu nevěřili, a přitom, jak se jim Ara bál svěřit, ho napadlo, že jsou vlastně strašlivě osamělí. Zdálo se, že nemohou důvěřovat nikomu jinému kromě sebe, a Rand si stále nebyl příliš jist tím, jak dalece mohou důvěřovat Moirain nebo Lanovi. Jenom sobě. A Egwain byla pořád Egwain. Moirain říkala, že by se jí to stejně stalo, že by se jí pravý zdroj dotkl tak jako tak. Nemohla s tím nic dělat, a to znamenalo, že to nebyla její chyba. A byla to pořád Egwain.
Otevřel ústa, aby se omluvil, ale Egwain se zatvrdila a obrátila se k němu zády dřív, než stačil promluvit. Rand se zasmušile díval na její záda a spolkl slova, která chtěl pronést. Tak dobrá. Jestli to chce takhle, není nic, co bych s tím mohl udělat. Kolem nich proběhl mistr Fitch v patách se čtyřmi ženami v bílých zástěrách, stejně dlouhých jako jeho. Nesli podnosy se třemi pečenými kuřatý, stříbrné a porcelánové talíře a zakryté mísy. Ženy začaly okamžitě prostírat stůl a hostinský se poklonil Moirain.