„Omlouvám se, paní Alys, že jsi takhle musela čekat, ale když je v hostinci tolik lidí, je to zázrak, že vůbec někdo dostane něco k jídlu. Obávám se, že ani jídlo není takový, jaký by mělo být. Jenom kuřátka, pár tuřínů a křepelčí vajíčka a nakonec kousek sýra. Ne, to prostě není to správný. Moc se omlouvám.“
„Je to hotová hostina,“ usmála se Moirain. „V těchto těžkých časech opravdu, mistře Fitchi.“
Hostinský se znovu uklonil. Chmýří na hlavě mu trčelo do všech stran, jak si ho neustále prohraboval, takže jeho úklona vypadala směšně, ale usmíval se tak vesele, že každý, kdo by se zasmál, by se smál s ním, ne jemu. „Mockrát děkuju, paní Alys. Mockrát děkuju.“ Jak se narovnával, zamračil se a růžkem zástěry otřel ze stolu pomyslné smítko prachu. „Ovšem není to jídlo, co bych před tebe položil ještě před rokem. Ani zdaleka ne. To ta zima. Ano. Ta zima. Sklepy už mám skoro prázdný a tržiště je pustý. A kdo může sedláky vinit? Kdo? Kdy budou zase sklízet, se rozhodně nedá určit. Vůbec se to nedá říct. A vlci dostanou všechno skopový a hovězí, co má ležet lidem na stole, a...“
Náhle si uvědomil, že to není právě námět, který by hosty příjemně naladil ke stolu. „Co to jenom dělám. Starý žvanil, to jsem já. Starý žvanil. Mari, Cindo, nechte tyhle lidičky v klidu najíst.“ Zamával rukama a vyháněl ženy ven. Ty vycupitaly z místnosti a hostinský se ještě otočil, aby se Moirain znovu uklonil. „Doufám, že ti bude chutnat, paní Alys. Kdybys ještě něco potřebovala, jenom si řekni, a já to seženu. Jenom si řekni. Rád ti posloužím, a mistru Androvi taky. Moc rád.“ Ještě jednou se hluboce uklonil, odešel a tiše za sebou zavřel dveře.
Lan se celou dobu opíral o zeď, jako by napůl spal. Teď se narovnal a dvěma dlouhými kroky došel ke dveřím. Přitiskl ucho na dveře a napjatě poslouchal, dokud pomalu nenapočítal do třiceti, načež dveře prudce otevřel a nahlédl do chodby. „Jsou pryč,“ oznámil a dveře zavřel. „Můžeme si v klidu promluvit.“
„Vím, že jste říkal, že nemáme nikomu důvěřovat,“ ozvala se Egwain, „ale když podezíráte i hostinského, proč tady zůstáváme?“ „Nepodezírám ho o nic víc než ostatní,“ opáčil Lan. „Jenže než dorazíme do Tar Valonu, tak podezřívám každého. Tam budu všechny podezřívat jen z poloviny.“
Rand se chtěl usmát, myslel si, že si strážce dělá legraci. Pak si uvědomil, že v Lanově tváři není po veselí ani stopy. On bude lidi v Tar Valonu opravdu podezřívat. Bylo vůbec někde bezpečno?
„Přehání to,“ uklidňovala je Moirain. „Mistr Fitch je dobrý člověk, čestný a důvěryhodný. Ale rád mluví, a i při nejlepší vůli by mu mohlo něco uklouznout do nepravých uší. A ještě jsem nepřebývala v hostinci, kde by polovina děveček neposlouchalá za dveřmi a netrávila víc času klevetěním než stlaním postelí. Pojďte, posadíme se, než nám jídlo vychladne.“
Rozesadili se kolem stolu, Moirain v čele a Lan proti ní, a chvíli byli všichni příliš zaneprázdněni tím, jak si nandávali jídlo na talíře, než aby stihli vykládat. Nebyla to sice právě hostina, ale po týdnu chlebových placek a sušeného masa to tak chutnalo.
Po chvíli se Moirain zeptala: „Co jsi zjistil v šenku?“ Nože a vi dličky ztuhly uprostřed pohybu a všechny oči se obrátily ke strážci. „Nic moc užitečného,“ připustil Lan. „Avin měl pravdu, aspoň potud, co se vykládá. V Ghealdanu se bojovalo a Logain zvítězil. Koluje asi tucet různých verzí, ale v tomhle všechny souhlasí.“ Logain? To musel být falešný Drak. Bylo to poprvé, co Rand slyšel jméno onoho muže. Lan mluvil tak, jako by ho snad i znal. „A Aes Sedai?“ zeptala se tiše Moirain a Lan zavrtěl hlavou. „To nevím. Někteří tvrdí, že byly všechny pobity, někteří zase, že ani jedna.“ Odfrkl si. „Někteří dokonce prohlašují, že se přidaly k Logainovi. Ale na nic z toho se nedá spoléhat, a já se nechtěl příliš vyptávat.“
„Ano,“ souhlasila Moirain. „Nedá se na to příliš spoléhat.“ S hlubokým povzdechem obrátila svoji pozornost zpátky ke stolu. „A na čem jsme my?“
„Tady mám lepší zprávy. Nic zvláštního se nepřihodilo, neobjevili se žádní cizinci, kteří by mohli být myrddraaly, a rozhodně ne trolloci. A bělokabátníci mají spoustu práce s děláním problémů guvernérovi Adanovi, protože s nimi nechce spolupracovat. Ani si nás nevšimnou, pokud se sami neohlásíme.“
„Dobrá,“ řekla Moirain. „To souhlasí s tím, co říkala lazebnice. Klepy jsou aspoň k něčemu dobré. Takže,“ oslovila celou společnost, „máme před sebou pořád ještě dlouhou cestu, ale poslední týden taky nebyl snadný, a proto navrhuji, abychom tu dneska a zítra přespali a odjeli pozítří brzy ráno.“ Všichni mladí se zazubili, byli přece poprvé ve městě. Moirain se usmála, ale přesto podotkla: „Má k tomu mistr Andra co dodat?“
Lan si zpříma prohlédl zubící se tváře. „Klidně, pokud si budou pro změnu pamatovat, co jsem jim říkal.“
Tom si odfrkl. „Tyhle vesničany vypustit do... města.“ Znovu si odfrkl a zavrtěl hlavou.
Vzhledem k tomu, jak byl hostinec přeplněný, byly k mání jenom tři volné pokoje, jeden pro Moirain a Egwain a dva pro muže. Rand sdílel místnost s Lanem a Tomem na čtvrtém poschodí v zadní části domu, těsně pod převisem střechy, s malým okénkem vedoucím na dvůr u před stájemi. Zatím padla noc a světlo z hostince venku vytvářelo jezírko. Pokoj to byl malý, a s přistýlkou pro Toma byl ještě menší, i když všechna lůžka byla úzká. A tvrdá, zjistil Rand, když se na jedno vrhl. Rozhodně to nebyl nejlepší pokoj.
Tom zůstal jenom tak dlouho, aby si vybalil flétnu a harfu, pak odešel a už při chůzi si procvičoval akordy. Lan odešel s ním.
Je to zvláštní, uvažoval Rand, jak se neklidně převaloval na po steli. Před týdnem by byl dole jako blesk už jenom pro ty pověs ti. Ale každý večer po celý týden slyšel Toma vyprávět ty své pří běhy, a Tom tam bude i zítra večer a další večer taky, a horká koupel mu uvolnila křeče v namožených svalech, o kterých si myslel, že mu už nikdy nepovolí, a první teplé jídlo za týden v něm vyvolalo letargii. Ospale přemýšlel, jestli Lan toho faleš ného Draka Logaina skutečně zná. Zdola se ozval tlumený pokřik, přivítání, jakého se Tomovi dostávalo v šenku, ale Rand už spal.
Kamenná chodba byla tmavá a plná stínů a kromě Randa tu nikdo jiný nebyl. Rand nevěděl, odkud sem přichází i to málo světla. Na šedých stěnách nebyly ani svíce, ani lampy, nebylo tam vůbec nic, co by vysvětlovalo slabou záři, která jako by tu existovala jen tak. Vzduch byl nehybný a zatuchlý a někde v dálce kapala voda a vytvářela dutou ozvěnu. Ať to bylo, kde bylo, nebylo to v hostinci. Rand se zamračil a přejel si rukou po čele. Hostinec? Bolela ho hlava a nedokázal udržet myšlenky pohromadě. Bylo tu cosi o... hostinci? Bylo to pryč, ať to bylo, co chtělo.
Olízl si rty a přál si, aby se mohl napít. Měl strašlivou žízeň, v hrdle mu úplně vyprahlo. To kapání rozhodlo za něj. Jediné, podle čeho se mohl rozhodnout, byla jeho žízeň, takže se vydal k tomu pravidelnému kap – kap – kap.
Chodba se táhla dál, nekřížila ji žádná další chodba, a její vzhled se ani v nejmenším neměnil. Vidět byly jedině dveře, v pravidelných vzdálenostech zabudované naproti sobě ve zdech chodby, a dřevo bylo přes vlhký vzduch popraskané a vyschlé. Stíny před ním ustupovaly, byly pořád stejné, a kapání se nepřiblížilo ani o kousek. Po dlouhé době se Rand rozhodl zkusit jedny z těch dveří. Otevřel je snadno a prošel jimi do pochmurné komnaty s kamennými stěnami.