Jedna stěna se řadou oblouků otevírala na šedý kamenný balkon a za ním byla obloha, jakou Rand ještě nikdy neviděl. Pluly po ní pruhované mraky, černé a šedé a rudé a oranžové, jako by je hnala vichřice, a donekonečna se proplétaly. Nikdo ještě takovou oblohu neviděl, nemohla prostě existovat.
Rand odtrhl zrak od balkonu, ale zbytek místnosti nebyl o mnoho lepší. Bylo tu plno záhadných křivek a zvláštních rohů, jako by komnatu náhodně vytavili v kameni, a sloupoví vypadalo, jako kdyby vyrůstalo z šedivé podlahy. V krbu burácely plameny, jako když někdo tahá měchy v kovárně, ale nedávaly žádné teplo. Ohniště bylo vystavěno z podivných oválných kamenů. Když se na ně Rand podíval zpříma, vypadaly jako kameny zvlhlé i přesto, že za nimi hořel oheň, ale když na ně pohlédl koutkem oka, zdálo se, že to jsou tváře, tváře mužů a žen zoufale se kroutící a bezhlesně volající. Židle s vysokými opěradly a leštěný stůl uprostřed místnosti byly dokonale obyčejné, ale to samo o sobě podtrhovalo zbytek. Na stěně viselo jediné zrcadlo, které však vůbec nebylo obyčejné. Když se do něj Rand podíval, viděl místo svého odrazu jenom rozmazanou skvrnu. Všechno ostatní v místnosti se odráželo správně, jenom on nikoliv.
Před krbem stál jakýsi muž. Rand si ho nevšiml, když vstupoval. Kdyby byl nevěděl, že je to nemožné, byl by řekl, že tu nikdo není, dokud se na toho muže nepodíval. Byl oděn v dobře střiženém černém obleku, vypadal v rozpuku mládí, a Rand předpokládal, že by ho ženy považovaly za pohledného.
„Znovu se setkáváme tváří v tvář,“ prohlásil ten muž a na okamžíček jeho oči a ústa vypadaly jako otvory do nekonečných ohnivých jeskyní.
Rand se se zaječením vrhl ven z místnosti, zakopl přitom a vrazil do dveří, které rozrazil dokořán. Obrátil se a zachytil se kliky, aby neupadl na zem – a zjistil, že s vytřeštěným zrakem zírá do kamenné místnosti s tou nemožnou oblohou za oblouky vedoucími na balkon a ohništěm...
„Tak snadno mi neunikneš,“ podotkl ten muž.
Rand se otočil a klopýtal z místnosti, snažil se získat rovnováhu, aniž by musel zpomalit. Tentokrát tu nebyla žádná chodba. Přikrčený zhihl u leštěného stolu a díval se na muže u krbu. Bylo to lepší, než se dívat na kameny kolem ohniště nebo na tu oblohu.
„Tohle je sen,“ prohlásil, když se narovnával. Za sebou zaslechl cvaknutí, jak se zavřely dveře. „Je to nějaká noční můra.“ Zavřel oči a usilovně myslel na to, aby se vzbudil. Když byl malý, vědma říkala, že když se vám tohle povede v noční můře, tak zmizí. Vědma? Cože? Jenom kdyby mu přestaly myšlenky protékat mezi prsty, pak by mohl přemýšlet.
Otevřel znovu oči. Komnata tu stále ještě byla, balkon a obloha taky. I muž u krbu.
„Je to sen?“ prohodil ten muž. „Záleží na tom?“ Znovu, na zlomeček vteřiny, se jeho oči a ústa změnily na štěrbiny do výhně, která se zdánlivě táhla do nekonečna. Hlas se mu nezměnil, vypadalo to, že si ničeho nevšiml.
Rand tentokrát trochu nadskočil, ale podařilo se mu nezaječet. Tohle je sen. Musi to být sen. Nicméně ustupoval ke stěně s dveřmi, aniž přitom odtrhl zrak od chlapíka u krbu, a snažil se najít kliku. Ta se nepohnula, dveře byly zamčené.
„Zdá se, že máš žízeň,“ řekl ten muž u ohně. „Napij se.“
Na stole stála číše, třpytila se zlatem a byla ozdobená rubíny a ametysty. Předtím tam nebyla. Rand by byl rád, kdyby dokázal přestat nadskakovat. Byl to jenom sen. V ústech měl jako na poušti.
„Trochu mám,“ připustil a zvedl číši. Muž se napjatě předklonil, jednou rukou se opíral o židli, a pozoroval ho. Vůně kořeněného vína Randovi jenom připomněla, jak velkou žízeň má, jako kdyby se nenapil již celé dny. Opravdu?
Nesl číši k ústům a v polovině se zarazil. Ze židle mezi mužovými prsty stoupaly proužky kouře. A ty oči ho tak upřeně pozorovaly, až v nich probleskovaly plameny.
Rand si olízl rty a položil víno zpátky na stůl, aniž ho okusil. „Nemám takovou žízeň, jak jsem si myslel.“ Muž se s bezvýraznou tváří prudce narovnal. I kdyby zaklel, jeho zklamání nemohlo být zřetelnější. Rand by byl rád věděl, co bylo v tom víně. Ale to samozřejmě byla hloupá otázka. Tohle všechno byl sen. Tak proč nekončí? „Co chceš?“ dožadoval se Rand. „Kdo jsi?“
Muži opět vyšlehly z úst a očí plameny. Rand měl dojem, že zaslechl zahřmění. „Někteří mi říkají Ba’alzamon.“
Rand náhle zjistil, že stojí u dveří a zoufale trhá klikou. Veškeré pomyšlení na sen se vytratilo. Temný. Klika se ani nehnula, ale Rand s ní nicméně cloumal dál.
„Jsi to ty?“ zeptal se najednou Ba’alzamon. „Nemůžeš to přede mnou skrývat věčně. Dokonce ani ty sám se nemůžeš přede mnou skrýt, ani na nejvyšší hoře, ani v nejhlubší jeskyni. Znám tě do nejmenších podrobností.“
Rand se k němu obrátil čelem – čelem k Ba’alzamonovi. Ztěžka polkl. Noční můra. Ještě jednou se natáhl, aby naposled stiskl kliku, a pak se narovnal.
„Čekáš slávu?“ ptal se Ba’alzamon. „Moc? Slíbili ti, že ti bude sloužit Oko světa? Jaká čeká loutku sláva a moc? Provázky, díky kterým se pohybuješ, soukali celá staletí. Tvého otce vybrali v Bílé věži, přivedli ho jako hřebce a nechali ho udělat, co bylo zapotřebí. Tvoje matka nebyla v jejich plánech víc než chovnou klisnou. A ty plány vedou k tvé smrti.“
Rand zaťal pěsti. „Můj otec je dobrý člověk a moje matka byla dobrá žena. Je z toho vynech!“
Plameny se zasmály. „Takže ti trochu ducha zůstalo. Možná jsi ten pravý. Ale dobrého ti to moc nepřinese. Amyrlinin stolec tě využije až do úplného konce, stejně jako využily Daviana a Juriana Kamenný luk, Guaira Amalasana a Raolina Zhoubce Temného. Tak, jako využívají Logaina. Využijí tě, až ti nic nezůstane.“
„Nevím...“ Rand zakroutil hlavou. Ten jediný okamžik jasného myšlení, zrozený v hněvu, byl pryč. I když se ho pokoušel znovu zachytit, nemohl si vzpomenout, jak ho dosáhl poprvé. Myšlenky mu vířily hlavou. Zachytil se jedné jako se tonoucí chytá stébla. Slova ze sebe vyrážel, až mu hlas opět zesílil. „Ty... jsi... uvězněn... v Shayol Ghulu. Ty a Zaprodanci... jste uvězněni Stvořitelem až do konce času.“
„Do konce času?“ poškleboval se mu Ba’alzamon. „Ty žiješ jako brouk pod kamenem a myslíš si, že tvůj sliz je celý vesmír. Smrt času mi přinese moc, o jaké se ti ani nesnilo, červe.“
„Jsi uvězněn...“
„Hlupáku, já nikdy nebyl vězněm!“ Ohně v Ba’alzamonově obličeji vzplály tak, že před jejich žárem musel Rand ustoupit a dát si před sebe ruce. V tom horku mu zpocené dlaně uschly. „Stál jsem za zády Luise Therina Rodovraha, když páchal činy, podle kterých dostal jméno. Byl jsem to já, kdo mu řekl, aby zabil svou ženu a děti a všechny lidi ze své krve i každou žijící osobu, která ho milovala, nebo kterou miloval on. Byl jsem to já, kdo mu poskytl onen okamžik prozření, aby pochopil, co udělal. Slyšel jsi někdy člověka vykřičet svou duši, červe? Mohl mě tehdy udeřit. Nebýval by mohl zvítězit, ale mohl to zkusit. Místo toho povolal tu svoji vzácnou jedinou sílu, povolal jí tolik, že se otevřela země, zvedla se a vytvořila Dračí horu, aby označovala jeho hrob.
O tisíc let později jsem poslal trolloky zničit jih, a ti po tři století řádili po světě. Ty slepé nány v Tar Valonu tvrdily, že jsem byl na konci poražen, ale Druhá úmluva, Úmluva Deseti států, byla zničena tak, že už ji nelze znovu vytvořit, a kdo tu zůstal, aby se mi postavil? Šeptal jsem do uší Artuši Jestřábímu křídlu, a Aes Sedai umíraly po celé širé zemi. A zašeptal jsem znovu, a veliký král vyslal svá vojska přes Arythský oceán, přes Světové moře, a zpečetil tak dvojí zkázu. Zkázu svého snu o jediné zemi a jediném lidu a zkázu, která ještě přijde. Na smrtelném loži jsem tam byl s ním, když mu jeho rádci tvrdili, že jedině Aes Sedai by ho mohly zachránit. Tehdy jsem promluvil, a on nechal své rádce narazit na kůl. Promluvil jsem, a veliký král naposled vykřikl, že Tar Valon je třeba zničit.