Když se mi nemohli postavit takoví muži, jakou máš naději ty, ropucha krčící se vedle lesního jezírka? Ty budeš sloužit mně, nebo budeš až do smrti tancovat, jak budou Aes Sedai pískat. A pak budeš můj. Mrtví patří mně!“
„Ne,“ mumlal Rand, „tohle je sen. Tohle je sen!“
„Myslíš si, že ve snu jsi přede mnou v bezpečí? Podívej!“ Ba’alzamon velitelsky pokynul a Randovi se tím směrem otočila hlava, i když on sám jí nepohnul. Nechtěl se otáčet.
Číše ze stolu zmizela. Na místě, kde byla, dřepěla obrovská krysa, mrkala v jasném světle a ostražitě čenichala. Ba’alzamon ohnul prst a krysa se zakviknutím prohnula hřbet, přední tlapky zvedla do vzduchu a neohrabaně udržovala rovnováhu na zadních. Prst se ohnul ještě víc a krysa se převrátila, zoufale hrabala nohama ve vzduchu a pronikavě kničela, záda se jí prohýbala víc a víc. S ostrým křupnutím, jako když se zlomí větvička, se krysa prudce otřásla a zůstala ležet bez hnutí, ohnutá skoro do pravého úhlu.
Rand polkl. „Ve snu se může stát cokoliv,“ zabručel. Poslepu znovu udeřil pěstí do dveří. Ruka ho bolela, ale stejně se nedokázal probudit.
„Tak si běž za Aes Sedai. Běž si do Bílé věže a pověz jim to. Pověz amyrlinině stolci o tomhle... snu.“ Muž se zasmál a Rand cítil žár z plamenů v jeho tváři. „To je jedna z cest, jak jim uniknout. Potom tě nevyužijí. Ne, když budou vědět, co já vím. Ale nechají tě žít, abys tenhle příběh šířil dál? Jsi dost velký hlupák, abys uvěřil, že ti dají pokoj? Po Dračí hoře je rozsypán popel mnoha takových, jako jsi ty.“
„Tohle je sen,“ prohlásil Rand a lapal po dechu. „Tohle je sen a já se probudím.“
„Opravdu?“ Koutkem oka zahlédl, že muž ukazuje prstem na něj. „Opravdu se probudíš?“ Prst se ohnul a Rand zaječel, jak se prohnul dozadu, a každičký sval v těle ho nutil se ohýbat dál. „Opravdu se ještě někdy probudíš?“
Rand se v temnotě křečovitě svíjel a rukama sevřel nějakou látku. Pokrývka. Jediným oknem sem dopadalo bledé měsíční světlo. Stíny na druhých dvou postelích. Jeden z nich chrápal, jako když se trhá plátno: Tom Merrilin. V popelu v krbu ještě žhnulo pár uhlíků.
Takže to byl sen, jako ta noční můra v hostinci U Vinného střiku o Bel Tinu, všechno, co slyšel a udělal, se prostě spojilo se starými báchorkami a nesmysly, které se vzaly kdovíkde. Přitáhl si pokrývku až k bradě, ale netřásl se zimou. Taky ho bolela hlava. Možná by Moirain mohla udělat něco, aby tyhle sny zarazila. Říkala, že může pomoci s nočními můrami.
Odfrkl si a znovu si lehl. Byly ty sny opravdu tak hrozné, aby o pomoc požádal Aes Sedai? Na druhou stranu mohlo by ho něco, co teď udělá, dostat do větších potíží? Opustil přece Dvouříčí, odešel s Aes Sedai. Ale tehdy samozřejmě neměl na vybranou. Měl vůbec jinou možnost, než jí důvěřovat? Důvěřovat Aes Sedai? Jenom o tom přemýšlet bylo stejně špatné jako ty sny. Schoulil se pod pokrývkou a snažil se najít klid v prázdnotě tak, jak ho tomu učil Tam, ale spánek dlouho nepřicházel.
15
Cizinci a přátelé
Randa ze sice hlubokého, leč neklidného spánku nakonec probudilo sluneční světlo dopadající na jeho úzkou postel. Přetáhl si polštář přes hlavu, ale ten světlo stejně nezaclonil, a Rand vlastně ani nechtěl znova usnout. Po tom prvním se mu zdály další sny. Na žádný se nemohl upamatovat, jenom na ten první, ale věděl, že po žádném už nebaží.
S povzdechem polštář odhodil, posadil se, a jak se protahoval, trhl sebou. Všechny bolístky, o kterých doufal, že je lázeň vytáhla, byly zpátky. A taky ho bolela hlava. Nijak ho to nepřekvapilo. Takové sny by každému způsobily bolení hlavy. Ostatní sny už vybledly, ten první však nikoliv.
Druhé dvě postele byly prázdné. Světlo se lilo okénkem v ostrém úhlu, slunce už stálo vysoko nad obzorem. Touto dobou už by na statku měl dávno připraveno něco k jídlu a věnoval by se svým úkolům. Vyhrabal se z postele a hněvivě si pro sebe mumlal. Bylo tu město, které si chtěl prohlédnout, a oni ho ani nevzbudili. Alespoň že někdo zařídil, aby ve džbánu byla voda a ještě teplá.
Rychle se opláchla ustrojil a chvilku váhal nad Tamovým mečem. Lan s Tomem tu samozřejmě nechali své sedlové brašny a stočené pokrývky, ale strážcův meč nebylo nikde vidět. Lan nosil svůj meč i v Emondově Roli dávno předtím, než se objevil byť jen náznak potíží. Rand si řekl, že by se měl řídit příkladem staršího muže. Přesvědčoval se, že to není proto, že často míval o tom, jak se bude procházet po skutečném městě s mečem po boku. Připjal si meč a přes rameno si přehodil plášť jako pytel.
Schody bral po dvou a spěchal do kuchyně. To byl určitě nejrychlejší způsob, jak sehnat rychle něco k zakousnutí, a jelikož měl na Baerlon jenom jeden den, nechtěl promarnit ještě víc času. Krev a popel, ale mohli mě vzbudit.
Mistr Fitch byl v kuchyni a hádal se s kyprou ženou, která měla ruce po lokty od mouky. Očividně to byla kuchařka. Tedy, spíš se ona hádala s ním a mávala mu prstem pod nosem.
Šenkýřky a kuchtíci, chlapci od rožňů a pikolíci kolem pobíhali za svými úkoly a pečlivě se vyhýbali všemu, co se před nimi dělo.
„... můj Macek je dobrej kocour,“ říkala kuchařka ostře, „a já nechci slyšet opak, je to jasný? Co se mě týče, tak si stěžujete na to, že dobře dělá svou práci, to děláte.“
„Dostal jsem stížnosti,“ povedlo se mistru Fitchovi ji přerušit. „Stížnosti, paninko. Polovina hostů...“
„To nebudu poslouchat. To prostě nebudu poslouchat. Jestli si chtějí stěžovat na mýho kocourka, tak ať si vaří sami. Můj ubohej starej kocourek, co jenom dělá svou práci, půjde se mnou někam, kde nás ocení, to teda jo.“ Rozvázala si zástěru a začala si ji přetahovat přes hlavu.
„Ne!“ zaječel mistr Fitch a přiskočil, aby ji zarazil. Tancoval kolem sebe, kuchařka se snažila dostat zástěru dolů a hostinský se jí ji snažil vrátit zpátky. „Ne, Sáro,“ sípal. „Tohle není nutný. Říkám, že to není nutný! Co bych si bez tebe počal? Macek je dobrej kocour. Skvělej kocour. Je to ten nejlepší kocour v celým Baerlonu. Kdyby si ještě někdo stěžoval, povím mu, aby byl rád. že dělá svou práci. Ano, rád. Ty nesmíš odejít. Sáro? Sáro!“
Kuchařka se zastavila a povedlo se jí vytrhnout mu zástěru z rukou. „Tak dobrá. Dobrá.“ Tiskla zástěru v rukou, ale ještě si ji nepřivázala. „Ale jestli chcete, abych měla v poledne něco hotový ho, tak byste měl jít a nechat mě pracovat. Tohle je možná vaše hospoda, ale moje kuchyně. Leda byste si chtěl vařit sám.“ Naznačila, že mu podává zástěru.
Mistr Fitch ustupoval s rozpřaženýma rukama. Otevřel ústa, zarazil se a poprvé se kolem sebe rozhlédl. Kuchtíci a kuchtičky sa kuchařky a hostinskčho úzkostlivě nevšímali a Rand začal pečlivě probírat kapsy kabátu, i když kromě mince, kterou mu dala Moirain, měl jenom pár měďáků a hrstku drobností. Kapesní nůž a ocilku. Dvě náhradní tětivy a kousek provázku, o kterém si myslel, že by mu mohl být k něčemu dobrý.
„Jsem si jistý, Sáro,“ říkal opatrně mistr Fitch, „že všechno bude skvělé jako obvykle.“ S posledním podezřívavým pohledem sjel kuchyňské pomocníky a odešel tak důstojně, jak jenom dokázal.
Sára počkala, dokud neodešel, než si znovu čile přivázala zástěru a upřela pohled na Randa. „Hádám, že bys chtěl něco k jídlu, co? No, pojď dál.“ Bleskla po něm úsměvem. „Já nekoušu, to teda ne, ať už jsi viděl cokoliv, i když to nebylo pro tebe. Ciel, dones tomu chasníkovi chleba, sýr a mlíko. To je všechno, co teďka máme. Jen se posaď, mladíku. Tvoji přátelé už odešli, jenom jeden mládenec se necítil dobře, jak jsem pochopila, a hádám, že ty je budeš chtít následovat.“