Jedna z šenkýřek mu donesla podnos a Rand se zatím usadil za stolem. Pustil se do jídla a kuchařka se dala do hnětení těsta na chléb, ale ještě nedomluvila.
„Z toho, cos tu viděl, si nic nedělej. Mistr Fitch je docela slušnej chlap, i když většina z vás není žádná výhra. To ty, co si stěžujou, ho k tomu dohání, a na co si vlastně maj co stěžovat? To by jim byly milejší živý krysy než mrtvý? I když Macek po sobě obvykle stopy nenechává. A tucet? Macek by jich tolik nenechal přijít do hostince, to teda ne. Tohle je čistý místo, a tolik potíží tu nebývá. A všechny se zlomenou páteří.“ Potřásala nad těmi podivnostmi hlavou.
Randovi se v ústech chléb a sýr změnily v piliny. „Měly zlomenou páteř?“
Kuchařka zamávala pomoučenou nikou. „Mysli na lepší věci, tak se na to koukám já. Je tady kejklíř, víš. Právě ted~a je v šenku. Ale tys s ním vlastně včera večer přišel, že? Ty jsi jeden z těch, co včera večer přijeli s paní Alys, že? Myslela jsem, že jseš to ty. Myslím, že já sama toho kejklíře asi neuvidím, ne když je hostinec takhle plnej, a většinou to je ta chátra z dolů.“ Zvlášť tvrdě udeřila do těsta. „Ne takoví, co sem většinou chodí, jenomže celý město je jich plný. Ale jsou lepší než někteří jiní, hádám. No, neviděla jsem kejklíře už od podzimku a...“
Rand jedl mechanicky, nic necítil, ani neslyšel, co kuchařka žvatlá. Mrtvé krysy se zlomenou páteří. Rychle dokončil snídani, vykoktal slova díků a vyběhl ven. Musel si s někým promluvit.
Šenk U jelena a Iva měl kromě svého účelu jen málo podobného s místností U Vinného střiku. Byl dvakrát širší a třikrát delší a na vysokých stěnách byly namalovány barvité obrázky zdobených budov se zahradami plnými vysokánských stromů a květin jasných barev. Místo jednoho obrovského krbu tu oheň hořel u každé stěny, na podlaze stály desítky stolů, a většina židlí, lavic i stoliček byla obsazena.
Všichni muži ze zástupu pravidelných návštěvníků s fajfkou a s holbou v ruce se předkláněli a upírali pozornost na jedinou věc: Tom stál na stole uprostřed síně a mnohobarevný plášť měl přehozený přes židli opodál. Dokonce i mistr Fitch držel v nehybných rukou stříbrný korbel a utěrku.
„...vzpínali se, měli stříbřitá kopyta a hrdé, klenuté šíje,“ deklamoval Tom a vypadalo to, že nejenže jede na koni, ale že jede na koni v dlouhém proudu jezdců.„S každým pohozením hlavy zavlály jejich hedvábné hřívy. Tisíc praporců vytvářelo pod nekonečnou oblohou třepotavou duhu. Vzduch rozechvívaly stovky mosazných trub a bubny duněly jako hromobití. Tisíce diváků je bouřlivě zdravily, jejich jásot se nesl jako vlny přes střechy a věže Illianu a tříštil se kolem nevnímajících uší tisíců jezdců, kteří oči i mysl upírali jedině ke svému svatému úkolu. Vydali se hledat, vydali se hledat Valerský roh, který povolá hrdiny všech věků z hrobů, aby bojovali za Světlo...“
Tomuhle kejklíř za nocí u ohně při cestě na sever říkal prosté vyprávění. Příběhy, říkal, se vyprávějí třemi různými způsoby, totiž třemi různými hlasy, které se dělí na vznešené vyprávění, prosté vyprávění a obyčejné, což znamená vyprávět asi tak, jako byste mluvili se sousedy o úrodě. Tom své příběhy u ohně vyprávěl obyčejně, nicméně se ani nenamáhal skrýt opovržení pro tento hlas.
Rand zavřel dveře, aniž byl vstoupil, a opřel se o stěnu. Od Toma žádnou radu nedostane. A Moirain – co by udělala, kdyby to věděla?
Začínal si uvědomovat, že na něj lidé, kolem kterých prochází, zírají, a uvědomil si, že si pro sebe mumlá. Uhladil si kabát a narovnal se. S někým si musí promluvit. Kuchařka říkala, že jeden z ostatních neodešel. Dalo mu práci, aby se nerozběhl.
Když zaklepal na dveře, kde spali oba hoši, a strčil dovnitř hlavu, byl tam jenom Perrin, ležel na posteli a nebyl oblečený. Otočil hlavu na polštáři, podíval se na Randa a zase zavřel oči. Matův luk a toulec stály opřené v koutě.
„Slyšel jsem, že ti není dobře,“ řekl Rand. Vešel dovnitř a sedl si na vedlejší postel. „Chtěl jsem si jenom promluvit. Já...“ Náhle si uvědomil, že neví, jak začít. „Jestli je ti špatně,“ dodal a začal se zvedat, „tak by ses měl možná prospat. Můžu jít.“
„Nevím, jestli ještě někdy usnu.“ Perrin si povzdechl. „Měl jsem zlej sen, když už to musíš vědět, a nemohl jsem znovu usnout. Mat ti to rád povykládá. Ráno se smál, když jsem mu vysvětloval, proč jsem moc utahaný, abych šel s ním, ale jemu se něco zdálo taky. Skoro celou noc jsem ho poslouchal, házel sebou a cosi si mumlal, takže mi nenamluví, že se pořádně vyspal.“ Položil si ruku přes oči. „Světlo, ale že jsem unavený. Možná když tu zůstanu ještě tak hodinku dvě, budu se cítit na to, abych vstal. Mat mi nikdy nezapomene, jestli kvůli snu neuvidím Baerlon.“
Rand se pomalu posadil zpátky. Olízl si rty a rychle promluviclass="underline" „Zabíjel krysy?“
Perrin sundal ruku a podíval se na něj. „Tobě se to zdálo taky?“ řekl nakonec. Když Rand přitakal, dodaclass="underline" „Přál bych si být zase doma. Říkal mi... tvrdil... Co budeme dělat? Už jsi to pověděl Moirain?“
„Ne. Ještě ne. Možná jí to ani neřeknu. Co ty?“
„Říkal... Krev a popel, Rande, já nevím.“ Perrin se náhle zvedl na lokti. „Myslíš, že Matovi se zdálo to stejný? Smál se, ale znělo to nuceně, a vypadal divně, když jsem řekl, že nemůžu spát kvůli snům.“
„Možná ano,“ poznamenal Rand. Cítil se provinile, protože se mu ulevilo, že v tom není sám. „Chtěl jsem se zeptat na radu Toma. Viděl kus světa. Nemyslíš... nemyslíš, že bychom to měli říct Moirain, že ne?“
Perrin se znovu svalil na polštář. „Slyšel jsi ty příběhy o Aes Sedm. Myslíš, že Tomovi můžeme věřit? Pokud vůbec můžeme někomu věřit. Rande, jestli tohle přežijeme, jestli se někdy vrátíme domů, a ty mě uslyšíš, jak vykládám o tom, že odejdu z Emondovy Role, klidně jenom do Hlídky, nakopni mě. Ano?“
„Takhle nemáš mluvit,“ namítl Rand. Nasadil nejveselejší úsměv, jaký zvládl. „Ovšemže se vrátíme domů. No tak, vstávej. Jsme ve městě a máme celý den na to, abychom se tu porozhlídli. Kde máš šaty?“
„Běž sám. Ještě chvíli si tu poležím.“ Perrin si opět položil ruku přes oči. „Běž napřed. Za hodinku za dvě tě doženu.“
„Tvoje chyba,“ podotkl Rand a zvedl se. „Pomysli, o co o všechno přijdeš.“ Zastavil se u dveří. „Baerlon. Kolikrát jsme se bavili o tom, jak se jednou podíváme do Baerlonu?“ Perrin tam ležel se zakrytýma očima a neřekl ani slovo. Po chvíli Rand vyšel ven a zavřel za sebou.
V chodbě se opřel o stěnu a úsměv mu zmizel ze rtů. Pořád ještě ho bolela hlava a pořád se to zhoršovalo. On sám taky příliš nadšený představou, jak si prohlíží Baerlon, nebyl, teď ne. Nedokázal se nadchnout pro nic.
Prošla kolem komorná s náručí plnou prostěradel a starostlivě se na něj podívala. Než mohla promluvit, vykročil Rand chodbou a natáhl si na sebe plášť. Tom v šenku neskončí ještě celé hodiny. Klidně tedy může zhlédnout, co půjde. Možná najde Mata a zjistí, jestli se Ba’alzamon objevil i v jeho snech. Sešel dolů, tentokrát mnohem pomaleji, a mnul si spánky.
Schody končily u kuchyně, takže tudy prošel ven, kývl na Sáru, ale pospíšil si, když zjevně hodlala navázat tam, kde skončila. Dvůr byl prázdný, pouze ve dveřích do stáje postával Mutch a jeden z podomků nesl do stáje pytel, který měl přehozený přes rameno. Rand na Mutche kývl, ale stájník mu věnoval sžíravý pohled a zašel do stáje. Rand doufal, že zbytek městských obyvatel se bude podobat spíše Sáře než Mutchovi. Rozhodl se, že se tedy podívá, jak takové město vypadá, a přidal do kroku.