V otevřených dveřích ze dvora se zastavil a zazíral. Lidé se mačkali v ulicích jako ovce v salaši. Lidé po oči zahalení do plášťů a kabátů, klobouky stažené hluboko do čela kvůli zimě, se rychle proplétali sem a tam, jako kdyby jimi povíval vítr hvízdající nad střechami, a strkali do sebe, aniž by si řekli slovíčko.
Všechno to jsou cizinci, pomyslel si Rand. Vůbec se navzájem neznají.
Také to tu zvláštně vonělo, ostré, nakyslé i nasládlé pachy se mísily, až ho začalo svědit v nose. Rand tolik lidí pohromadě neviděl dokonce ani když vrcholily oslavy. Ani zpoloviny tolik. A to byla jenom jedna ulice. Mistr Fitch a kuchařka říkali, že celé město je přecpané. Celé město... jako tohle?
Rand pomalu vycouval ze vrat i z ulice plné lidí. Skutečně to nebylo správné nechat Perrina nemocného v posteli. A co kdyby Tom skončil s vyprávěním, zatímco Rand bude někde ve městě? Kejklíř by mohl jít ven sám, a Rand si potřeboval s někým promluvit. Mnohem lepší bude, když chvilku počká. Ulehčeně si oddechl a obrátil se k hemžení v ulici zády.
Vrátit se zpátky do hostince se mu však také nechtělo, ne když ho tak bolela hlava. Sedl si na obrácený sud u zadní stěny hostince, opřel se a doufal, že mu chladný vzduch uleví.
Ze dveří stáje občas vyhlédl Mutch a Rand i přes celý dvůr dokázal rozeznat jeho nesouhlasné mračení. Neměl snad ten chlapík rád lidi z venkova? Nebo ho uvedlo do rozpaků, jak je mistr Fitch přivítal, když se je on snažil vyštvat, protože přišli zadem? Možná patří k temným druhům, napadlo Randa, chtěl se tomu zasmát, ale ten nápad vůbec nebyl směšný. Přejel rukou po jílci Tamova meče. Už mu toho moc k smíchu nezůstalo.
„Ovčák s mečem se znamením volavky,“ ozval se tichý ženský hlas. „To už bych skoro uvěřila všemu. Jaké máš potíže, chlapče z jihu?“
Rand překvapeně nadskočil. Byla to ta mladá žena s ostříhanými vlasy, která mluvila s Moirain, když vyšel z koupelny, stále ještě v mužském kabátci a spodkách. Je o něco starší než já, pomyslel si Rand. Tmavé oči měla ještě větší než Egwain a zvláštním způsobem je na něj upírala.
„Ty jsi Rand, viď?“ pokračovala. „Já se jmenuju Min.“ „Nemám potíže,“ řekl Rand. Nevěděl, co jí pověděla Moirain, ale pamatoval si, jak je Lan napomínal, aby zbytečně nepřitahovali pozornost. „Proč si myslíš, že mám potíže? Dvouříčí je klidné místo a my jsme všichni mírní lidé. Potíže tam nemají místo, pokud nemají něco společného s obilím nebo s ovcemi.“
„Mírní?“ pousmála se Min. „Slyšela jsem vyprávět o vás, lidech z Dvouříčí. Slyšela jsem lidi vtipkovat o tvrdohlavých ovčácích, lidi, kteří se dolů na jih skutečně vydali.“
„Tvrdohlavých?“ zamračil se Rand. „Jaké vtipy?“
„Ti, kteří vás znají,“ mluvila Min dál, jako kdyby Rand nebyl promluvil, „říkají, že jste samý úsměv a zdvořilost, poddajní a měkcí jako máslo. Aspoň na povrchu určitě. Uvnitř, říkají, jste tuzí jako kořeny starýho dubu. Kopni trochu hlouběji, a padneš na kámen. Ale ten v tobě není moc hluboko pod povrchem, ani ve tvých přátelích. Je to jako kdyby vichřice odvála skoro všechnu hlínu. Moirain mi neřekla všechno, ale já vidím, co vidím.“
Kořeny starého dubu? Kámen? To neznělo jako slova, která by použili kupci nebo jejich lidé. Ale to poslední ho přimělo nadskočit.
Rychle se kolem sebe rozhlédl. Dvůr byl prázdný a nejbližší okna zavřená. „Neznám nikoho, kdo by se jmenoval – jak jsi to říkala?“ „Tak teda paní Alys, když myslíš,“ řekla Min s pobaveným úsměvem, nad kterým Randovi zrudly líce. „Nikdo není tak blízko, aby nás mohl slyšet.“
„Proč myslíš, že paní Alys má ještě jiné jméno?“
„Protože mi to řekla,“ prohlásila Min tak trpělivě, že se Rand zase začervenal. „Ne, že by měla na vybranou, řekla bych. Hned jsem si všimla, že je... jiná. Když se tu zastavila předtím, na cestě na jih. Věděla o mně. Mluvila jsem i s... dalšími, jako je ona.“
„Všimla?“ řekl Rand.
„No, hádám, že hned nepoběžíš za dětmi. Bez ohledu na to, kdo jsou tví společníci. Bělokabátníkům by se nelíbilo, co dělám, o nic víc, než co dělá ona.“
„Tomu nerozumím.“
„Říká, že vidím kousky vzoru.“ Min se usmála a zavrtěla hlavou. „Mně to zní trochu moc vznešeně. Já jenom vidím určitý věci, když se podívám na druhý lidi, a občas poznám, co znamenají. Podívám se na muže a ženu, kteří spolu nikdy nepromluvili ani slovíčko, a vím, že se vezmou. A oni se taky vezmou. Takový věci. Ona chtěla, abych se podívala na vás. Na vás všechny dohromady.“
Rand se zachvěl. „A cos viděla?“
„Když jste spolu? Jiskří to kolem vás, tisíce jiskřiček, a taky velký stín, temnější než půlnoc. Je hrozně silný, ráda bych věděla, proč ho nevidí i ostatní. Ty jiskřičky se snaží vyplnit ten stín a ten stín se snaží polknout ty jiskřičky.“ Min pokrčila rameny. „Jste všichni spojení nějakým nebezpečím, ale víc nepoznám.“
„Všichni?“ zamumlal Rand. „Egwain taky? Ale oni nešli po – chci říct...“
Min si jeho uklouznutí zjevně nevšimla. „Ta dívka? Ona je toho součástí. I ten kejklíř. Dokonce i ty. Ty ji miluješ.“ Rand na ni zazíral. „To můžu říct, i když nevidím žádné obrazy. A ona tě taky miluje, ale není pro tebe určená, ani ty pro ni. Ne tak, jak po tom oba toužíte.“
„Co to má znamenat?“
„Když se na ni podívám, vidím to stejné, jako když se podívám na... paní Alys. Taky další věci, věci, kterým nerozumím, ale vím, co znamená tohle. Ona to neodmítne.“
„Tohle všechno je hloupost,“ prohlásil Rand neklidně. Bolest hlavy otupěla, měl pocit, jako kdyby měl hlavu plnou vlny. Chtěl se od téhle dívky a od věcí, které viděla, dostat pryč. A přesto... „Co vidíš, když se podíváš na nás?“
„Všechno možné,“ odpověděla Min a zazubila se, jako kdyby věděla, na co se opravdu chtěl zeptat. „Válku... á... mistr Andra má kolem hlavy sedm zbořených věží a dítě v kolíbce, který drží v ruce meč, a...“ Zavrtěla hlavou. „Muži jako on – chápeš? mají kolem sebe vždycky tolik obrazů, že se tlačí jeden na druhý. Ty nejzřetelnější obrazy kolem kejklíře jsou muž – ne on který žongluje s ohněm, a Bílá věž, což pro muže vůbec nedává smysl. Nejvýrazněji se kolem toho velkého kudrnatého chasníka zjevuje vlk, zlomená koruna a rozkvetlé stromy všude kolem. A u toho druhého – rudý orel, oko na maličkých vážkách, dýka s rubínem, roh a rozesmátá tvář. Jsou tam i další věci, ale chápeš, co tím myslím. Tentokrát nerozeznám nic dalšího.“ Na chvíli se odmlčela a zubila se, dokud si Rand nakonec neodkašlal a nezeptal se.
„A co já?“
Její úsměv se jen tak tak nezměnil v otevřený smích. „Ty stejné věci jako u ostatních. Meč, který není mečem, zlatá koruna z vavřínových lístků, žebrácká hůl, leješ vodu do písku, zakrvácená ruka a doběla rozpálené železo, tři ženy stojící nad márami, na kterých ležíš ty, černá skála zvlhlá krví...“
„Dobrá,“ zarazil ji nejistě Rand. „Nemusím to slyšet všechno.“
„Většinou kolem tebe vidím blesky, některé míří na tebe, jiné z tebe vycházejí. Nevím, co to má znamenat, až na jedno. My dva se ještě setkáme.“ Věnovala mu zvláštní pohled, jako kdyby tomu ani sama nerozuměla.