„Proč bychom neměli?“ podivil se Rand. „Budu se tudy vracet domů.“
„To asi budeš.“ Náhle se zase zazubila, její úsměv byl ironický a tajuplný, a poplácala ho po tváři. „Ale kdybych ti prozradila všechno, co vidím, zkudrnatily by se ti vlasy, jako tomu tvýmu ramenatýmu kamarádovi.“
Rand před ní ucukl, jako kdyby měla rozpálenou ruku. „Co tím myslíš? Vidíš snad něco o krysách? Nebo o snech?“
„O krysách! Ne, žádný krysy. A co se týče snů, možná je to tvoje představa, jak má vypadat sen, ale moje ne.“
Rand by byl rád věděl, jestli je bláznivá, když se takhle zubí. „Musím jít,“ prohlásil a protáhl se kolem ní. „Mám... mám se sejít s přáteli.“
„Tak si běž. Ale neunikneš.“
Rand se sice rovnou nerozběhl, ale každý krok, který udělal, byl rychlejší než ten předchozí.
„Utíkej, jestli chceš,“ volala za ním Min. „Mně nemůžeš uniknout.“
Její smích ho poháněl přes dvůr a ven do ulice, do změti lidí. Její poslední slova se až příliš podobala tomu, co říkal Ba’alzamon. Jak spěchal přelidněnou ulicí, Rand vrážel do kolemjdoucích, čímž si vysloužil ostré pohledy i ostrá slova, ale nezpomalil, dokud se neocitl několik ulic od hostince.
Po chvíli začal opět věnovat pozornost tomu, kde se nachází. Hlavu měl jako balon, ale stejně všechno sledovala bavil se. Baerlon mu připadal jako velkolepé město, i když ne přesně takové, jako města z Tomových příběhů. Toulal se širokými ulicemi, jež byly většinou vydlážděny plochými kameny, a kdykoliv měl možnost, a pohybující se dav mu to dovolil, zabočil do úzkých, křivolakých uliček. V noci pršelo a nevydlážděné ulice dav změnil v bláto, ale zablácené ulice pro něj nebyly nic nového. V Emondově Roli nebyla vydlážděná jediná ulice.
Rozhodně tu nebyly žádné paláce a jenom několik málo domů bylo větších než ty u nich doma, ale každý dům měl břidlicovou nebo taškovou střechu stejně hezkou jako hostinec U Vinného střiku. Rand se dohadoval, že v Caemlynu by jeden dva paláce být mohly. Co se týče hostinců, napočítal jich tu devět, ani jeden nebyl menší než ten U Vinného střiku, a většina jich byla stejně velká jako U jelena a lva, a to tu byla ještě spousta ulic, které zatím neviděl.
Každou ulici lemovaly krámky s markýzami stínícími stoly pokryté zbožím, bylo tu všechno, od látek a knih po hrnce a škorně. Bylo to, jako kdyby se tu vysypal obsah stovky formanských vozů. Rand si vše prohlížel tak upřeně, že nejednou musel rychle odejít, protože si ho kramář začal podezřívavě prohlížet. Zpočátku kramářův pohled nepochopil. Když mu to došlo, málem se rozzlobil, ale včas si připomněl, že je tu cizincem. Stejně si toho nemohl mnoho koupit. Když viděl, kolik měďáků stál tucet bezbarvých jablek či hrst svraštělých tuřínů, takových, kterými by doma ve Dvouříčí tak možná nakrmili koně, skoro mu to vyrazilo dech, ale lidé byli zřejmě ochotní platit.
Podle jeho odhadu tu rozhodně bylo lidí víc než dost. Na chvíli ho pouhý jejich počet málem přemohl. Někteří měli lepší oblečení než kdokoliv ve Dvouříčí – skoro tak pěkné, jako Moirain – a dost jich mělo dlouhé kabáty lemované kožešinou, které jim pleskaly kolem kotníků. Horníci, o kterých mluvili všichni v hostinci, se trochu krčili, jako lidé rabající pod zemí. Ale většina lidí se nijak nelišila od těch, mezi nimiž Rand vyrostl, ani oblečením, ani vzhledem. Rand jaksi čekal, že budou jiní. Někteří se však tolik podobali těm z Dvouříčí, až si Rand málem dokázal představit, že patří do některé z rodin, které znal z okolí Emondovy Role. Bezzubý, šedovlasý chlapík s ušima jako ucha od džbánu, sedící na lavici před jedním z hostinců a zkormouceně nahlížející do prázdného korbele, mohl snadno být blízkým bratrancem Biliho Kongara. Krejčí s protáhlým obličejem a vpadlými tvářemi, šijící před svým krámkem, mohl klidně být bratrem Jona Thanea, dokonce měl na temeni stejnou pleš. Rand zahnul za roh a kolem něj se protlačil skoro zrcadlový obraz Samela Crawea a...
Nevěřícně zazíral na kostnatého mužíka s dlouhými pažemi a velkým nosem, který se spěšně proplétal mezi lidmi v šatech, které vypadaly jako ranec hadrů. Oči měl zapadlé, špinavý obličej vyzáblý, jako kdyby nejedl a nespal celé dny, ale Rand by přísahal... V té chvíli ho otrhaný mužík zahlédl a ztuhl uprostřed kroku, nevnímaje lidi, kteří o něj málem zakopávali. Poslední pochybnosti zmizely.
„Pantáto Faine!“ zavolal Rand. „Všichni jsme si mysleli, že jsi...“
Forman se rychle jako blesk vrhl pryč, ale Rand skočil za ním a přes rameno se omlouval lidem, do nichž vrazil. Skrz dav jen tak tak zahlédl Faina, jak se vrhá do boční uličky, a zabočil za ním.
Když zaběhl kousek do uličky, forman se na místě zastavil. Ulička slepě končila vysokým plotem. Rand trochu uklouzl, když zastavoval. Fain se k němu otočil, ostražitě se přikrčil a couval. Mával ušpiněnýma rukama, aby Randa zadržel na místě. Jeho kabát měl nejednu trhlinu a plášť měl rozervaný, jako by byl používán i k jiným věcem, než bylo původně určeno.
„Pantáto Faine?“ začal váhavě Rand. „Co to má znamenat? To jsem já, Rand al’Thor, z Emondovy Role. Všichni jsme si mysleli, že tě odvlekli trolloci.“
Fain prudce zamával rukama a pořád ještě přikrčeně poodběhl o pár kroků stranou k otevřenému ústí uličky. Nesnažil se protáhnout kolem Randa, dokonce se k němu ani nepřibližoval. „Ne!“ zachrčel. Neustále natáčel hlavu, jako by se snažil dohlédnout na všechno v ulici za Randem.
„Nezmiňuj se,“ hlas mu přešel do drsného šepotu. Odvrátil hlavu a vrhal po Randovi boční pohledy, „o nich. Ve městě jsou bělokabátníci.“
„Nemají důvod nás obtěžovat,“ namítl Rand. „Pojď se mnou k Jelenu a lvu. Bydlím tam s přáteli. Většinu z nich znáš. Rádi tě uvidí. Všichni jsme si mysleli, že jsi mrtvý.“
„Mrtvý?“ vyštěkl rozhořčeně forman. „Ne Padan Fain. Padan Fain ví, kam skočit a kde přistát.“ Urovnal si hadry, jako by to byly slavnostní šaty. „Vždycky to věděla vždycky bude. Budu žít ještě dlouho. Dýl než...“ Náhle se mu tvář napjala a on si rukama sevřel předek kabátu. „Spálili mi vůz a všechno mý zboží. Neměli k tomu přece důvod, že ne? Nemohl jsem se dostat ke svým koním. Byli to mý koně, ale hostinský je klidně zamkl do svý stáje. Musel jsem si pospíšit, aby mi nepodřízli krk, a co mi to přineslo? Všechno, co mi zůstalo, mám teď na sobě. No je to správný? Tak co, je?“
„Tvoji koně jsou v bezpečí ve stáji mistra al’Verea. Můžeš si je kdykoliv vyzvednout. Jestli se se mnou vrátíš do hostince, jsem si jistý, že ti Moirain pomůže dostat se zpátky do Dvouříčí.“
„Áááááh! Ona..., ona je Aes Sedai, že?“ Na Fainově tváři se objevil obezřetný výraz. „Možná že...“ Odmlčel se a nervózně si olízl rty. „Jak dlouho budete v tom... Jak to bylo? Jak jsi to říkal? – U jelena a lva?“
„Odjíždíme zítra,“ řekl Rand. „Ale co to má společného s...?“ „Ty prostě nevíš,“ kňučel Fain, „stojíš si tu s plným žaludkem, v noci ses vyspal v měkký posteli. Já jsem od tý noci skoro ani oka nezamhouřil. Boty mám od utíkání celý rozedraný, a to, co jsem jedl...“ Tvář se mu zkroutila. „Nechci být ani deset mil od Aes Sedai,“ poslední slova přímo vyplivl, „ani tisíc mil, ale mož ná budu muset. Nemám na vybranou, co? To pomyšlení, že se na mě podívá, že vůbec ví, kde jsem...“ Natáhl k Randovi ruku, jako by ho chtěl uchopit za kabát, ale ruka se mu zastavila a roztřásla se mu, a on ještě o krok ustoupil. „Slib mi, že jí to neřekneš. Ona mě děsí. Není nutný jí to říkat, není nutný, aby Aes Sedai věděla, že žiju. Musíš mi to slíbit. Musíš!“