„Slibuju,“ snažil se ho Rand uklidnit. „Ale nemáš důvod se jí bát. Pojď se mnou. Aspoň dostaneš něco teplého k jídlu.“
„Možná. Možná.“ Fain si zamyšleně mnul bradu. „Zítra, říkáš? Zatím... Nezapomeneš na svůj slib? Nenecháš ji...?“
„Nenechám ji, aby ti ublížila,“ řekl Rand a napadlo ho, jak by asi zastavil Aes Sedai, kdyby se k něčemu rozhodla.
„Ona mi neublíží,“ bručel Fain. „Ne, neublíží. Nenechám ji.“ Jako blesk prolétl kolem Randa a zmizel v davu.
„Pantáto Faine!“ volal za ním Rand. „Počkej!“
Vyběhl z uličky právě včas, aby zahlédl, jak Fainův rozervaný plášť mizí za rohem. Stále volaje se rozběhl za ním a zahnul za roh. Měl čas si jenom všimnout zad jakéhosi muže, než do něj narazil a oba se zřítili na jednu hromadu.
„Nemůžeš se dívat, kam jdeš?“ zabručel ten muž a Rand se překvapeně hrabal na nohy.
„Mate?“
Mat se se zlověstným výrazem posadil a začal si z pláště otírat bláto. „Ty se teda rozhodně měníš na měšťana. Celý ráno prospíš a pak vrážíš do lidí.“ Zvedl se na nohy a zamračil se na své zablácené ruce, pak cosi zamručel a otřel si je do pláště. „Poslouchej, nikdy neuhodneš, koho jsem právě viděl.“
„Padana Faina,“ řekl Rand. „Padana Fai... Jak to víš?“
„Právě jsem s ním mluvil, ale on utekl.“
„Takže tro...“ Mat se zarazil a ostražitě se kolem sebe rozhlédl, ale lidé je míjeli, aniž by jim věnovali pohled. Rand byl rád, že je Mat přece jen trochu opatrnější. „Takže ho nedostali. Rád bych věděl, proč odešel z Emondovy Role a nikomu o tom neřekl ani slovo? Možná se tehdy rozběhl a zastavil se až tady. Ale proč utíkal teď?“
Rand zavrtěl hlavou a hned si přál, aby to nebyl udělal. Měl pocit, že by mu mohla upadnout. „Nevím, jenom že se bojí M... paní Alys.“ Dávat si pořád pozor na jazyk nebylo snadné. „Nechtěl, aby se dozvěděla, že je tady. Přinutil mě mu slíbit, že jí to nepovím.“
„No, u měje jeho tajemství v bezpečí,“ řekl Mat. „Přál bych si, aby taky nevěděla, kde jsem já.“
„Mate?“ Lidé kolem pořád proudili, aniž by jim věnovali pozornost, ale Rand stejně ztišil hlas a naklonil se k Matovi blíž. „Mate, měl jsi v noci noční můry? O muži, který zabíjí krysy?“ Mat na něj bez mrknutí zíral. „Ty taky?“ řekl nakonec. „Hádám, že i Perrin. Ráno jsem se ho skoro zeptal, ale... Muselo se mu to zdát. Krev a popel! Teď nás někdo nutí, aby se nám zdály takový věci. Rande, rád bych, aby nikdo nevěděl, kde jsem.“
„Ráno byly po celém hostinci mrtvé krysy.“ Už se to nebál říci jako předtím. Už toho moc necítil. „Měly zlomenou páteř.“ Vlastní hlas mu zvonil v uších. Jestli ochoří, možná bude muset zajít za Moirain. Překvapilo ho, když si uvědomil, že ho představa, jak na něj použije jedinou sílu, nijak zvlášť neděsí.
Mat se zhluboka nadechl, škubl pláštěm a rozhlédl se kolem, jako by přemýšlel, kudy jít. „Co se to s náma děje, Rande? Co?“
„To nevím. Chci se zeptat na radu Toma. Jestli to mám říct... ještě někomu.“
„Ne! Jí ne. Jemu snad, ale ne jí.“
Prudkost jeho slov Randa překvapila. „Takže ty mu věříš?“ Nepotřeboval dodávat, koho tím „jím“ myslel, výraz na Matově tváři jasně prozrazoval, že pochopil.
„Ne,“ řekl pomalu Mat. „Je to možný, to je všechno. Jestli jí to řekneme, a on lhal, možná se nic nestane. Možná. Ale možná to, že se nám o něm zdá, stačí na.., nevím.“ Zarazil se a polkl. „Jestli jí to neřekneme, bude se nám o něm zdát dál. Krysy nekrysy, sny jsou lepší než... Vzpomínáš na ten přívoz? Já říkám, buďme zticha.“
„Tak dobře.“ Rand si na přívoz vzpomínal – a na Moiraininu hrozbu taky – ale připadalo mu to tak nějak vzdálené. „Dobrá.“
„Perrin to taky neřekne, že ne?“ pokračoval Mat a pohupoval se na patách. „Musíme se k němu vrátit. Jestli jí to poví, uhodne, že se jedná i o nás. Na to bych si vsadil. Tak jdeme.“ Čile vyrazil davem zpátky k hostinci.
Rand tam stál a díval se za ním, dokud se Mat nevrátila nepopadl ho za rukáv. Při tom dotyku Rand zamrkal a pak se vydal za svým přítelem.
„Co se to s tebou děje?“ zeptal se Mat. „To chceš jít zase spát?“ „Myslím, že jsem se nachladil,“ řekl Rand. Hlavu měl napjatou k prasknutí jako buben a skoro tak prázdnou.
„Až se vrátíme do hostince, můžeš si dát kapku slepičí polívky,“ radil Mat. Jak se tlačili skrze přeplněné ulice, Mat bez přestání klábosil. Rand se ho snažil poslouchat a dokonce občas něco i podotkl, ale bylo to namáhavé. Nebyl unavený, spát se mu taky nechtělo. Prostě měl pocit, jako že se vznáší. Po chvíli se přistihl, jak Matovi vykládá o Min.
„Dýka s rubínem, jo?“ utrousil Mat. „To se mi líbí. Ale s tím okem teda nevím. Jseš si jistej, že si to nevymyslela? Připadá mi to, že věděla, co to všechno znamená, jako kdyby byla opravdickej jasnovidec.“
„Neříkala, že je jasnovidec,“ namítl Rand. „Myslím, že prostě vidí určitý věci. Vzpomeň si, Moirain s ní mluvila, když jsme se koupali. A ona ví, co je Moirain zač.“
Mat se zamračil. „Myslel jsem, že tohle jméno nemáme používat.“
„Ne,“ zavrčel Rand. Oběma rukama si mnul spánky. Tak těžko se na cokoliv soustřeďoval.
„Myslím, že jseš vážně nemocnej,“ řekl Mat a stále se mračil. Náhle Randa zatahal za rukáv a zastavil se. „Koukni na ně.“
Ulicí se propracovávali tři muži v kyrysech, s ocelovými šavlemi, vyleštěnými až se leskly jako stříbro, a mířili k Matovi s Randem. Dokonce i kroužková zbroj na rukou se jim třpytila. Lemy dlouhých plášů, bílých, bez nejmenší poskvrnky, s vyšitým zlatým slunečním paprskem na levé straně hrudi, vláčeli blátem a loužemi na ulici. Ruce jim spočívaly na jílcích mečů a rozhlíželi se kolem sebe, jako by se dívali na něco, co vylezlo zpod tlející klády. Nikdo se však nedíval na ně. Nikdo si jich zjevně nevšímal. Přesto se ti tři nemuseli tlačit davem, lidé se před nimi jako náhodou rozestupovali a nechávali jim volný prostor, který se pohyboval s nimi.
„Co myslíš, jsou tohle děti Světla?“ zeptal se Mat nahlas. Jakýsi kolemjdoucí mu věnoval přísný pohled a zrychlil krok.
Rand kývl. Děti Světla. Bělokabátníci. Muži, kteří nenáviděli Aes Sedai. Muži, kteří lidem nařizovali, jak mají žít, a těm, kdo odmítli uposlechnout, ztrpčovali život. Pokud se spáleným hospodářstvím, i horším věcem, dalo říkat ztrpčování. Měl bych se bát, napadlo Randa. Nebo být zvědavý. Na každý pád něco. Místo toho se na ně jen apaticky podíval.
„Mně teda nepřipadají nic moc,“ prohodil Mat. „Jsou dost nafoukaný, co?“
„Na tom nezáleží,“ řekl Rand. „Jdeme do hostince. Musíme si promluvit s Perrinem.“
„Jako Evard Congar. Ten taky vždycky chodí s nosem nahoru.“ Mat se najednou zazubil a mrkl. „Vzpomínáš si, když spadl z Vozovýho mostu a musel se celej mokrej doploužit domů? To mu na měsíc srazilo hřebínek.“
„Co to má společného s Perrinem?“
„Vidíš to?“ Mat ukázal na vůz opřený o oj v uličce těsně před dětmi. Tucet naskládaných sudů držel na plochém voze jediný klín. „Koukej.“ Se smíchem se vrhl do nožířství nalevo.
Rand se za ním díval a věděl, že by měl něco podniknout. Ten výraz v Matových očích byl vždycky předzvěstí některého z jeho kousků. Ale Rand si užasle uvědomil, že se těší na to, co má Mat za lubem. Něco mu říkalo, že to je špatně, že je to nebezpečné, ale on se stejně v očekávání usmíval.