Mat se v minutce objevil nad ním, vyšplhal z vikýře na taškovou střechu krámku. V ruce držel prak a už ho začínal roztáčet. Rand zabloudil pohledem k vozu. V téže chvíli se ozvalo ostré prásknutí a klín, držící barely, se zlomil právě ve chvíli, kdy se bělokabátníci ocitli v jedné úrovni s uličkou. Lidé uskakovali z cesty, jak se sudy valily po oji dolů z vozu a s prázdným duněním dopadaly na ulici, přičemž kolem sebe na všechny strany rozstřikovaly bláto a špinavou vodu. Tři děti uskočily stejně rychle jako ostatní, a jejich nadřazený výraz nahradilo překvapení. Někteří kolemjdoucí popadali, takže to kolem šplíchalo ještě víc, ale ti tři se pohybovali hbitě a snadno se sudům vyhnuli. Létajícímu blátu, které jim postříkalo bílé pláště, se však vyhnout nedokázali.
Z uličky vyběhl vousatý chlapík s dlouhou zástěrou, mával rukama a rozzlobeně křičel, ale jediný pohled na ty tři, jak se marně snaží setřást si bláto z plášťů, stačil, aby okamžitě zmizel v uličce, dokonce rychleji, než z ní vyšel. Rand vzhlédl ke střeše. Mat byl pryč. Pro kteréhokoliv kluka z Dvouříčí to byla snadná rána, ale výsledek rozhodně stál za to. Rand si nemohl pomoci, aby se nezasmál, veselí situace sice jako by bylo tlumeno vlnou, ale stejně to byla psina. Když se obrátil zpátky k ulici, tři bělokabátníci se dívali přímo na něj.
„Připadá ti tu něco směšné, ano?“ Ten, který promluvil, stál o kousek před ostatními dvěma. Díval se nadutě, bez mrkání, a v očích mu svítilo, jako by věděl něco důležitého, něco, co nevěděl nikdo jiný.
Randovi smích odumřel na rtech. Byl tu sám s dětmi, blátem a sudy. Lidé, kteří byli všude kolem nich, zjistili, že mají spoustu práce na druhém konci ulice.
„Copak jsi ve strachu ze Světla oněměl?“ Když se hněval, úzký obličej se bělokabátníkovi ještě protáhl. Pohrdavě si změřil jílec meče, jenž Randovi vykukoval z pláště. „Třeba je tohle tvoje dílo, co?“ Na rozdíl od ostatních měl na plášti pod paprskem ještě zlatý uzel.
Rand chtěl jílec zakrýt, ale nakonec si plášť odhodil přes rameno. Kdesi v hloubi duše se sám sebe zoufale ptal, co že to vlastně provádí, ale byla to jenom vzdálená myšlenka. „Nehody se stávají,“ prohlásil. „Dokonce i dětem Světla.“
Muž s úzkou tváří zvedl obočí. „To jsi tak nebezpečný, mládenečku?“ Nebyl o mnoho starší než Rand.
„Volavčí znamení, urozený pane Bornhalde,“ podotkl varovně jeden z ostatních. Muž s úzkou tváří si Randův jílec prohlédl ještě jednou – bronzová volavka byla jasně viditelná – a oči se mu na okamžik rozšířily. Pak zvedl zrak k Randově tváři a pohrdlivě si odfrkl. „Je moc mladý. Ty nejsi odsud, že?“ chladně si Randa měřil. „Odkud jsi?“ „Právě jsem do Baerlonu přijel.“ Údy Randovi projelo vzrušení. Cítil, jak rudne. „Vy byste asi nevěděli o slušném hostinci, co?“ „Vyhýbáš se mým otázkám,“ štěkl Bornhald. „Co je v tobě zlého, že mi neodpovídáš?“ Jeho společníci se mu s tvrdými, bezvýraznými tvářemi postavili po boku. Přes bláto na pláštích na nich teď nebylo nic směšného.
Rand se úplně chvěl, skoro jako by měl horečku. Chtělo se mu smát, cítil se prostě skvěle. Jakýsi slabý hlásek v jeho hlavě na něj křičel, že něco není v pořádku, ale on mohl myslet jen na to, jak se cítí plný energie, skoro z něj čišela. Usmál se, zhoupl se na patách a čekal, co se bude dít. Neurčitě si uvědomoval, že je docela zvědavý.
Vůdci potemněla tvář. Jeden z ostatních vytáhl meč, takže bylo vidět na coul oceli, a hlasem chvějícím se hněvem pronesclass="underline" „Když ti děti Světla položí otázku, ty šedookej balíku, tak čekáme odpověď, nebo...“ Zarazil se, když ho muž s úzkou tváří plácl přes prsa. Bornhald trhl hlavou k hlavní ulici.
Blížila se městská stráž, tucet mužů v ocelových šišácích a železnými cvoky obitých kožených kabátcích s okovanými holemi, které nesli způsobem, jenž naznačoval, že je umějí použít. Zastavili se ve vzdálenosti deseti kroků a mlčky přihlíželi.
„Tohle město ztratilo Světlo,“ zavrčel ten, který napůl tasil meč. Zvedl hlas a zahulákal na strážné: „Baerlon stojí ve Stínu Temného!“ Na Bornhaldův pokyn zarazil meč zpátky do pochvy.
Bornhald se vrátil k Randovi. V jeho očích zahořelo světlo poznání. „Temní druzi nám neuniknou, mládenečku, i když město stojí ve Stínu. Uvidíme se znova. Tím si můžeš být jistý!“
Otočil se na patě a odkráčel, jeho dva společníci se k němu připojili, jako by Rand přestal existovat. Alespoň na chvíli. Když dorazili do zalidněné části města, otevřela se před nimi stejná zjevně náhodná kapsa. Strážní chvíli stáli s pohledy upřenými na Randa a váhali, pak si hodili hole na ramena a vydali se za trojicí v bílých pláštích. Museli se davem protlačit a křičet: „Udělejte cestu stráži!“ Jen málokdo jim uhnul, a i pak ještě zabručel.
Rand se stále ještě pohupoval na patách a čekal. Vzrušení bylo tak silné, až se málem chvěl. Cítil se, jako kdyby měl vzplanout.
Z krámu vyšel Mat a zíral na něj. „Ty nejseš nemocnej,“ prohlásil nakonec. „Ty jseš cvok!“
Rand se zhluboka nadechl a najednou bylo všechno pryč, jako propíchnutá bublina. Jak vzrušení mizelo, Rand se úplně zapotácel, když si uvědomil, co to vlastně právě provedl. Olízl si rty a podíval se Matovi do očí. „Myslím, že bychom se měli hned vrátit do hostince,“ poznamenal nejistě.
„Ano,“ připustil Mat. „Taky myslím, že to bude lepší.“
Ulice se znovu zaplnila lidmi a nejeden kolemjdoucí si dva hochy prohlédl a zamumlal něco ke svému společníkovi. Rand si byl jist, že se příběh šíří. Blázen, který se pokusil začít rvačku se třemi dětmi Světla. To bylo něco, co bylo třeba rozebrat. Možná z těch snů opravdu blázním.
Oba se v bludišti ulic několikrát ztratili, ale po chvíli narazili na Toma Merrilina, který v mačkanici zcela sám vytvářel velkolepý průvod. Kejklíř tvrdil, že si vyšel ven, aby si protáhl nohy a trochu se nadýchal čerstvého vzduchu, ale kdykoliv se někdo podíval na jeho barevný plášť podruhé, pronesl zvučným hlasem: „Jsem U jelena a lva, pouze dnes večer.“
Byl to Mat, kdo Tomovi začal zmateně vykládat o jejich snu, a zda se o něm mají zmínit Moirain, ale Rand se k němu připojil, protože se objevily rozdíly v tom, jak se na to pamatovali. Nebo se oba sny trochu lišily, napadlo ho. Hlavní část snu však byla stejná.
Nemluvili dlouho, a už jim Tom věnoval svou plnou pozornost. Když se Rand zmínil o Ba’alzamonovi, Tom je oba popadl za rameno a nařídil jim, aby drželi jazyk za zuby. Postavil se na špičky, aby se mohl rozhlédnout nad hlavami lidí, a pak je rychle vystrkal z mačkanice do slepé uličky, která byla až na pár beden a žlutého psa s vpadlými žebry, choulícího se zimou, prázdná.
Tom sledoval dav a ujišťoval se, že se někdo nezastaví, aby poslouchal, načež obrátil pozornost k Randovi s Matem. Modré oči střídavě upíral do jejich a zároveň hlídal ústí uličky. „To jméno už nikdy nevyslovuj tam, kde tě může slyšet někdo cizí.“ Mluvil tiše, leč naléhavě. „Nikdy tam, kde by tě nějaký cizinec mohl slyšet. Je to velice nebezpečné jméno i tehdy, když se po ulicích nepotulují děti Světla.“
Mat si odfrkl. „O dětech Světla bych ti mohl vyprávět,“ řekl a křivě se podíval na Randa.
Tom si ho nevšímal. „Kdyby ten sen měl jenom jeden z vás...“ Zuřivě se zatahal za kníry. „Povězte mi všechno, co si z něj pamatujete. Každou podrobnost.“ Ani při řeči nepřestával dávat pozor.
„...vyjmenoval muže, o kterých tvrdil, že byli využiti,“ řekl Rand nakonec. Doufal, že všechno ostatní už Tomovi pověděl. „Guaire Amalasan. Raolin Zhoubce Temného.“