„Davian,“ dodal Mat dřív, než to mohl udělat Rand. „A Jurian Kamenný luk.“
„A Logain,“ zakončil Rand.
„Nebezpečná jména,“ zamumlal Tom. Zdálo se, že jeho pohled je čím dál tím pronikavější. „Skoro tak nebezpečná, jako to druhé, ať tak, nebo tak. Všichni až na Logaina jsou už mrtví. Někteří dost dlouho. Raolin Zhoubce Termného už skoro dva tisíce let. Ale stejně je to nebezpečný jméno. Nejlepší bude, když je nebudete vyslovovat nahlas, ani když budete sami. Většina lidí je nezná, ale kdyby vás zaslechla nesprávná osoba...“
„Ale kdo to byl?“ chtěl vědět Rand.
„Muži,“ zamručel Tom. „Muži, kteří otřásli nebeskou klenbou a rozhoupali základy světa.“ Zavrtěl hlavou. „Na tom nezáleží. Zapomeňte na ně. Teď už se obrátili v prach.“
„Byli... využili je, jak to říkal on?“ zeptal se Mat. „A zabili?“ „Mohli byste říct, že je zabily ty z Bílé věže. Mohli byste to tak říct.“ Tom na chvíli stiskl rty a pak znova zavrtěl hlavou. „Ale využili...? Ne, tak to nevidím. Světlo ví, že amyrlinin stolec neustále kuje nějaký pikle, ale takhle bych to neviděl.“
Mat se zachvěl. „Říkal toho tolik. Samý šílenosti. Všechno to o Luisi Therinu Rodovrahovi a Artušovi Jestřábím křídle. A o Oku světa. Co to, pro Světlo, má být?“
„Pověst,“ vykládal pomalu kejklíř. „Možná. Tak slavná, jako pověst o Valerském rohu, v Hraničních státech teda určitě. Tam mládenci pátrají po Oku světa tak, jako mládenci z Illianu pátrají po rohu. Možná je to pověst.“
„Co budeme dělat, Tome?“ ptal se Rand. „Máme jí to říct? Nechci už žádné takové sny. Možná by s tím mohla něco udělat.“
„Možná by se nám nelíbilo, co by udělala,“ zavrčel Mat.
Tom si je prohlížel a zvažoval možnosti, přičemž si hladil kníry. „Já říkám uklidněte se,“ prohlásil nakonec. „Zatím to nikomu neříkejte. Kdyby bylo nutný, můžete se vždycky rozhodnout jinak, ale jakmile to někomu povíte, bude to venku a vy budete mít svázaný ruce víc než dřív, teda co se týče... jí.“ Náhle se napřímil a ohnutá záda měl skoro rovná. „Ten třetí hoch! Říkáte, že měl stejný sen? Má dost rozumu, aby držel pusu zavřenou?“
„Myslím, že ano,“ prohlásil Rand ve chvíli, kdy Mat říkaclass="underline" „Šli jsme ho právě do hostince varovat.“
„Světlo dej, ať se neopozdíme!“ Tom rychle vykročil z uličky, plášť mu pleskal kolem kotníků a záplaty zavlály ve větru. Bez zastavení se ohlédl přes rameno. „No? Vrostli jste snad do země?“ Rand s Matem si pospíšili za ním, ale on nepočkal, až ho dostihnou. Tentokrát se nezastavoval s lidmi, kteří si prohlíželi jeho plášť, ani s těmi, kteří ho zdravili jako kejklíře. Procházel zalidněnými ulicemi, jako by byly prázdné. Rand s Matem napůl utíkali, aby mu stačili. K Jelenu a lvu dorazili mnohem dřív, než Rand čekal.
Jak vkročili dovnitř, narazili na Perrina, jenž se snažil v běhu si přehodit plášť přes ramena. Málem upadl, jen aby do nich nevrazil. „Šel jsem vás dva hledat,“ vydechla pokoušel se znovu získat rovnováhu.
Rand ho popadl za loket. „Řekls někomu o tom snu?“ „Řekni, že ne,“ chtěl slyšet Mat.
„Je to strašně důležitý,“ dodával Tom.
Perrin se na ně popleteně podíval. „Ne, neřekl. Teprve před hodinou jsem vylezl z postele.“ Ramena mu poklesla. „Úplně mě rozbolela hlava z toho, jak jsem se snažil na něj nemyslet, natož abych se o tom s někým bavil. Proč jste to říkali jemu?“ ukázal hlavou na kejklíře.
„Museli jsme to někomu povědět, jinak bychom se zbláznili,“ vysvětloval Rand.
„Vyložím ti to později,“ doplnil Tom s významným pohledem, jímž zahrnul lidi vcházející a vycházející z Jelena a Iva.
„V pořádku,“ odpověděl Perrin pomalu a pořád vypadal popleteně. Najednou se plácl do čela. „Skoro jsem kvůli vám zapomněl, proč jsem vás hledal, teda ne že bych si nepřál, abych nemohl zapomenout. Vevnitř je Nyneiva.“
„Krev a popel!“ vyjekl Mat. „Jak se sem dostala? Moirain... Ten přívoz...“
Perrin si odfrkl. „Myslíš, že ji něco tak bezvýznamnýho, jako je potopenej přívoz, dokáže zastavit? Vyvlekla převozníka ven – nevím, jak se dostal zpátky přes řeku, ale ona říká, že se schovával ve svý ložnici a nechtěl jít nikam k řece – no, vyděsila ho tak, že nakonec našel člun dost velkej pro ni a jejího koně a převezl ji přes řeku. Sám. Dala mu čas tak akorát aby našel jednoho ze svých pomocníků, co pak zasedl k druhejm veslům.“
„Světlo!“ vydechl Mat.
„Co tady dělá?“ chtěl vědět Rand. Mat s Perrinem mu věnovali zachmuřený pohled.
„Přišla za náma,“ řekl Perrin. „Teďka je s... s paní Alys a je tam dost zima, že by mohlo začít sněžit.“
„Nemohli bychom zatím jít někam jinam?“ navrhl Mat. „Můj táta říká, že jenom blbec strká ruce do sršního hnízda, pokud to není absolutně nutný.“
Rand ho zarazil. „Nemůže nás přinutit jít zpátky. Jarnice by jí měly stačit, aby to pochopila. A jestli ne, budeme ji o tom muset přesvědčit.“
Mat při každém jeho slově zvedal obočí, a když Rand domluvil, tiše si hvízdl. „Už ses někdy pokoušel Nyneivu přesvědčit o něčem, co nechce pochopit? Já jo. Říkám, držme se do večera stranou, pak se protáhneme dovnitř.“
„Podle toho, jak jsem tu ženu viděl,“ ozval se Tom, „si nemyslím, že se zastaví, dokud neřekne, co má na srdci. A když ji to nenecháme říct brzo, mohla by pokračovat, až by přilákala pozornost, po který nikdo z nás netouží.“
To je zarazilo. Hoši si vyměnili pohledy, zhluboka se nadechli a nakráčeli dovnitř, jako by je tam čekali trolloci.
16
Vědma
Perrin je zavedl do nitra hostince. Rand se tolik soustředil na to, co chtěl Nyneivě říct, že si Min všiml teprve tehdy, až ho popadla za rukáv a odtáhla stranou. Ostatní došli chodbou o kousek napřed, než si všimli, že zastavil, a taky zůstali stát. Chtěli jít dál a zároveň se toho obávali.
„Na tohle nemáme čas, chlapče,“ podotkl nevrle Tom.
Min bělovlasému kejklíři věnovala ostrý pohled. „Běž si někam zažonglovat,“ štěkla a odtáhla Randa o kousek dál od ostatních. „Já vážně nemám čas,“ namítal Rand. „Rozhodně ne na další hloupé řeči o tom, jak uniknout, a tak.“ Snažil se jí vytrhnout, ale pokaždé, když se uvolnil, Min ho znovu lapila.
„A já zas nemám čas na tyhle hlouposti. Zůstaň stát!“ Hodila pohledem po ostatních, přistoupila k Randovi blíž a ztišila hlas. „Před chvílí přijela nějaká ženská– je menší než já, mladá, s tmavýma očima a tmavým copem až po pás. Je taky součástí toho všeho, spolu s váma.“
Rand na ni chvíli jenom zíral. Nyneiva? .lak by do toho mohla být zapletená? Světlo, jak do toho můžu být zapletený já? „To je... to není možný.“
„Ty ji znáš?“ špitla Min.
„Ano, a ona se nemůže zamíchat do... do čehokoliv, co ty...“ „Ty jiskřičky, Rande. Když vcházela, setkala se s paní Alys a objevily se ty jiskřičky, byly jenom kolem nich. Včera jsem neviděla jiskřičky, dokud jste nebyli aspoň tři čtyři pohromadě, ale dneska byly jasnější a mnohem rozvířenější.“ Stočila zrak na netrpělivě čekající Randovy přátele, a než se zase podívala na něj, otřásla se. „Je skoro zázrak, že hostinec nechytí. Dneska jste v mnohem větším nebezpečí než včera. Od chvíle, kdy přišla ona.“
Rand se také ohlédl po svých druzích. Tom, s obočím staženým do hustého véčka, se předkláněl a očividně se hotovil Randa popohnat. „Ona neudělá nic, aby nám ublížila,“ řekl Rand Min. „Už musím jít.“ Tentokrát se mu povedlo vyvléknout.
Nevšímal si jejích stížností a připojil se k ostatním. Opět se vydali chodbou. Rand se jednou ohlédl. Min za ním mávala pěstí a dupla si.