„Co ti vykládala?“ chtěl vědět Mat.
„Nyneiva je součástí toho všeho,“ řekl Rand bez přemýšlení, načež po Matovi střelil přísným pohledem, takže Mat zůstal s otevřenými ústy. Pak se mu po tvářích pomalu rozlilo pochopení.
„Součástí čeho?“ vyzvídal tiše Tom. „To děvče snad něco ví?“ Zatímco se Rand snažil rychle vymyslet, co odpovědět, Mat promluvil. „Jasně, že je součástí,“ zavrčel nevrle. „Součástí toho stejnýho průšvihu, v jakým jsme od Jarnic až po krk. Možná to, že se tady ukázala vědma, pro vás není nic moc, ale já osobně bych tady měl radši bělokabátníky.“
„Viděla Nyneivu přicházet,“ poznamenal Rand. „Viděla ji mluvit s paní Alys a napadlo ji, že to má něco společného s námi.“ Tom se na něj úkosem podíval a se zabručením se zatahal za kníry, ale druzí zjevně Randovo vysvětlení přijali. Tom z přátel jen nerad páčil tajemství, ale Minino tajemství by mohlo být nebezpečné stejně tak pro ni, jako pro kohokoliv z nich.
Perrin se najednou zastavil u předních dveří a přes svou velikost zaváhal. Zhluboka se nadechl, podíval se na své společníky, znova nabral dech, pomalu otevřel dveře a vstoupil. Ostatní ho jeden po druhém následovali. Rand šel jako poslední a s největší nechutí za sebou dveře zase zavřel.
Byl to pokoj, kde předešlého večera jedli. V krbu praskal oheň a na stole stál tác z leštěného stříbra se stříbrným džbánkem a pohárky. Moirain s Nyneivou seděly každá na jednom konci stolu a upřeně se pozorovaly. Ostatní židle byly prázdné. Moirain měla jednu ruku položenou na stole a stejně nehybnou jako obličej. Nyneiva měla cop přehozený přes rameno a koneček svírala v pěsti. Neustále za něj tahala, tak jako to dělala, když byla ve vesnické radě ještě umíněnější než obvykle. Perrin měl pravdu. Přes hořící oheň byl v místnosti mráz a všechen vycházel od dvou žen u stolu.
Lan se opíral o krbovou římsu, díval se do plamenů a ohříval si nad ohněm ruce. Egwain se zády opírala o stěnu a na sobě měla plášť s nasazenou kapucí. Tom, Mat a Perrin se nejistě zastavili přede dveřmi.
Rand prostě pokrčil rameny a došel ke stolu. Občas musíš popadnout vlka za ocas, připomněl si. Ale také si vzpomínal na jiné rčení. Když držíš vlka za ocas, je stejně těžké ho pustit jako udržet. Ucítil na sobě Moiraininy i Nyneiviny oči a polilo ho horko, ale stejně se mezi nimi posadil.
Chvíli byla místnost, jako by byla vyřezaná ze dřeva, pak se Egwain s Perrinem a nakonec i Mat vydali ke stolu a rozesadili se uprostřed kolem Randa. Egwain si stáhla kapuci ještě hlouběji do očí, tak, aby jí nebylo vidět do tváře, a všichni se chránili pohlédnout jeden na druhého.
„Dobrá,“ odfrkl si Tom ze svého místa. „Aspoň tohle je uděláno.“ „Když už tu jste všichni,“ ozval se Lan, poodešel od krbu a do stříbrného pohárku nalil víno, „možná byste si taky mohli vzít toh le.“ Podal pohárek Nyneivě, která se na něj podezřívavě zadívala. „Nemusíš se bát,“ vykládal Lan trpělivě. „Vidělas, jak ho sem hostinský přinesl, a ani jeden z nás neměl možnost do něj něco dát. Je úplně bezpečné.“
Vědma při slovech bát se rozhněvaně stiskla rty, ale s tichým „Děkuju,“ pohárek přijala.
„Zajímalo by mě,“ pokračoval Lan, „jak jsi nás našla.“
„Mě taky.“ Moirain se napjatě předklonila. „Možná bys sis teď, když je tu Egwain i chlapci, chtěla promluvit.“
Než Aes Sedai odpověděla, Nyneiva usrkla vína. „Nemohli jste jít jinam než do Baerlonu. Ale abych si byla jistá, sledovala jsem vaši stopu. Rozhodně jste si dost zašli, ale hádám, že jste asi nechtěli riskovat setkání se slušnýma lidma.“
„Ty jsi... sledovala naši stopu?“ Lan vypadal skutečně překvapeně, poprvé za celou dobu, co si Rand vzpomínal. „Začínám být neopatrný.“
„Nechali jste jen velice slabou stopu, ale já umím stopovat jako kterýkoliv chlap z Dvouříčí, možná až na Tama al’Thora.“ Zaváhala a dodala: „Než mi umřel otec, brával mě s sebou a naučil mě, co by naučil syny, které nikdy neměl.“ Vyzývavě se na Lana podívala, ale on jenom souhlasně přikývl.
„Když dokážeš sledovat stopu, kterou jsem se já pokusil zamaskovat, naučil tě to dobře. To by dokázal jen málokdo, dokonce i v Hraničních státech.“
Nyneiva náhle zabořila tvář do pohárku. Randovi se rozšířily oči. Nyneiva se červenala. Nikdy nic ji nevyvedlo z míry. Zlobívala se, to ano, často bývala rozhořčená, ale nikdy ji nic nevyvedlo z duševního klidu. Teď se však rozhodně červenala a snažila se to schovat ve víně.
„Možná teď,“ ozvala se tiše Moirain, „mi odpovíš na pár otázek. Já jsem na tvoje odpověděla dosti ochotně.“
„Se spoustou kejklířských báchorek,“ odsekla Nyneiva. „Jediná fakta, která tu vidím, je, že si Aes Sedai odvedla ze Světlo ví jakého důvodu čtyři mladé lidi.“
„Řekli jsme ti, že tady to není známo,“ řekl ostře Lan. „Musíš si dávat pozor na jazyk.“
„Proč bych měla?“ dožadovala se Nyneiva. „Proč bych vám měla pomáhat schovávat se, nebo to, co jste zač? Přišla jsem, abych Egwain a hochy odvedla zpátky do Emondovy Role, ne abych vám pomohla dostat je pryč.“
Do hovoru se pohrdavým hlasem vložil Tom. „Jestli je chceš ještě někdy vidět ve svý vesnici – a sebe taky – měla bys být opatrnější. V Baerlonu jsou jistí lidé, kteří by ji,“ trhl hlavou k Moirain, „zabili pro to, čím je. Jeho taky.“ Ukázal na Lana a pak rychle přistoupil ke stolu a opřel se o něj pěstmi. Naklonil se nad Nyneivu a jeho dlouhé kníry a husté obočí náhle vypadaly hrozivě.
Nyneivě se rozšířily oči a ona se zaklonila, aby se od Toma dostala dál. Pak se vzdorně narovnala. Tom si toho nijak nevšímal, prostě pokračoval dál hrozivě tichým hlasem. „Při jediné zmínce, jediným klepu, by se na tenhle hostinec vrhli jako horda vraždících mravenců. Jejich nenávist je nesmírně silná, vždycky rádi zabijí nebo odvedou kohokoliv, jako jsou tihle dva. A to děvče? A hoši? A ty? Vy všichni jste s nimi ve spojení, aspoň bělokabátníkům by to stačilo. To, jak by ti kladli otázky, by se ti určitě nelíbilo, zvlášť když je v tom namočená Bílá věž. Tazatelé bělokabátníků předpokládají už od začátku, že jsi vinna, a pro tento druh viny znají jen jeden trest. Hledání pravdy je nezajímá, myslí si, že ji už znají. Jediný, po čem se svými rozpálenými železy a kleštěmi jdou, je přiznání. Měla bys mít na paměti, že některá tajemství je nebezpečný vyslovovat nahlas, i když si myslíš, že víš, kdo tě může slyšet.“ Narovnal se a zamumlaclass="underline" „Poslední dobou tohle lidem vykládám nějak často.“
„Hezky řečeno, kejklíři,“ ozval se Lan. Strážce měl v očích opět onen pohled, jímž kejklíře zvažoval. „Překvapilo mě, že tě to tak zaujalo.“
Tom pokrčil rameny. „Všichni vědí, že jsem přijel s váma. Nijak netoužím po tom, aby mi tazatel s rozpáleným železem vykládal, že mám litovat svých hříchů a kráčet ve Světle.“
„Tohle,“ přisadila si Nyneiva prudce, ,~je jenom další důvod, aby se se mnou vrátili ráno domů. Nebo ještě odpoledne, když už jsme u toho. Čím dřív se od vás dostanou a vydají se na cestu zpátky do Emondovy Role, tím líp.“
„To nemůžeme,“ namítl Rand a byl rád, že i jeho přátelé promluvili zároveň s ním. Tak aspoň Nyneiva musela svůj zamračený pohled rozdělit mezi víc lidí, i když nikoho z nich neušetřila. Ale on promluvil první a ostatní se odmlčeli a zadívali se na něj. Dokonce i Moirain se opřela v židli a sledovala ho přes sepjaté prsty. Dalo mu práci, aby se vědmě podíval do očí. „Jestli se vrátíme do Emondovy Role, vrátí se i trolloci. Oni... jdou po nás. Nevím proč, ale jdou. Možná že v Tar Valonu zjistíme proč. Možná taky zjistíme, jak jim to zarazit. Je to jediný způsob.“