Nyneiva zvedla ruce. „Mluvíš jako Tam. Nechal se donést na vesnickou schůzi a snažil se každého přesvědčit. Dokonce to zkusil i s vesnickou radou. Světlo ví, jak se té vaší... paní Alys,“ jméno obdařila nákladem opovržení, „podařilo, aby jí uvěřil. Obvykle míval kapku zdravýho rozumu, víc než většina mužů. Na každý pád je rada většinou jen banda hlupáků, ale zas tak hloupí nejsou a nikdo jiný taky ne. Souhlasili, že vás musíme najít. Pak se Tam chtěl za váma vydat, a to ani nedokázal sám vstát. Ve vaší rodině se hloupost musí dědit.“
Mat si odkašlal a zamručeclass="underline" „A co můj táta? Co říkal on?“
„Bojí se, že zkusíš některý z těch tvých bláznivých kousků na cizince a dostaneš po prstech. Toho se zřejmě bojí víc než... paní Alys. Ale on taky není o moc chytřejší než ty.“
Mat zjevně nevěděl, jak to, co Nyneiva řekla, má brát, ani co odpovědět, dokonce ani kdy odpovědět.
„Hádám,“ začal váhavě Perrin. „Chci říct, hádám, že mistra Luhhana taky moc nepotěšilo, když jsem odešel.“
„Čekal jsi snad, že ano?“ Nyneiva znechuceně zavrtěla hlavou a podívala se na Egwain. „Tahle ztřeštěná pitomost by mě u vás tří nejspíš neměla překvapovat, ale myslela jsem si, že ostatní budou mít víc rozumu.“
Egwain se zaklonila, takže se schovala za Perrina. „Nechala jsem zprávu,“ řekla slabě. Zatahala za kapuci svého pláště, jako by se bála, že jí nesvázané vlasy vyklouznou. „Všechno jsem tam vysvětlila.“ Nyneivě potemněla tvář.
Rand si povzdechl. Vědma se právě hotovila k jednomu ze svých vyhlášených hubování a vypadalo to, že tohle bude vskutku prvotřídní. Jestli se rozhodne v žáru hněvu – pokud například prohlásí, že dohlédne na to, aby se bez ohledu na to, co kdokoliv řekne, vrátili do Emondovy Role – bude skoro nemožné s ní pohnout. Otevřel ústa.
„Zprávu!“ začala Nyneiva ve chvíli, kdy Moirain poznamenala: „My dvě si musíme promluvit, vědmo.“
Kdyby se Rand dokázal zarazit, byl by to udělal, ale slova se z něj vyřinula, jako by se mu místo úst otevřela stavidla. „To je všechno hezký, ale nic to nezmění. Nemůžeme se vrátit. Musíme jít dál.“ Ke konci už mluvil pomaleji a hlas mu klesal, takže větu dokončil šeptem a vědma i Aes Sedai na něj upíraly zraky. Byl to takový ten pohled, kterým jej obdařovaly, když se připletl do rozhovoru o záležitostech ženského kroužku, ten druh, který jasně říkal, že vstoupil, kam neměl. Zase si sedl a vroucně si přál, aby byl někde úplně jinde.
„Vědmo,“ pronesla Moirain, „musíš mi věřit, že se mnou jsou ve větším bezpečí, než by byli zpátky ve Dvouříčí.“
„V bezpečí!“ pohodila Nyneiva odmítavě hlavou. „Ty jsi ta, kdo je přivedl sem, kde jsou bělokabátníci. Ti stejní bělokabátníci, kteří by jim, podle kejklíře, mohli ublížit kvůli tobě. Pověz mi, v jakém jsou tedy bezpečí, Aes Sedai.“
„Existuje mnoho různých druhů nebezpečí, před kterým je nemohu ochránit,“ souhlasila Moirain, „stejně jako ty je nedokážeš ochránit před zásahem blesku, jestli se vrátí domů. Ale nejsou to blesky, čeho se musí bát, dokonce ani bělokabátníci ne. Je to Temný a jeho přisluhovači. Před nimi je ochránit mohu. Dotek pravého zdroje, dotek saidaru, mi poskytuje tuto ochranu, tak jako každé Aes Sedai.“ Nyneiva skepticky stiskla rty. Moirain také, i když rozzlobeně, ale pokračovala dál a hlas jí zněl tvrdě, právě na hranici trpělivosti. „Dokonce i ti ubozí muži, kteří mohou nakrátko používat sílu, ji získávají, i když občas dotek saidínu chrání, a někdy je jeho poskvrnění učiní ještě zranitelnějšími. Ale já, jako každá jiná Aes Sedai, mohu tuto ochranu rozšířit i na ty, kdo jsou mi nablízku, jako právě teď. Dokud zůstanou se mnou, nemůže jim ublížit žádný mizelec. Žádný trollok se nedostane na vzdálenost čtvrt míle, aby to Lan nepoznal, nevycítil jeho zlo. Můžeš jim nabídnout aspoň polovic, pokud se s tebou vrátí do Emondovy Role?“
„Vymýšlíš si,“ prohlásila Nyneiva. „Ve Dvouříčí máme pořekadlo. ‚Ať už medvěd přepere vlka, nebo vlk medvěda, králík vždycky prohrává.’ Odnes si svůj zápas někam jinam a lidi z Emondovy Role z něj vynech.“
„Egwain,“ řekla Moirain po chvilce, „odveď ostatní a nech mě s vědmou chvíli o samotě.“ Tvář měla bezvýraznou. Nyneiva se opřela o stůl, jako by se hotovila k zápasu ve volném stylu.
Egwain vyskočila. Její touha chovat se důstojně zjevně bojovala s touhou vyhnout se střetu s vědmou kvůli rozpuštěným vlasům. S doprovázením ostatních ven však neměla nejmenší potíže. Mat s Perrinem spěšně odstrčili židle, zdvořile zamumlali a snažili se ze dveří přímo nevyběhnout. Dokonce i Lan na Moirainino znamení vyrazil ke dveřím a Toma odtáhl s sebou.
Rand je následoval a strážce za nimi zavřel dveře. Pak v chodbě zůstal hlídat. Před Lanovým pohledem ostatní kousek poodešli. Neměli nejmenší možnost poslouchat u dveří. Když došli dost daleko, aby mu to stačilo, Lan se opřel o zeď. Dokonce i bez svého měňavého pláště byl tak nehybný, že bylo snadné jej přehlédnout, dokud se člověk nedostal těsně k němu.
Kejklíř cosi zabručel o tom, že má něco na práci, a odešel s vážným: „Pamatujte, co jsem vám říkal,“ kterážto slova hodil přes rameno po chlapcích. Nikdo jiný však odejít nehodlal.
„Co tím myslel?“ optala se nepřítomně Egwain s očima upřenýma na dveře, které skrývaly Moirain s Nyneivou. Pohrávala si s vlasy, jako by nevěděla, zda chce dál skrývat skutečnost, že už je nemá spletené, nebo si shodit kapuci z hlavy.
„Dával nám nějakou radu,“ řekl Mat.
Perrin se na něj přísně podíval. „Říkal, že nemáme otvírat pusu, dokud si nejsme jistí, co vlastně chceme říct.“
„To zní jako dobrá rada,“ připustila Egwain, ale očividně ji to příliš nezajímalo.
Rand byl ztracen ve vlastních myšlenkách. Jak může být Nyneiva součástí toho všeho? Jak se vůbec někdo z nich mohl zaplést s trolloky a mizelci a jak se mohl Ba’alzamon objevovat v jejich snech? Bylo to bláznivé. Rád by věděl, jestli Min pověděla Moirain o Nyneivě. Co si tam asi vykládají?
Když se dveře nakonec otevřely, neměl Rand nejmenší tušení, jak dlouho tam tak stál. Vyšla Nyneiva, a když uviděla Lana, trhla sebou. Strážce zamumlal cosi, na co ona rozzlobeně pohodila hlavou, a Lan pak kolem ní proklouzl do dveří.
Nyneiva zamířila k Randovi a on si poprvé uvědomil, že ostatní se tiše vytratili. Nechtěl čelit vědmě sám, ale teď, když se setkal s jejím pohledem, nemohl jen tak zmizet. Obzvláště pátravým pohledem, pomyslel si popleteně. Co si řekly? Jak se Nyneiva přiblížila, Rand se odevzdaně narovnal.
Vědma ukázala na Tamův meč. „Tohle ti teď, zdá se, padne, i když bych byla raději, kdyby ne. Už jsi dospěl, Rande.“
„Za týden?“ Rand se zasmál, ale znělo to nuceně, a Nyneiva potřásla hlavou, jako kdyby ji nepochopil. „Přesvědčila tě?“ zeptal se Rand. „Je to vážně jediný způsob.“ Odmlčel se a vzpomněl si na Mininy jiskřičky. „Půjdeš s námi?“
Nyneiva doširoka rozevřela oči. „Jít s vámi! Proč bych to dělala? Mavra Mallenová přijela z Devenského Průseku, aby dohlídla na věci, než se vrátím, ale bude se chtít vrátit, jak nejrychleji to půjde. Pořád doufám, že se konečně umoudříte a vrátíte se se mnou.“
„To nemůžeme.“ Rand měl dojem, že ve stále otevřených dveřích zahlédl nějaký pohyb, ale v chodbě byli pořád sami.
„Říkal jsi mi to a ona taky.“ Nyneiva se zamračila. „Jestli v tom není namočená ona... Aes Sedai se nedá věřit, Rande.“