„Mluvíš, jako bys nám skutečně věřila,“ řekl Rand pomalu. „Co se stalo na vesnické schůzi?“
Nyneiva se ohlédla ke dveřím, než mu odpověděla. Teď se tam nic nehýbalo. „Byl to virvál, ale není třeba, aby ona věděla, že svý věci nezvládneme líp. A já věřím jenom jedné věci: že vy všichni jste v nebezpečí, dokud jste s ní pohromadě.“
„Něco se stalo,“ trval na svém Rand. „Proč chceš, abychom se vrátili, jestli si myslíš, že na tom, co říkáme, je byť jen zrnko pravdy? A proč, pro všechno na světě, ty? To by klidně mohli poslat starostu.“
„Opravdu jsi dospěl.“ Nyneiva se usmála a její pobavení ho na chvíli zneklidnilo. „Vzpomínám na dobu, kdy ses neptal, proč jsem někam šla, nebo proč dělám to, co dělám, ať by to bylo cokoliv a kdekoliv. A to bylo ještě před týdnem.“
Rand si odkašlal a umíněně trval na svém. „To nedává smysl. Proč tu jsi doopravdy?“
Nyneiva se ohlédla k prázdným dveřím a pak ho uchopila za ruku. „Pojď, projdeme se u toho.“ Rand se nechal odvést, a když byli ode dveří dost daleko, aby je nebylo slyšet, Nyneiva začala. „Jak jsem říkala, ta schůze byl naprostý zmatek. Každý souhlasil s tím, že je nutné někoho za váma poslat, ale vesnice se rozdělila na dvě části. Jedni vás chtěli zachránit, i když se dost pohádali o to, jak to udělat, když jste s... s takovýma, jako je ona.“
Rand byl rád, že si vzpomněla a dávala si pozor na to, co říká. „Ostatní Tamovi věřili?“ zeptal se.
„Ne tak docela, ale stejně si nemysleli, že byste měli zůstat mezi cizáky, zvlášť ne s někým jako ona. Ať tak nebo tak, té výpravy se chtěli zúčastnit skoro všichni muži. Tam a Bran al’Vere, s těma vážkama kolem krku na znamení svýho úřadu, a Haral Luhhan, dokud ho Alsbet neuzemnila. Dokonce i Cenn Buie. Světlo mě chraň před muži, kteří myslí kolenem. I když nevím, jestli existují i nějací jiní.“ Od srdce si odfrkla a s obviňujícím výrazem k němu vzhlédla. „Na každý pád mi bylo jasné, že bude trvat nejmíň další den, možná i víc, než se nějak rozhodnou, a nějak... nějak jsem si byla jistá, že bychom tak dlouho čekat neměli. Takže jsem svolala ženský kroužek a řekla jim, co je třeba udělat. Nemůžu tvrdit, že se jim to líbilo, ale viděly, že mám pravdu. A proto jsem taky tady, protože chlapi z Emondovy Role jsou umíněnci s prázdnou hlavou. Nejspíš se ještě dohadují o tom, koho mají poslat, i když jsem jim nechala zprávu, že se o to postarám.“
Nyneivin příběh vysvětlil její přítomnost, ale nijak Randa neuklidnil. Pořád byla pevně rozhodnutá odvést je s sebou zpátky. „Co ti řekla?“ zeptal se. Moirain určitě vyvrátila každou Nyneivinu námitku, ale pokud jí nějaká unikla, on to zvládne.
„Více méně to samý,“ opáčila Nyneiva. „A chtěla se něco o vás, chlapcích, dozvědět. Aby pochopila, proč jste... přilákali ten druh pozornosti, kterou... říkala.“ Nyneiva se odmlčela a koutkem oka Randa nepřestávala sledovat. „Snažila se to zamaskovat, ale hlavně se chtěla dozvědět, jestli se některý z vás nenarodil mimo Dvouříčí.“
Randovi se náhle napjala kůže na obličeji. Podařilo se mu chraptivě uchechtnout. „Mívá divný nápady. Doufám, že jsi ji ujistila, že všichni pocházíme z Emondovy Role.“
„Jistě,“ odtušila vědma. Než odpověděla, na kratičký okamžik se zarazila, na takovou chviličku, že by si toho Rand nevšiml, kdyby nedával pozor.
Snažil se přijít na něco, co by mohl říci, ale jazyk jako by mu zdřevěněl.
Ona to ví. Je koneckonců vědma, a o vědmách se předpokládá, že vědí všechno o všem. Jestli to ví ona, tak to nezpůsobila horečka. Ó, Světlo, pomoz mi, otče!
„Jsi v pořádku?“ zeptala se Nyneiva.
„Říkal... říkal, že já... nejsem jeho syn. Když blouznil... v horečce. Říkal, že mě našel. Myslel jsem, že to bylo jenom...“ Začalo ho pálit v hrdle a musel se odmlčet.
„Ó, Rande.“ Nyneiva se zastavila a vzala mu hlavu do obou rukou. Musela se natáhnout. „Lidé v horečce říkají divné věci. Pomotané věci. Věci, které nejsou zcela pravdivé nebo skutečné. Poslouchej mě. Tam al’Thor utekl za dobrodružstvím, když byl ještě hoch ne o moc starší, než jsi ty teď. Já si jenom pamatuju, jak se vrátil do Emondovy Role, dospělý muž s rusými vlasy, cizí ženou a dítětem zabaleným v plenkách. Pamatuju se, jak Kari al’Thorová to dítě kolébala v náručí s takovou láskou a radostí, jakou jsem ještě nikdy u žádné ženy s děckem neviděla. Jsi její dítě, Rande. Teď se seber a přestaň s těmi nesmysly.“
„Jistě,“ řekl Rand. Narodil jsem se mimo Dvouříčí. „Jistě.“ Možná měl Tam horečnatý sen a možná našel dítě po bitvě. „Proč jsi jí to neřekla?“
„Do toho nikomu cizímu nic není.“
„Narodil se v cizině ještě někdo další?“ Jakmile tu otázku vyslovil, zavrtěl hlavou. „Ne, nic neodpovídej. Mně do toho taky nic není.“ Ale bylo by hezké vědět, jestli má Moirain nějaký zvláštní zájem jen o něj, po tom, co jim všem říkala.
„Ne, není,“ souhlasila Nyneiva. „Možná to nic neznamená. Mohla prostě jenom slepě hledat důvod, jakýkoliv důvod, proč po vás ti tvorové jdou. Po vás po všech.“
Randovi se podařilo usmát. „Takže věříš, že po nás jdou.“ Nyneiva zatrpkle zavrtěla hlavou. „Od chvíle, cos ji potkal, ses teda opravdu naučil, jak všechno překroutit.“
„Co budeš dělat?“ zeptal se jí Rand.
Nyneiva si ho chvíli prohlížela a on neuhnul očima. „Dneska se vykoupu. Pak se uvidí, ne?“
17
Hlídači a hledači
Poté, co vědma odešla, Rand se vydal do šenku. Potřeboval slyšet lidský smích, potřeboval zapomenout na to, co Nyneiva říkala, a na potíže, které by mohla způsobit.
Místnost byla vskutku zaplněná, ale nikdo se vůbec nesmál, i když každičká židle i lavice byla obsazená a lidé lemovali i stěny. Tom znovu pořádal představení, stál na stole u protější zdi a jeho gesta stačila velkou síň zaplnit. Bylo to opět Hledání rohu, ale nikdo si nestěžoval. O každém z hledačů se dalo vyprávět tolik příběhů, a dalo se vyprávět o tolika hledačích, že ani dvě vyprávění nebyla nikdy stejná. Vyprávění o všech a o všem by zabralo asi tak týden, možná víc. Jediný zvuk, soupeřící s kejklířovým hlasem a hudbou jeho harfy, bylo praskání plamenů v krbech.
„... Do všech koutů světa hledači vyjíždějí, až ke sloupům podpírajícím nebesa, kde vanou větry času a osud chytá mocné i slabé za vlasy. Největší z hledačů je Rogosh z Talmouru, Rogosh Orlozraký, proslavený u dvora velkého krále, obávaný na svazích Shayol Ghulu...“ Hledači byli vždycky velcí hrdinové, všichni do jednoho.
Rand si všiml svých dvou přátel a protáhl se k nim na místo, které mu Perrin udělal na konci lavice. Do místnosti pronikala vůně pokrmů a připomněla Randovi, jaký má hlad, ale ani lidé, kteří měli něco k jídlu před sebou, mu nevěnovali pozornost. Služebné, které by měly jídlo roznášet, stály jako uhranuté, mačkaly si zástěry a sledovaly kejklíře, a nikomu to zřejmě nevadilo. Poslouchat bylo lepší než jíst, bez ohledu na to, jak bylo jídlo dobré.
„...od okamžiku jejího zrození Temný označil Blaes za svůj majetek, ale ona je jiného mínění – žádná temná družka, Blaes z Matuchinu! Silná jako topol tu stojí, pružná jako vrbová větévka, spanilá jako růže. Zlatovlasá Blaes. Připravená dříve zhynout, než se vzdát. Leč slyšte! Od městských věží se odráží trubky zvuk, břeskný a smělý. Její heroldové oznamují příjezd hrdiny ku dvoru. Bubny duní a cimbály znějí! Rogosh Orlozraký přichází, aby složil poklonu...“