„Smlouva Rogoshe Orlozrakého“ spěla ke svému konci, ale Tom si jenom svlažil hrdlo z holby piva a vrhl se do „Lianovy obrany“. Vzápětí následoval „Pád Aleth–Loriel“ a „Gaidal Cainův meč“ a ještě „Poslední jízda Buada z Albhainu“. Odmlky byly s postupujícím večerem stále delší, a když Tom vyměnil harfu za flétnu, každý pochopil, že pro tento večer je s vyprávěním konec. K Tomovi se připojili dva muži s bubínkem a otlučeným dulcimerem, ale usadili se ke stólu, kdežto Tom zůstal stát na něm.
Všichni tři mladíci z Emondovy Role začali při první notě „Vítr, jenž vrbkou třese“ tleskat, a nebyli sami. Ve Dvouříčí to byla oblíbená píseň a v Baerlonu očividně také. Tu a tam se připojili i zpěváci, a nezpívali tak falešně, aby je někdo umlčel.
„Má láska je pryč, odnesená větrem, jenž vrbkou třese, a zem celičká potlučená větrem, jenž vrbkou třese. Já však si ji podržet chci, v srdci a ve vzpomínkách, síla její duši mi zpevní, láska její srdce mé hřeje, já postojím, kde zpívali jsme, ač vítr tu vrbkou třese.“
Druhá píseň už nebyla tak smutná. Vlastně „Jen jedno vědro vody“ znělo ve srovnání s první mnohem veseleji než obvykle, což mohl mít kejklíř v úmyslu od samého začátku. Lidé spěchali odklidit stoly, aby udělali místo pro tanec, a začali vykopávat nohama, až se stěny ze všeho toho dupání a víření třásly. První tanec skončil a rozesmátí tanečníci odcházeli stranou, aby uvolnili místo dalším.
Tom zahrál úvodní melodii k „Letěla husička“, pak se odmlčel a počkal, až lidé zaujmou místo v kole.
„Myslím, že si taky skočím,“ řekl Rand a zvedl se. Perrin taky vstal. Mat byl nejpomalejší, takže zjistil, že zůstal sám hlídat pláště, Randův meč a Perrinovu sekeru.
„Pamatujte si, že příště jsem na řadě já,“ volal za nimi Mat. Tanečníci utvořili dvě dlouhé řady proti sobě, muži v jedné, ženy ve druhé řadě. Nejdřív bubínek, pak dulcimer udaly rytmus a všichni tanečníci začali ohýbat kolena do taktu. Dívka naproti Randovi, jejíž tmavé copy mu připomněly domov, se na něj plaše usmála a pak naprosto neplaše mrkla. Melodii přebrala Tomova flétna a Rand vykročil, aby se s tmavovláskou setkal. Ta pohodila hlavou, a jak se kolem ní otáčel a podával ji následujícímu muži v řadě, zasmála se.
Všichni v místnosti se smějí, uvědomil si Rand, když tančil kolem své další partnerky, jedné ze služtiček s rozevlátou zástěrou. Jediná vážná tvář, kterou viděl, byl jeden z mužů schoulených u krbu, kterémužto chlapíkovi se přes celý obličej od spánku po čelist táhla jizva, takže měl pokřivený nos a koutek úst stažený dolů. Ten muž se mu podíval do očí a zachmuřil se, načež Rand rozpačitě uhnul pohledem. Možná se nemohl smát kvůli té jizvě.
V otočce zachytil další partnerku a zatočil s ní, než jí předal dál. Než hudba zrychlila, tančil ještě se třemi dalšími dívkami, a pak se ocitl zpátky u oné první tmavovlásky na rychlou promenádu, při níž se řady úplně vyměnily. Tmavovlasá dívka se pořád ještě smála a znovu na něj zamrkala.
Zjizvený muž se na něj zamračil. Rond klopýtl a zahořely mu líce. Nechtěl toho chlapíka uvést do rozpaků. Vážně ho nenapadlo, že na něj upřeně zírá. Obrátil se, aby přivítal další partnerku, a na toho muže úplně zapomněl. Další žena, která mu utančila do náruče, byla Nyneiva.
Rond zakopl a div že neupadl, přičemž Nyneivě málem šlápl na nohu. Ona však tančila natolik půvabně, že to jeho neohrabanost vyrovnalo, a celou dobu se usmívala.
„Myslela jsem, že jsi lepší tanečník,“ zasmála se, když si vyměňovali partnery.
Rond neměl moc času, aby se sebral, než se tanečníci znovu vyměnili, a on zjistil, že tančí s Moirain. Pokud měl dojem, že má s vědmou dřevěné nohy, nebylo to nic proti tomu, jak se cítil s Aes Sedai. Ona se ladně vznášela nad podlahou a její roucho půvabně povlávalo kolem ní. Rond dvakrát málem upadl. Moirain se na něj soucitně usmála, což bylo spíš horší, než aby to pomohlo. Randovi se značně ulevilo, když se dostal k další partnerce v řadě, i když to byla Egwain.
Znovu se trochu sebral. Koneckonců, tančíval s ní celé roky. Vlasy měla stále rozpuštěné, ale stáhla si je dozadu červenou stužkou. Možná se nemohla rozhodnout, jestli chce potěšit Moirain nebo Nyneivu, pomyslel si Rand trpce. Rty měla pootevřené a vypadala, jako by chtěla něco říci, ale nevydala ani hlásku, a Rand nehodlal promluvit první. Ne po tom, jak uťala jeho dřívější pokus v soukromé jídelně. Jeden druhého rozvážně pozorovali a beze slova od sebe odtančili.
Když rejdovák skončil, Rand byl docela rád, že se může vrátit na lavici. Hudba k dalšímu tanci, byl to jig, začala, ještě než se usadil. Mat vyběhl, aby se mohl připojit k tanečníkům, a Perrin zatím vklouzl na jeho místo.
„Viděls ji?“ začal Perrin, ještě než dosedl. „Viděls?“ „Kterou?“ chtěl vědět Rand. „Vědmu, nebo paní Alys? Tančil jsem s oběma.“
„Ae... paní Alys taky?“ vyjekl Perrin. „Já tancoval s Nyneivou. Ani jsem netušil, že umí tancovat. Doma to nikdy nedělala, ani na tancovačkách.“
„Rád bych věděl,“ zahloubal se Rand, „co by ženský kroužek řekl tomu, že vědma tancuje? Možná proto.“
Pak hudba, tleskání a zpěv zesílily natolik, že nebylo slyšet vlastního slova. Jak tanečníci kroužili po místnosti, Rand s Perrinem začali také tleskat. Rond si několikrát uvědomil, že ho zjizvený muž sleduje. Ten člověk měl právo cítit se dotčený, s takovou jizvou, ale Rand nevěděl, co by teď mohl udělat, aby to jenom nezhoršil. Soustředil se tedy na hudbu a pohledu na onoho chlapíka se vyhýbal.
Tanec i zpěv pokračovaly dlouho do noci. Služtičky se nakonec upamatovaly na své povinnosti. Rond s potěšením zhltl horké dušené maso a kus chleba. Každý jedl tam, kde seděl, nebo stál. Rand se připojil ještě ke třem tancům, a když zjistil, že opět tančí s Nyneivou, a dokonce i s Moirain, podařilo se mu neklopýtat. Tentokrát ho obě za tanec pochválily, načež se Rand zakoktal. Tančil také s Egwain, která na něj upírala tmavé oči a pořád vypadala, jako by chtěla něco říci, ale nepronesla ani slůvko. On také mlčel, ale byl si jist, že se na ni aspoň nemračí, bez ohledu na to, co Mat říkal, když se vrátil na lavici.
Kolem půlnoci Moirain odešla. Egwain rychle přelétla pohledem od Aes Sedai k Nyneivě a vyběhla za ní. Vědma je sledovala s nečitelným výrazem a pak se schválně připojila k dalšímu tanci, než odešla také s výrazem, jako by na Aes Sedai uhrála bod.
Brzy nato Tom vrátil flétnu do pouzdra a dobromyslně se dohadoval s těmi, kdo chtěli zůstat déle. Objevil se Lan a vyzvedl Randa s ostatními.
„Musíme vyrazit časně,“ oznámil jim strážce a nakláněl se k nim, aby ho přes hluk v místnosti slyšeli, „a budeme potřebovat tolik síly, kolik můžeme získat.“
„Jeden chlapík tady na mě pořád tak divně zíral,“ ozval se Mat. „Chlap s jizvou na obličeji. Myslíš, že by to mohl být... jeden z těch přátel, před kterýma jsi nás varoval?“
„Takhle?“ Rand prstem naznačil čáru přes nos ke koutku úst. „Na mě zíral taky.“ Rozhlédl se po šenku. Lidé se trousili ven a většina z těch, kteří zůstali, se shlukla kolem Toma. „Už tady není.“ „Já ho viděl,“ řekl Lan. „Podle mistra Fitche je to špeh bělokabátníků. Nás z něj hlava bolet nemusí.“ Možná ne, ale Rand viděl, že strážci cosi dělá starosti.
Rand pohlédl na Mata, který měl na tváři napjatý výraz, což vždycky znamenalo, že má něco za lubem. Špeh bělokabátníků. Mohl by nám to Bornhald chtít vrátit takhle? „Odjíždíme brzo?“ utrousil. „Opravdu brzo?“ Možná se dostanou pryč dřív, než se něco semele.