„Hned za svítání,“ odtušil strážce.
Jak opouštěli šenk, Mat si tichounce prozpěvoval útržky písně a Perrin se zastavoval, aby si vyzkoušel novou taneční figuru, již se byl naučil. Připojil se k nim Tom v povznesené náladě. Lan cestou ke schodům zachovával kamennou tvář.
„Kde spí Nyneiva?“ zeptal se Mat. „Mistr Fitch říkal, že jsme dostali poslední pokoje.“
„Má postel,“ pravil suše Tom, „v pokoji paní Alys a té dívky.“ Perrin si hvízdl mezi zuby a Mat zamumlaclass="underline" „Krev a popel! Za všechno zlato Caemlynu bych nechtěl být v Egwainině kůži!“ Nebylo to poprvé, co si Rand přál, aby Mat dokázal brát něco vážně déle než dvě minuty. V jejich vlastní kůži jim v té chvíli nebylo právě nejpohodlněji. „Zajdu si pro trochu mlíka,“ řekl. Možná mu to pomůže usnout. Možná se mi dneska nebude nic zdát.
Lan se na něj pozorně podíval. „Dneska se děje něco divného. Nechoď daleko. A pamatuj si, odjíždíme, ať už budeš dost bdělý na to, aby ses udržel v sedle, nebo tě do něj budeme muset přivázat.“
Strážce vykročil do schodů. Rand zůstal v chodbě sám. Poté, co kolem něj bylo tolik lidí, byl skutečně opuštěný.
Rychle se vydal do kuchyně, kde stále ještě pracovala jedna z kuchtiček. Nalila mu mléko z velkého kameninového krajáče. Jak vycházel z kuchyně a pil mléko, vydala se k němu chodbou nejasná postava v černém odění a zvedla bledé ruce, aby mohla odhodit tmavou kápi, jež jí zakrývala obličej. Ač se postava pohybovala, plášť na ní visel zcela nehybně, a ta tvář... Tvář muže, ale křídově bílá, jako larva pod kamenem, a bez očí. Od ulízaných černých vlasů po kulaté tváře byla hladká jako vaječná skořápka. Rand se zakuckal a rozlil mléko.
„Jsi jeden z nich, hochu,“ řekl mizelec drsným šeptem, jako když pilníčkem přejede po kosti.
Rand pustil hrnek a ucouvl. Chtěl utéci, ale zvládl jedině váhavé krůčky. Nedokázal odtrhnout zrak od té bezoké tváře a žaludek se mu sevřel. Snažil se křičet o pomoc, zaječet, ale jako by měl v hrdle knedlík. Každé namáhavé nadechnutí ho bolelo.
Mizelec připlul blíž, nijak nespěchal. Kráčel vlnivým krokem se smrtícím půvabem jako zmije, kteroužto, podobu zdůrazňovala černá šupinová zbroj na prsou. Tenké, bezkrevné rty se mu zkřivily v krutém úsměvu, který byl díky hladké, bledé pletí na místě, kde měl mít oči, více výsměchem. Vedle jeho hlasu zněl Bornhaldův teple a mírně. „Kde jsou ostatní? Vím, že jsou tady. Mluv, chlapče, a já tě nechám žít.“
Rand narazil na dřevo, stěnu nebo dveře – nemohl se přimět, aby se ohlédl a podíval se. Teď, když se jeho nohy zastavily, nedokázal je znovu rozhýbat. Třásl se a přihlížel, jak myrddraal klouže blíž. Při každém jeho pomalém kroku se Rand třásl stále víc.
„Mluv, říkám, nebo...“
Shora zaznělo dupání, od schodiště nahoru na chodbu, a myrddraal si přestal všímat Randa a bleskově se otočil. Jeho plášť se nepohnul. Mizelec na chviličku naklonil hlavu, jako by jeho bezoký pohled mohl proniknout dřevěnou stěnou. V mrtvolně bledé ruce se mu objevil meč, jehož čepel byla černá jako plášť. Světlo z chodby v přítomnosti oné čepele jako by potemnělo. Dupot zesílil a mizelec se obrátil zpátky k Randovi pohybem, který vypadal, jako by neměl kosti v těle. Černá čepel se zvedla, úzké rty se odhrnuly v úšklebku.
Chvějící se Rand věděl, že zemře. Půlnoční ocel mu zamířila na hlavu... a zastavila se.
„Ty patříš velikému pánu Temnoty.“ Nezvučné skřípění toho hlasu znělo, jako když někdo škrábe nehty po břidlicové tabulce. „Jsi jeho.“
Otočil se, byla z něj jen černá šmouha, a vrhl se do chodby, pryč od Randa. Stíny na konci chodby se natáhly a objaly jej a mizelec zmizel.
Z posledních schodů skočil s taseným mečem Lan a se zaduněním přistál.
Rand se snažil najít hlas. „Mizelec,“ vydechl. „Bylo to...“ Náhle si vzpomněl na vlastní meč. Když stál tváří v tvář myrddraalovi, vůbec mu nepřišel na mysl. Teď čepel s volavkou vytáhl a nezáleželo mu na tom, že už je pozdě. „Utíkal tudy!“
Lan nepřítomně kývl. Zdálo se, že naslouchá čemusi jinému. „Ano. Už je pryč, mizí. Teď není čas na pronásledování. Odcházíme, ovčáku.“
Na schodech se ozvaly další kroky. Byli to Mat, Perrin a Tom, ověšení pokrývkami a sedlovými brašnami. Mat ještě svazoval své pokrývky a luk mu trčel zpod ruky.
„Odcházíme?“ řekl Rand. Vrátil meč do pochvy a vzal si od Toma své věci. „Teď? V noci?“
„Chceš tu snad počkat, až se ten půlčlověk vrátí, ovčáku?“ utrousil netrpělivě strážce. „Nebo půltucet? Ví teď, kde jsme.“
„Pojedu zase s váma,“ oznámil strážci Tom, „jestli vám to nějak zvlášť nevadí. Příliš mnoho lidí si pamatuje, že jsem přijel s váma. Bojím se, že do úsvitu nebude tohle to správné místo, aby si tu na mě pamatovali jako na vašeho přítele.“
„Můžeš jet s námi, kejklíři, nebo do Shayol Ghulu.“ Lanovi zachřestila pochva, jak do ní silou zarazil meč.
Od zadních dveří kolem nich proběhl podomek a potom se objevila Moirain s mistrem Fitchem a za nimi Egwain se svázaným vlňákem v náručí. A Nyneiva. Egwain vypadala vyděšená skoro až k slzám, ale vědmina tvář byla maskou chladného hněvu.
„Musíš to brát vážně,“ vykládala Moirain hostinskému. „Ráno tu určitě budou nějaké potíže. Možná temní druzi, možná něco horšího. Až to přijde, rychle jim omam, že jsme odjeli. Nevzpírej se. Prostě každému řekni, že jsme odjeli už v noci, a oni by tě neměli dál obtěžovat. Jdou přece po nás.“
„S tím si vůbec nelam hlavu,“ opáčil vesele mistr Fitch. „Skutečně ani trošičku. Kdyby někdo přišel do mýho hostince a snažil se obtěžovat mý hosty... no, já a mí mládenci bychom mu ukázali, zač je toho loket. To teda jo. A neuslyší ode mě ani slova o tom, kam jste jeli, nebo kdy, dokonce ani, že jste tu kdy byli. Na to nejsem zvyklý. Nikdo se tu o vás ani nezmíní. Ani slovíčkem!“
„Ale...“
„Paní Alys, musím vážně dohlídnout na vaše koně, jestli odjedete v pořádku.“ Vytrhl se jí a rozběhl se ke stájím.
Moirain si otráveně povzdychla. „Tvrdohlavý chlap. On nebude poslouchat.“
„Myslíš, že by sem kvůli nám mohli přijít trolloci?“ zeptal se Mat.
„Trolloci!“ štěkla Moirain. „Ovšemže ne! Ale jsou i jiné věci, kterých je třeba se bát, a jedna z nich, nikoliv bezvýznamná, je, jak nás našli.“ Nevšímajíc si toho, jak se Mat naježil, rovnou pokračovala dál. „Ten mizelec neuvěří, že jsme tu zůstali, když teď víme, že nás našel, ale mistr Fitch bere temné druhy na příliš lehkou váhu. Považuje je za ubožáky, co se schovávají ve stínech, ale temné druhy je možné najít v krámech a na ulicích každého města, dokonce i v nejvyšších radách. Ten myrddraal by je mohl poslat, aby vyzvěděli naše plány.“ Obrátila se na podpatku a odešla s Lanem těsně v závěsu.
Ostatní se vydali ke stájím a Rand se ocitl vedle Nyneivy. Také si nesla sedlové brašny a pokrývky. „Takže nakonec jedeš s námi,“ prohodil. Min měla pravdu.
„Opravdu tady dole něco bylo?“ zeptala se tlumeným hlasem. „Ona tvrdí, že to byl...“ Náhle se zarazila a upřela pohled na Randa.
„Mizelec,“ doplnil Rand. Překvapilo ho, že mluví tak klidně. „Byl se mnou v chodbě a pak přišel Lan.“
Když opouštěli hostinec, foukal vítr a Nyneiva si přitáhla plášť k tělu. „Možná vás něco pronásleduje, ale já jsem přišla, abych vás bezpečně doprovodila do Emondovy Role, vás všechny, a neodejdu, dokud se tak nestane. Nenechám vás samotné s někým, jako je ona.“ Ve stájích se pohybovala světla, jak podomci sedlali koně.
„Mutchi!“ křikl ode dveří do stáje, kde stál s Moirain, hostinský. „Pohni kostrou!“ Obrátil se zpátky k Moirain a vypadalo to, že se ji spíš snaží uklidnit, než si vyposlechnout, co mu vykládá, i když tak činil uctivě, a mezi rozkazy, které hulákal na podomky, se jí neustále klaněl.