Podomci vyvedli koně a tiše bručeli kvůli všemu tomu shonu a pozdní hodině. Rand podržel Egwain ranec, a když se dostala na Belin hřbet, podal jí ho. Ona se na něj podívala ustrašenýma očima. Aspoň si už nemyslí, že je to báječné dobrodružství.
Jakmile ho to napadlo, zastyděl se. Dostala se kvůli němu a ostatním do nebezpečí. Samotná jízda zpátky do Emondovy Role by byla bezpečnější než pokračovat dál. „Egwain, já...“
Slova mu odumřela na rtech. Byla příliš umíněná, aby se prostě vrátila zpátky, ne potom, jak prohlašovala, že pojede až do Tar Valonu. A co Minino vidění? Ona je součástí toho všeho. Světlo, součástí čeho?
„Egwain,“ řekl Rand, „mrzí mě to. Nějak mi to poslední dobou nemyslí, jak by mělo.“
Egwain se sklonila a pevně mu stiskla ruku. Ve světle ze stáje Rand zřetelně viděl její tvář. Už nevypadala tak vyplašeně. Jakmile všichni nasedli, mistr Fitch naléhal, že je zavede k vratům, a podomci jim svítili na cestu. Baculatý hostinský se jim cestou klaněla ujišťoval je, že jejich tajemství uchová, a zval je, aby přijeli zas. Mutch jejich odjezd sledoval stejně nenaloženě, jako jejich příjezd.
Tohle je člověk, pomyslel si Rand, který svou kůži na trh neponese, kvůli nikomu. Mutch ochotně poví prvnímu, kdo se ho zeptá, kdy odjeli, i všechno ostatní, o čem si bude myslet, že by ho to mohlo zajímat. Poodjeli kousek do ulice a Rand se ohlédl. Stála tam postava s vysoko zdviženou lucernou a upřeně je pozorovala. Rand nepotřeboval vidět obličej, aby věděl, že je to Mutch.
Ulice Baerlonu byly v této noční hodině prázdné, jen tu a tam pronikl mezi pevně zavřenými okenicemi slaboučký záblesk a světlo měsíce v poslední čtvrti sílilo a sláblo podle toho, jak přes měsíc pluly mraky. Když projížděli bočními uličkami, čas od času zaštěkal pes, ale jinak kromě dusotu kopyt jejich koní a hvízdání větru nad střechami neporušil noc jediný zvuk. Jezdci mlčeli, halili se do svých plášťů a vlastních myšlenek.
Strážce je jako obvykle vedl, Moirain a Egwain ho těsně následovaly. Nyneiva se držela blízko Egwain a ostatní jeli vzadu v těsném hloučku. Lan nechal koně jít rychlým krokem.
Rand ostražitě sledoval ulici kolem sebe a všiml si, že jeho přátelé dělají totéž. Měnící se světlo měsíce mu připomínalo stíny na konci chodby, které se tehdy zdánlivě natáhly k mizelci. V dálce se občas ozval hluk, někdy se převrhl sud, jindy zaštěkal pes, a všichni sebou vždycky trhli. Pomaloučku, jak se propracovávali městem, se všichni shlukovali stále blíž k Lanovu černému hřebci a Moirainině bílé klisně.
U Caemlynské brány Lan sesedl a pěstí zabušil na dveře malé kamenné budovy se čtvercovým půdorysem, přikrčené u hradby. Objevil se unavený strážný a ospale si mnul oči. Jak Lan promluvil, ospalost z něj spadla a on se strážci podíval přes rameno na ostatní.
„Vy chcete odjet?“ vyjekl. „Teďka? V noci? Museli jste se zbláznit!“
„Pokud neexistuje guvernériiv rozkaz, který nám odjet zakazuje,“ prohlásila Moirain. Také sesedla, ale držela se dál od dveří, ve stínu mimo světlo, jež se z nich linulo do tmavé ulice.
„Ne tak docela, paní.“ Strážný se na ni díval a mračil se, jako by se snažil rozeznat její rysy. „Ale brána zůstává zavřená od slunce západu do slunce východu. A nikdo tudy nevstoupí, pokud není den. To je rozkaz. A stejně, venlm je plno vlků. Za poslední týden zabili na tucet krav. Člověka by mohli klidně zabít taky.“
„Nikdo nevstoupí, ale o odcházení se neříká nic,“ prohlásila Moirain, jako by tím byla celá záležitost vyřízená. „Vidíš? Nechceme po tobě, abys neuposlechl guvernéra.“
Lan strážnému cosi vtiskl do ruky. „Za tvoji námahu,“ zamumlal. „Hádám,“ řekl strážný pomalu. Zadíval se na svou dlaň. Než ji hbitě nacpal do kapsy, třpytilo se mu v ní zlato. „Hádám, že o od jezdu se tam nic neříkalo. Jenom okamžíček.“ Strčil hlavu do dve ří. „Arine! Dare! Vylezte a pomozte mi otevřít bránu. Jsou tu lidi, co chtějí odjet. A nehádejte se. Prostě to udělejte.“
Zevnitř se vynořili další dva strážní, zastavili se a s ospalým překvapením si prohlíželi osmičlennou společnost, připravenou k odjezdu.
První strážný je musel popohnat, aby se odšourali k velkému rumpálu, jímž se zvedalo tlusté břevno uzavírající bránu, a pak se soustředili na kliku a převody, které otevíraly samotná křídla brány. Při otáčení ozubení cvakalo, ale samotná brána se v dobře naolejovaných závěsech rozvírala tiše. Než se však stačila otevřít do jedné čtvrtiny, ozval se odkudsi z temnoty chladný hlas.
„Co je to? Nebyl snad vydán rozkaz, že brány mají zůstat zavřené až do východu slunce?“
Do světla linoucího se z otevřených dveří strážnice vstoupila pětice mužů v bílých pláštích. Kápě měli stažené, takže jim zakrývaly tváře, ale každý muž měl ruku položenou na jílci meče a zlatá slunce na levé straně hrudi jasně oznamovala, co jsou zač. Mat si cosi tichounce zamumlal. Strážní přestali točit klikou a vyměnili si nejisté pohledy.
„Do toho vám nic není,“ prohlásil první strážný útočně. Pět bílých kápí se obrátilo směrem k němu a on domluvil poddajnějším tónem. „Děti tu nemají žádnou pravomoc. Guvernér...“
„Děti Světla,“ řekl tiše muž v bílém plášti, který první promluvil, „mají pravomoc všude tam, kde lidé kráčejí ve Světle. Pouze tam, kde vládne Stín Temného, děti odmítají, že?“ Otočil se od strážného k Lanovi a najednou se na strážce podíval pozorněji.
Strážce se nepohnul, vlastně se zdálo, že je úplně uvolněný. Ale jen málokterý člověk by se mohl na děti Světla dívat s tak pramalým zájmem. Podle Lanovy kamenné tváře se mohlo zdát, že se strážce dívá na čističe bot. Když bělokabátník promluvil znovu, znělo to podezřívavě.
„Kdo chce v takovýchto časech opustit městské hradby uprostřed noci? Když se temnotou kradou vlci a Temného stvoření poletují nad městem?“ Prohlédl si Lanovu pletenou koženou čelenku, která mu přidržovala dlouhé vlasy. „Seveřan, co?“
Rand se přikrčil v sedle. Draghkar. Musel to být on, leda by ten muž právě pojmenoval něco, co Rand neznal, jako stvoření Temného. S mizelcem U jelena a lva měl draghkara čekat, ale v té chvíli si na něj ani nevzpomněl. Uvědomil si, že hlas bělokabátníka poznává.
„Poutníci,“ odpověděl klidně Lan. „Pro vás zcela nezajímaví.“ „Dětí Světla zajímá každý.“
Lan zlehka zavrtěl hlavou. „Opravdu toužíte po dalších sporech s guvernérem? Omezil váš počet ve městě, dokonce vás nechává sledovat. Co asi udělá, až zjistí, že obtěžujete poctivé lidi u jeho bran?“ Obrátil se ke strážným. „Proč jste přestali?“ Strážní zaváhali, pak položili ruce na kliku a zaváhali znovu, když bělokabátník promluvil.
„Guvernér neví, co se mu děje pod nosem. Existuje zlo, které nevidí ani necítí. Ale děti Světla vidí.“ Strážní se dívali z jednoho na druhého. Otevírali a zavírali pěsti, jako by litovali, že nechali oštěpy uvnitř ve strážnici. „Děti Světla cítí zlo.“ Bělokabátník obrátil pohled k lidem na koních. „Ucítíme ho a vykořeníme ho. Ať ho najdeme kdekoliv.“
Rand se snažil vypadat ještě menší, ale jeho pohyb přilákal mužovu pozornost.
„Copak to tu máme? Někoho, kdo nechce být viděn? Co to...? Aha!“ Muž odhodil kapuci pláště a Rand se díval do tváře, o níž věděl, že tam bude. Bornhald kývl s očividným uspokojením. „Zřejmě jsem tě, strážný, zachránil před velkým neštěstím. Tohle jsou temní druzi, kterým jsi chtěl pomoci uniknout před Světlem. Měli bychom tě ohlásit guvernérovi kvůli porušení disciplíny, nebo možná předat tazatelům, aby zjistili, co jsi měl dnes v noci skutečně v úmyslu.“ Odmlčel se a prohlížel si strážného, který měl očividně strach. „To bys přece nechtěl, že ne? Místo toho vezmu tyhle násilníky do našeho tábora, kde je bude možné vyslechnout ve Světle – místo tebe, ano?“