„Ty mě odvedeš do vašeho tábora, bělokabátníku?“ ozval se náhle odevšad Moirainin hlas. Při příchodu dětí Světla poodstoupila do tmy a pohltily ji stíny. „Ty mě budeš vyslýchat?“ Udělala krok dopředu a temnota se kolem ní ovíjela, takže vypadala vyšší. „Ty mi budeš stát v cestě?“
Další krok, a Rand zalapal po dechu. Ona byla vyšší, hlavu měla v jedné rovině s jeho, a to seděl na bělouši. K obličeji jí lnuly stíny jako bouřková mračna.
„Aes Sedai!“ zařval Bornhald, a pět mečů vylétlo z pochev. „Zhyň!“ Ostatní čtyři zaváhali, ale Bornhald po Moirain ťal jediným plynulým pohybem.
Rand vykřikl, když Moirain zvedla hůl čepeli do cesty. To jemně vyřezávané dřevo přece nemohlo svištící ocel zastavit. Meč se setkal s holí, vylétla hotová sprška jisker a Bornhalda to se syčivým zahřměním odhodilo zpět mezi jeho společníky v bílých pláštích. Všech pět se zřítilo na jednu hromadu. Z Bornhaldova meče, ležícího vedle něj na zemi, stoupaly pramínky dýmu a čepel byla v místě, kde se málem přetavila vedví, ohnutá v pravém úhlu.
„Ty ses mě odvážil napadnout!“ Moirainin hlas burácel jako vichřice. Kolem ní vířily stíny a halily ji jako plášť s kapucí. Tyčila se tu, vysoká jako městské hradby. Planoucí pohled upírala dolů, obryně shlížející na červy u svých nohou.
„Jdeme!“ křikl Lan. Jediným bleskovým pohybem uchopil otěže Moiraininy klisny a sám vyskočil do sedla vlastního koně. „Teď!“ nařídil. Jak jeho hřebec prolétl úzkou mezerou v bráně jako kámen vržený z praku, otřel se Lan rameny o křídla brány.
Rand chvíli zůstal na místě jako přimražený a zíral. Moirainina hlava a ramena teď už dosahovaly nad hradby. Strážní i děti Světla před ní couvali, až se přikrčení opřeli zády o zeď strážnice. Tvář Aes Sedai se ztrácela v temnotě, ale když na něm spočinuly její oči, velké jako měsíc v úplňku, svítily jí netrpělivostí a hněvem. Rand ztěžka polkl, kopl Oblaka do žeber a odcválal za ostatními.
Padesát kroků od hradeb je Lan zarazil a Rand se ohlédl. Moirainin stín se tyčil vysoko nad kolovou hradbou, hlavu a ramena měla proti temnotě noci tmavší a obklopovala ji stříbřitá svatozář od nyní skrytého měsíce. Jak se Rand s otevřenými ústy díval, Aes Sedai překročila hradbu. Brána se za ní začala rychle zavírat. Jakmile dostoupila na opačnou stranu, nabyla náhle opět své normální velikostí.
„Otevřete bránu!“ křičel nejistý hlas za hradbami. Rand si myslel, že to byl Bornhald. „Musíme je pronásledovat a chytit!“ Ale strážní nezpomalili a bránu rychle zavřeli. Křídla se s třesknutím dovřela a o chvíli později dopadlo na místo i břevno, které bránu zajistilo. Možná někteří z těch bělokabátníků nejsou tak chtiví postavit se Aes Sedai jako Bornhald.
Moirain spěchala k Aldíb, a než strčila nohu do třmene, pohladila ji po hlavě. Rand se tentokrát ani nemusel dívat, aby věděl, že na Moirainině holi není ani škrábnutí.
„Byla jsi vyšší než obr,“ vydechla Egwain a poposedla si na Belině hřbetě. Nikdo jiný nepromluvil, i když Mat s Perrinem navedli koně dál od Aes Sedai.
„Vážně?“ utrousila nepřítomně Moirain, když vyskakovala do sedla.
„Viděla jsem tě,“ namítala Egwain.
„V noci sí s námi někdy smysly pohrávají. Oči vidí, co tam není.“ „Teď není čas na hrátky,“ začala Nyneiva rozzlobeně, ale Moirain ji uťala.
„Na hrátky opravdu není čas. To, co jsme U jelena a lva získali, jsme tu mohli ztratit.“ Ohlédla se k bráně a zavrtěla hlavou. „Kdybych jenom mohla věřit tomu, že draghkar byl na zemi.“ Se sebepodceňujícím odfrknutím dodala: „Nebo kdyby byli myrddraalové skutečně slepí. Když už si něco přeju, klidně bych si mohla přát něco skutečně nemožného. Na tom nezáleží. Oni vědí, co musí udělat, ale s trochou štěstí před nimi získáme trochu náskok. Lane!“
Strážce vyrazil na východ po Caemlynské silnici a ostatní ho následovali, kopyta na tvrdě udusané zemi rytmicky duněla. Udržovali pomalé tempo, koně mohli jít rychlým krokem celé hodiny i bez pomoci Aes Sedai. Ještě nebyli na cestě ani hodinu, a Mat vykřikla ukázal zpátky, směrem, odkud jeli.
„Koukněte tamhle!“
Všichni přitáhli otěže a ohlíželi se.
Noc nad Baerlonem ozařovaly plameny, jako by někdo vystavěl hranici velkou jako dům, a barvily spodní stranu mraků dočervena. Vítr unášel k obloze jiskry.
„Varovala jsem ho,“ řekla Moirain, „ale on mě nebral vážně.“ Aldíb odtančila stranou, odraz pocitu marnosti, který měla Aes Sedai v obličeji. „Nechtěl mě brát vážně.“
„Hostinec?“ ozval se Perrin. „To je U jelena a Iva? Jak to můžeš vědět tak jistě?“
„Za jak dlouho uvěříš na shodu okolností?“ zeptal se Tom. „Mohl by to být guvernérův dům, ale není. A není to ani skladiště, ani ničí pec, ani seník tvý babičky.“
„Možná na nás této noci trochu svítí Světlo,“ ucedil Lan a Egwain se k němu nazlobeně otočila.
„Jak můžeš říct něco takového? Ubohý mistr Fitch, hoří mu přece hostinec! Někomu by se mohlo něco stát!“
„Jestli napadli hostinec,“ řekla Moirain, „možná náš odjezd z města a moje... ukázka prošly bez povšimnutí.“
„Pokud myrddraal nechce, abychom si to mysleli,“ dodal Lan. Moirain ve tmě přikývla. „Možná. Na každý pád si musíme po spíšit. Dneska v noci si nikdo z nás moc neodpočine.“
„Říkáš to tak klidně, Moirain,“ zvolala Nyneiva. „A co ti lidé v hostinci? Někomu se jistě něco stalo a hostinský ztratil živobytí, a to všechno kvůli tobě! Pořád mluvíš o tom, jak kráčíš ve Světle, a teď si na něj klidně ani nevzpomeneš. Má potíže kvůli tobě!“ „Kvůli nim třem,“ odsekl rozhněvaně Lan. „Ten oheň, zranění, všechno ostatní – všechno je kvůli nim třem. Skutečnost, že je za to třeba zaplatit, je dostatečným důkazem, že oni za to stojí. Temný chce ty vaše hochy, a všechno, co chce takhle moc, je třeba od něj držet co nejdál. Nebo bys je radši viděla ve spárech mizelce?“ „Uklidni se, Lane,“ ozvala se Moirain. „Uklidni se. Vědmo, myslíš, že bych mohla pomoci mistru Fitchovi a těm lidem v hostinci? No, máš pravdu.“
Nyneiva chtěla něco říci, ale Moirain ji pokynem ruky umlčela a mluvila dál. „Mohla bych se sama vrátit zpátky a pomoci jim. Nijak moc, samozřejmě. Což by k těm, kterým bych pomohla, přitáhlo pozornost, pozornost, za kterou by mi nepoděkovali, zvlášť když jsou ve městě děti Světla. A tak by tu zůstal jenom Lan, aby vás ostatní chránil. Je skutečně dobrý, ale kdyby vás našel myrddraal a pěst trolloků, bylo by třeba větší pomoci. Jistě, mohli bychom se vrátit všichni, i když pochybuji, že bych nás dokázala dostat zpátky do Baerlonu tak, aby si nás nikdo nevšiml. A to by vás všechny odhalilo tomu, kdo založil ten oheň, a to se ani nezmiňuji o bělokabátnících. Kterou možnost by sis, vědmo, na mém místě vybrala?“
„Něco bych udělala,“ zabručela Nyneiva neochotně.
„A s největší pravděpodobností přenechala vítězství Temnému,“ opáčila Moirain. „Pamatuj si co – koho – chce. Jsme ve válce stejně jistě jako lidé v Ghealdanu, i když tam bojují tisíce a nás je tu jen osm. Nechám mistru Fitchovi poslat nějaké zlato, dost na to, aby mohl hostinec U jelena a lva znovu postavit, zlato, které nebude možné vystopovat až do Tar Valonu. A pomohu i těm, kdo došli úhony. Cokoliv dalšího by je jenom ohrozilo. Jak vidíš, není to tak snadné. Lane.“ Strážce obrátil koně a znovu se vydal na cestu.