Rand se co chvíli ohlížel. Nakonec už viděl jenom záři v mracích, a i ta se po nějaké době ztratila v temnotách. Doufal, že Min je v pořádku.
Když je strážce konečně odvedl stranou z prašné cesty a sesedl, všude byla tma jako v pytli. Rand odhadoval, že do svítání už nezbývá mnoho času. Spoutali koně, jimž ani nesňali sedla, a utábořili se bez ohně.
„Jen hodinu,“ varoval je Lan, když se všichni kromě něj balili do pokrývek. Bude stát na stráži, zatímco oni se trochu prospí. „Za hodinu se musíme vydat na cestu.“ Všude nastalo ticho.
Po několika minutách promluvil Mat šeptem, který Rand tak tak zaslechl. „Rád bych věděl, co Dav udělal s tím jezevcem.“ Rand mlčky zavrtěl hlavou a Mat zaváhal. Nakonec dodaclass="underline" „Myslel jsem, že jsme v bezpečí, víš, Rande. Od chvíle, kdy jsme překročili Taren, se nic neobjevilo. Byli jsme ve městě, kolem nás byly hradby. Myslel jsem, že jsme v bezpečí. A pak ten sen. A mizelec. Budeme ještě někdy v bezpečí?“
„Ne, dokud nedorazíme do Tar Valonu,“ řekl Rand. „Tak to říkala.“
„A budeme pak v bezpečí?“ ozval se tichounce Perrin a všichni tři se zadívali na tmavou hromádku, která byla Aes Sedai. Lan zmizel ve tmě, mohl být kdekoliv.
Rand náhle zívl. Ostatní sebou při tom zvuku nervózně trhli. „Myslím, že bychom se měli trochu prospat,“ řekl. „Když zůstaneme vzhůru, ničemu tím neprospějeme.“
Perrin tiše promluvil. „Měla něco udělat.“ Nikdo mu neodpověděl.
Rand se převalil na bok, aby se vyhnul kořeni, lehl si na záda, pak se přes kámen překulil na břicho a tím i na další kořen. Místo, kde zastavili, nebylo dobré k táboření, ne jako místa, která strážce vybíral cestou na sever od Taren. Rand sice nakonec usnul, ale byl zvědav, zda se mu kvůli kořenům, které ho dloubají do žeber, nebude něco zdát. Probudila ho Lanova ruka na rameni, bolela ho žebra a byl vděčný, že pokud se mu něco zdálo, tak si to nepamatuje.
Stále ještě byla tma, svítat zatím nezačalo, ale jakmile svinuli pokrývky a přivázali si je za sedla, Lan je opět vyvedl cestou na východ. Když vyšlo slunce, se zarudlýma očima si připravili ke snídani chléb, sýr a vodu. Pojedli v sedlech, majíce pláště těsně ovinuté kolem těla kvůli studenému větru. Tedy všichni kromě Lana. Taky se najedl, ale oči rozhodně zarudlé neměl a nechoulil se do pláště. Znovu si navlékl svůj měňavý plášť, a ten kolem něj povlával, měnil různé odstíny šedé a zelené a Lan jedině dával pozor, aby mu plášť nezavazel, pokud by chtěl uchopit meč. Tvář měl bezvýraznou, ale očima neustále pátral po okolí, jako by každou chvíli očekával léčku.
18
Caemlynská silnice
Caemlynská silnice se příliš nelišila od Severní silnice procházející Dvouříčím. Byla sice značně širší a bylo na ní vidět, že je mnohem používanější, ale pořád to byla jen udusaná hlína lemovaná po obou stranách stromy, které by klidně mohly růst i ve Dvouříčí, zvlášť proto, že zelené byly pouze jehličnany.
Avšak krajina byla jiná, protože kolem poledne dorazili poutníci do nízkých vršků. Dva dny vedla cesta mezi kopci – občas procházela přímo skrz, pokud byly příliš široké, takže by cesta musela tvořit větší zatáčku, a ne moc velké, takže prokopat se skrz nebylo zvlášť složité. Jak se úhel slunce každý den měnil, začínalo být zřejmé, že silnice, ač prostému okg připadala rovná, se pomalu zatáčí východním směrem. Rand přes den míval o staré mapě pantáty al’Verea – polovina hochů z Emondovy Role o ní mívala – a jak si vzpomínal, silnice obtáčela něco, čemu se říkalo Absherova vrchovina, dokud nedorazila do Bílého Mostu.
Lan je čas od času nechal sesednout na vrcholku některého z pahorků, odkud měli dobrý výhled na silnici před sebou i za sebou, včetně okolní krajiny. Strážce sledoval okolí a ostatní si protahovali nohy, nebo se usadili pod strom a najedli se.
„Kdysi jsem mívala ráda sýr,“ prohodila třetího dne po odjezdu z Baerlonu Egwain. Seděla zády opřená o strom a mračila se nad obědem, který byl opět stejný jako byla snídaně a jako bude i večeře. „Ani kapka čaje. Skvělého horkého čaje.“ Přitáhla si plášť blíž k tělu a poposedla si v marné snaze dostat se z dosahu poryvů větru.
„Čaj z buřiny a kořene anděliky,“ vykládala Nyneiva Moirain, „ je na únavu nejlepší. Pročistí hlavu a potlačí pálení ve vyčerpaných svalech.“
„Tím jsem si jistá,“ zamumlala Aes Sedai a úkosem se na Nyneivu podívala.
Nyneiva zaťala zuby, ale pak pokračovala stejným tónem. „No, když se musíš obejít bez spánku...“
„Žádný čaj!“ vyjel Lan na Egwain ostře. „Žádný oheň! Sice je ještě nevidíme, ale oni tu někde jsou, mizelec nebo dva a jejich trolloci, a vědí, že jedeme po téhle silnici. Není nutné jim oznamovat, kde přesně jsme.“
„Já ho nechtěla,“ zamumlala Egwain do pláště. „Jenom jsem si stýskala.“
„Jestli vědí, že jedeme touhle silnicí,“ zeptal se Perrin, „proč nejedeme rovnou do Bílého Mostu?“
„Ani Lan nedokáže cestovat krajinou tak rychle jako po silnici,“ odpověděla Moirain, čímž přerušila Nyneivu, „zvláště ne Absherovou vrchovinou.“ Vědma si podrážděně povzdechla. Rand by byl rád věděl, co měla za lubem. Prvního dne totiž Aes Sedai úplně ignorovala a další dva strávila tím, že se Moirain snažila vykládat o bylinkách. Moirain od vědmy poodešla a mluvila dál. „Proč si myslíte, že se cesta stáčí, aby ji obešla? A nakonec bychom na ni stejně zase narazili. Mohli bychom je pak mít před sebou, místo aby nás následovali.“
Rand se tvářil pochybovačně a Mat bručel cosi o „dlouhý cestě kolem“.
„Viděli jste dnes ráno nějaké hospodářství?“ zeptal se Lan. „Nebo aspoň kouř z komína? Neviděli, protože od Baerlonu po Bílý Most je to jedna divočina. A v Bílém Mostu musíme překročit Arinellu. Je to jediný most přes Arinellu jižně od Maradonu v Saldeie.“
Tom si odfrkl a foukl si do knírů. „Co jim zabrání, aby už neměli někoho, nebo něco, v Bílém Mostu?“
Od západu se ozvalo zakvílení rohu. Lan prudce otočil hlavu a zadíval se na silnici za nimi. Randovi přeběhl po zádech mráz. Jedna část jeho osobnosti zůstala dost klidná, aby si to přebrala, deset mil, ne víc.
„Nic jim v tom nezabrání, kejklíři,“ řekl strážce. „Spoléháme na Světlo a na štěstí. Ale teď víme určitě, že jsou za námi trolloci.“
Moirain si oprášila ruce. „Nastal čas, abychom jeli dál.“ Aes Sedai nasedla na svou bílou klisnu.
Ostatní se rozběhli ke svým koním a druhé zatroubení rohu je popohnalo. Tentokrát odpověděly i další, slabé zvuky se k nim nes1y od západu jako pohřebňí hudba. Rand se přichystal pobídnout Oblaka z místa do cvalu a všichni ostatní přitahovali otěže se stejnou naléhavostí. Každý kromě Lana a Moirain. Strážce si s Aes Sedai vyměnil dlouhý pohled.
„Ať jedou pořád dál, Moirain Sedai,“ řekl Lan nakonec. „Vrátím se, jakmile to půjde. Jestli neuspěju, poznáš to.“ Položil ruku na Mandarbovo sedlo, vyhoupl se nahoru a odcválal dolů z kopce. Mířil k západu. Rohy se ozvaly zase.
„Světlo tě provázej, poslední pane ze Sedmivěží,“ řekla Moirain tak tiše, že ji Rand skoro neslyšel. Zhluboka se nadechla a obrátila Aldíb k východu. „Musíme jet,“ prohlásila a vyrazila lehkým klusem. Ostafií ji následovali v sevřeném hloučku.