Rand se ještě jednou otočil v sedle a podíval se za Lanem, ale strážce už mezi nízkými vršky a stromy bez listí skoro nebylo vidět. Poslední pán ze Sedmivěží, tak ho nazvala. Rád by věděl, co to znamená. Myslel si, že to nikdo jiný kromě něj neslyšel, ale Tom si hryzal konečky knírů a na tváři měl zahloubaný výraz. Kejklíř zřejmě věděl spoustu věcí.
Rohy za nimi se ozvaly znovu a jiné jim odpovídaly. Rand si v sedle poposedl. Tentokrát byly blíž, tím si byl jistý. Osrn mil, možná sedm. Mat s Egwain se ohlíželi přes rameno a Perrin se krčil, jako by čekal, že mu něco skočí za krk. Nyneiva popojela dopředu, aby si promluvila s Moirain.
„Nemohli bychom jet rychleji?“ zeptala se. „Ty rohy se blíží.“ Aes Sedai zavrtěla hlavou. „A proč nám dávají na vědomost, že tam jsou? Třeba proto, abychom jeli rychle dál bez toho, abychom se zamysleli nad tím, co nás vepředu čeká.“
Udržovali stejné pravidelné tempo. Za nimi se ozývaly rohy a pokaždé zněly blíž. Rand se snažil přestat uvažovat o tom, jak blízko, ale to pomyšlení se při každém břeskném zakvílení vynořilo i tak. Pět mil, uvažoval nervózně, když zpoza kopce náhle vyrazil cvalem Lan.
Dojel Moirain a přitáhl hřebci otěže. „Nejmíň tři pěsti trolloků, každou vede půlčlověk. Možná pět.“
„Když ses dostal dost blízko, abys je viděl,“ ozvala se ustaraně Egwain, „mohli oni vidět tebe. Mohl bys je mít přímo za patami.“ „Oni ho neviděli.“ Nyneiva se narovnala, když se po ní všichni ohlédli. „Sledovala jsem jeho stopu, pamatujete.“
„Huš,“ nařídila Moirain. „Lan nám říká, že za námi je možná pět set trolloků.“ Nastalo omráčené ticho, pak se Lan ozval znovu. „A přibližují se. Za hodinu, možná míň, nás doženou.“
Aes Sedai, napůl k sobě, poznamenala: „Jestli jich bylo tolik už dřív, proč je nepoužili v Emondově Roli? A jestli ne, jak se sem dostali?“
„Rozestoupili se, aby nás mohli hnát před sebou,“ vykládal Lan, „a před hlavními oddíly křižují zvědové.“
„Hnát kam?“ přemítala Moirain. Jakoby v odpověď se v dálce na západě ozval roh, dlouhé zakvílení, kterému odpověděly další, všechny před nimi. Moirain zastavila Aldíb, ostatní učinili totéž, a Tom s vesničany z Emondovy Role se ustrašeně rozhlíželi kolem sebe. Všude před nimi i za nimi troubily rohy. Rand si pomyslel, že znějí vítězoslavně.
„Co uděláme teď?“ chtěla vědět Nyneiva rozzlobeně. „Kam půj deme?“
„Můžeme jedině na sever, nebo na jih,“ řekla Moirain spíš jako by přemýšlela nahlas, než že by odpovídala vědmě. „Na jihu je Absherova vrchovina, pustá a mrtvá, a Taren, kterou není možné překročit a po které se neplaví žádné čluny. Na severu bychom mohli ještě předtím, než padne noc, dorazit k Arinelle, a tam bychom mohli najít nějaký obchodní člun. Pokud se v Maradonu prolomily ledy.“
„Existuje místo, kam trolloci nepůjdou,“ ozval se Lan, ale Moirain prudce zavrtěla hlavou.
„Ne!“ Kývla na strážce a on se k ní naklonil, takže ostatní neslyšeli, co si povídají.
Rohy troubily a Randův kůň neklidně tancoval.
„Snaží se nás vystrašit,“ zavrčel Tom a snažil se uklidnit své zvíře. Mluvil napůl rozzlobeně a napůl, jako kdyby se to trollokům dařilo. „Snaží se nás vyděsit tak, abychom zpanikařili a dali se na útěk. Pak by nás dostali.“
Egwain při každém zadutí rohu otáčela hlavu, chvíli se dívala dopředu, chvíli za sebe, jako kdyby hledala první trolloky. Rand by rád dělal to samé, ale snažil se to skrýt. Pobídl Oblaka blíž k Egwain.
„Pojedeme na sever,“ oznámila Moirain.
Jak opustili silnici a klusem se vydali do okolních kopců, rohy pronikavě zavřeštěly.
Kopce tu byly nízké, ale cesta vedla pod holými větvemi stromů a suchým podrostem pořád nahoru a dolů, nikde nebylo kouska rovné půdy. Koně se namáhavě vyšplhali na jeden svah, jenom aby zase sklusali dolů k dalšímu. Lan udával rychlé tempo, rychlejší, než jakým jeli po silnici.
Randa do tváří a do prsou šlehaly větve. Starý břečťan a psí víno ho chytaly za ruce a občas mu málem vyhodily nohu ze třmene. Pronikavé troubení rohů se ozývalo stále blíže a častěji.
I když je Lan hnal dopředu, nepostupovali příliš rychle. Na každý sáh vpřed urazili dva nahoru nebo dolů, a každý sáh je stál značné síly. A rohy se stále blížily. Dvě míle, odhadoval Rand. Možná méně.
Po nějaké době se začal Lan rozhlížet kolem a tvrdé rysy jeho obličeje se za celou dobu, co ho Rand znal, nejvíc přiblížily starostlivému výrazu. Jednou se strážce postavil ve třmenech a ohlížel se zpátky směrem, kterým přijeli. Jediné, co Rand viděl, byly stromy. Lan si znovu sedl, nepřítomně si odhodil plášť stranou, aby mu nic nebránilo dosáhnout na meč, a nepřestával sledovat les.
Rand se tázavě zadíval na Mata, ale ten jenom kývl ke strážcovým zádům a pokrčil rameny.
Pak Lan přes rameno promluvil. „Nedaleko jsou trolloci.“ Vyjeli na vršek a začali sestupovat dolů. „Jsou to někteří zvědové, které vyslali dopředu. Jestli na ně narazíme, za každou cenu se držte u mě a dělejte to, co já. Musíme pokračovat směrem, kterým jedeme.“
„Krev a popel!“ zamumlal Tom. Nyneiva ukázala Egwain, aby se jí držela.
Jediný úkryt jim poskytovaly roztroušené hájky jehličnanů, ale Rand se snažil dívat všemi směry najednou a jeho představivost měnila každý šedý kmen, který koutkem oka zachytil, v trolloka. Rohy byly blíž. A přímo za nimi. Byl si tím jist. Byly za nimi a blížily se.
Dorazili na vrcholek dalšího kopce.
Pod nimi se právě vydávali do vrchu trolloci s tyčemi zakončenými smyčkami provazu či dlouhými háky. Hodně trolloků. Jejich řada se táhla, kam až oko dohlédlo, ale uprostřed, přímo proti Lanovi, jel mizelec.
Když se nahoře objevili lidé, myrddraal na okamžik zaváhal, ale v příští chvíli tasil meč s černou čepelí, který si Rand tak dobře pamatoval, a zamával jím nad hlavou. Řada trolloků vyrazila kupředu.
Ještě než se myrddraal pohnul, Lan už měl meč v ruce. „Držte se u mě!“ křikla Mandarb se vrhl dolů po svahu vstříc trollokům. „Za Sedmivěží!“ křičel Lan.
Rand polkl a pobodl bělouše vpřed. Celá skupina se řítila za strážcem. Randa překvapilo, když zjistil, že svírá v ruce Tamův meč. Pod Lanovým vlivem vyrazil vlastní bojový pokřik. „Manetheren! Manetheren!“
Perrin se toho chytil. „Manetheren! Manetheren!“
Ale Mat řvaclass="underline" „Carai an Caldazar! Carai an Ellisanda! Al Ellisanda!“
Mizelec odvrátil hlavu od trolloků k útočícím jezdcům. Černý meč mu ztuhl nad hlavou a otvor v jeho kápi se otáčel, jak si myrddraal prohlížel blížící se útočníky.
Pak se k němu dostal Lan a lidé se vrhli na řadu trolloků. Strážcova čepel se střetla s černou ocelí z kováren v Thakan’daru a ozvalo se zazvonění jako od velkého zvonu, duté zazvonění, a vzduchem létalo modré světlo jako blesky.
Skorolidé se zvířecími čenichy se shlukli kolem celých lidí a všude se míhaly smyčky a háky. Pouze Lan s myrddraalem zůstali volní, bojovali v prázdném kruhu, černí koně postupovali bok po boku, meče stejně obratně vykrývaly jeden výpad za druhým. Blýskalo se a vzduchem se neslo řinčení.
Oblak zakoulel očima a zařehtal, vzepjal se a zahrabal kopyty po štěkajících obličejích plných ostrých zubů, které ho obklopovaly. Kolem něj se tlačila těžká těla. Rand bělouše nemilosrdně pobízel a nutil ho jít dál, bez ohledu na nebezpečí, mával mečem s tou trochou zběhlosti, kterou se do něj Lanovi podařilo vpravit, a sekal kolem sebe, jako kdyby štípal dřevo. Egwain! Zoufale ji začal hledat, pobízel bělouše dopředu a prosekával si cestu chlupatými těly, jako by se prosekával podrostem.