Moirainina bílá klisna při sebemenším pohybu otěží kopala a kousala. Aes Sedai měla výraz stejně tvrdý jako Lan a teď švihla holí. Trolloky obklopily plameny a pak vybuchly se zahřměním, po kterém pokřivená těla zůstala nehybně ležet na zemi. Nyneiva s Egwain se s námahou držely blízko Aes Sedai, zuřivě na trolloky cenily zuby a v rukou svíraly nože. Kdyby se některý z trolloků dostal blíž, tyto krátké zbraně by jim nebyly k ničemu. Rand se snažil obrátit Oblaka směrem k nim, ale bělouš skousl udidlo. Ržál a kopal a rval se kupředu bez ohledu na to, jak Rand tahal za otěže.
Kolem tří žen se objevil prázdný prostor, jak se trolloci snažili uniknout z dosahu Moiraininy hole, ale jak se jí pokoušeli vyhnout, ona je následovala. Zahučel oheň a trolloci vyli vzteky a zuřivostí. Nad vším tím řevem a vytím se však neslo zvonění strážcova meče o myrddraalovu čepel. Vzduch kolem obou bojovníků modře vzplál, a znovu. A znovu.
Randovi přes hlavu sklouzla smyčka. Rand neohrabaně přesekl tyč vejpůl a pak proťal kozí tvář trolloka, který ji držel. Za rameno ho zachytil hák a zapletl se mu do pláště, načež ho strhl dozadu. Rand se horečnatě držel sedlové hrušky a snažil se nespadnout, přičemž málem ztratil meč. Oblak se zkroutil a zaržál. Rand zoufale visel na sedle i na otěžích. Cítil, jak klouže, pomaličku, a poddává se nepřátelskému háku. Oblak se otočil a Rand na chviličku zahlédl Perrina, kterého už skoro stáhli ze sedla, jak se třem trollokům snaží vyrvat sekeru. Ti ho drželi za ruku a za obě nohy. Oblak skočil vpřed a v Randově zorném poli zůstali pouze trolloci.
Jakýsi trollok se vrhl dopředu a popadl Randa za nohu, takže mu ji vyhodil ze třmenu. Rand, lapaje po dechu, pustil sedlo a ťal po něm. V tom okamžení ho hák strhl ze sedla Oblakovi na záď. Jedině to, že křečovitě svíral otěže, ho zachránilo a on nespadl na zem. Oblak se vzepjal a zaržál. A v té chvíli tah najednou zmizel. Trollok, držící Randa za nohu, zvedl ruce a zavřískl. Všichni trolloci vřískali, jejich vytí znělo, jako by všichni psi na světě zešíleli.
Kolem lidí padali trolloci v křečích na zem, rvali si srst a drásali si obličeje. Všichni trolloci. Hryzli hlínu, sápali se po ničem, vyli, vyli a vyli.
Pak Rand zahlédl myrddraala. Stále seděl vzpřímeně v sedle šíleně poskakujícího koně, černý meč se stále míhal, jenom jezdec neměl hlavu.
„Neumře do západu slunce,“ musel Tom mezi dvěma hlubokými nádechy zakřičet, aby ho bylo slyšet. „Ne úplně. Tak jsem to aspoň slyšel.“
„Jedeme!“ houkl na ně Lan. Strážce už shromáždil Moirain i druhé dvě ženy a dovedl je do půlky protějšího svahu. „Tohle nejsou všichni!“ Vskutku, znovu zakvílely rohy, jejich troubení se neslo nad jekotem trolloků na zemi, ozývaly se od východu, západu a jihu.
Jako zázrakem byl Mat jediný, koho dostali ze sedla. Rand k němu doklusal, ale Mat si shodil z ramen smyčku, sebral svůj luk a bez pomoci se vyškrábal do sedla, i když si přitom mnul krk.
Rohy štěkaly jako psi, když zachytí stopu vysoké. Psi se přibližovali. Pokud Lan jel rychle předtím, teď jel dvakrát rychleji, až se koně vyšphali do kopce rychleji, než dřív sjížděli dolů, a na druhé straně málem přepadli. Ale rohy se ozývaly stále blíž, až bylo slyšet hrdelní pokřik pronásledovatelů pokaždé, když se rohy odmlčely, takže nakonec lidé dosáhli vrcholku jednoho kopce a trolloci se objevili na kopci těsně za nimi. Vršek kopce se černal trolloky, z protáhlých, pokřivených čenichů vyšlo zavytí a nad nimi se tyčili tři myrddraalové. Obě skupiny oddělovalo jen sto kroků.
Randovi se sevřelo srdce jako staré jablko. Tři!
Myrddraalové pozvedli černé meče jako jeden myrddraal. Trolloci se hrnuli po svahu dolů jako záplava, spustili vítězoslavný pokřik a tyče jim při běhu poskakovaly nad hlavami.
Moirain slezla z Aldíb. Klidně vytáhla cosi z váčku a rozbalila to. Rand zahlédl tmavou slonovinu. Angrial. S angrialem v jedné ruce a holí v druhé se Aes Sedai rozkročila, postavila se útočícím trollokům a černým mečům mizelců čelem, pozvedla hůl vysoko do vzduchu a zabodla ji do země.
Půda zazvonila jako železný kotlík, do něhož někdo udeřil paličkou. Duté zvonění pomalu utichlo. Chvíli bylo ticho. Všechno zmlklo. Vítr se utišil. Trolloci přestali křičet. Dokonce i jejich útok se zpomalil, až ustal docela. Na zlomek vteřiny všechno čekalo. Temné zvonění se vrátilo, změnilo se v tiché rachocení, které sílilo, až země úpěla.
Pod Oblakovými kopyty se chvěla zem. Tohle byla práce Aes Sedai, jak o tom vyprávěly příběhy. Rand si přál, aby byl stovky mil odsud. Chvění zesílilo tak, že se kolem nich začaly kymácet stromy. Bělouš klopýtl a málem upadl. Dokonce i Mandarb a Aldíb bez své jezdkyně se potáceli, jako by byli opilí, a ti, kdo stále ještě seděli na koních, se museli pevně přidržovat otěží a hřív, prostě čehokoliv, aby se v sedle udrželi.
Aes Sedai stále stála na místě, držela angrial a hůl měla zabořenou do země, a ani ona, ani hůl se nepohly ani o coul, ač se země kolem ní zvedla a třásla. Teď se země zvlnila, zvedla se před její holí a rozběhla se k trollokům jako vlnky na rybníce, vlnky, které cestou rostly, vyvracely staré keře z kořenů a vyhazovaly do vzduchu suché listí, a jak rostly, stávaly se vlnami zemskými a valily se k trollokům. Stromy v dolíku sebou švihaly jako klacíky v rukou malých chlapců. Na protějším svahu trolloci padali na hromadu a zuřící země jimi pohazovala sem a tam.
Jako by se všude kolem nich nezvedala země, myrddraalové vyjeli v řadě kupředu, jejich vraní koně ani nezaškobrtli, kopyta všech tří se pohybovala zároveň. Všude kolem černých hřebců se váleli trolloci, vyli a chytali se za svah, který se pod nimi zvedal, ale myrddraalové se pomalu blížili.
Moirain zvedla hůl a země se utišila, ale Aes Sedai ještě neskončila. Ukázala na dolík mezi kopci a z hlíny vyskočily plameny, ohnivá fontána pět sáhů vysoká. Moirain rozpřáhla paže a oheň se rozběhl doprava a doleva, kam až oko dohlédlo, rozšířil se ve stěnu, jež oddělovala lidi od trolloků. Žár Randa přinutil chránit si obličej rukama dokonce i zde, na vrcholku kopce. Černí koně myrddraalů, ať již byli obdařeni jakýmikoliv silami, před ohněm zaržáli, vzepjali se a vzpírali se svým jezdcům, kteří je tloukli a snažili se je přimět projít skrze plameny.
„Krev a popel,“ vydechl Mat. Rand otupěle přikývl.
Náhle se Moirain zapotácela a byla by upadla, kdyby Lan neseskočil z koně a nezachytil ji. „Jeďte,“ nařídil ostatním. Jeho drsný hlas byl v naprostém rozporu s tím, jak něžně zvedal Aes Sedai na její klisnu. „Ten oheň nebude hořet věčně. Honem! Záleží na každé minutě!“
Plamenná stěna burácela, jako by snad měla hořet navěky, ale Rand se nehádal. Cválali k sevem, jak nejrychleji to jejich koně dokázali. V dálce pronikavě oznamovaly rohy své zklamání, jako by už věděly, co se stalo, a pak se odmlčely.
Lan s Moirain ostatní brzy dohonili, i když Lan vedl Aldíb za otěž a Aes Sedai se oběma rukama držela sedla. „Brzo budu v pořádku,“ odpověděla na ustarané pohledy. Mluvila znaveně, leč odhodlaně, a pohled měla stejně tvrdý jako obvykle. „Když pracuju se zemí a ohněm, nejsem na nejjistější půdě. Maličkost.“
Ti dva se opět ujali vedení, jedouce rychlým krokem. Rand si nemyslel, že by se Moirain při rychlejším tempu udržela v sedle. Nyneiva popojela dopředu vedle Aes Sedai a podpírala ji. Oddíl chvíli projížděl mezi kopci a obě ženy si cosi špitaly, pak vědma zalovila v plášti a podala Moirain malý balíček. Moirain ho rozbalila a polkla jeho obsah. Nyneiva ještě něco podotkla a vrátila se k ostatním dozadu, jejich tázavých pohledů si však nevšímala. Rand měl dojem, že přes všechno, co se událo, se tvářila maličko spokojeně.