Na tom, co má vědma za lubem, mu vlastně ani nezáleželo. Neustále mnul jílec svého meče a kdykoliv si uvědomil, co to provádí, překvapeně se na něj zadíval. Tak taková je bitva. Mnoho si z ní nepamatoval, žádné podrobnosti. V hlavě se mu všechno pomíchalo, chlupaté tváře a strach. Strach a žár. V bitvě mu bylo jako za horkého letního poledne. Nerozuměl tomu. Ledový vítr se mu snažil zmrazit pot na obličeji i na těle.
Ohlédl se na své dva přátele. Mat si z tváří otíral okrajem pláště pot. Perrin, jenž hleděl na cosi v dálce a vůbec se mu to nelíbilo, vypadal, že si čelo lesknoucí se potem ani neuvědomuje.
Kopce byly menší a krajina se začínala vyrovnávat, ale Lan, místo aby si pospíšil, nechal zastavit. Nyneiva se chtěla připojit k Moirain, ale strážce ji zarazil. Poodjel s Aes Sedai dopředu a tam dali hlavy dohromady. Z Moiraininých gest bylo zřejmé, že se hádají. Nyneiva s Tomem je sledovali, vědma se ustaraně mračila a kejklíř si cosi tiše bručel a občas se ohlédl zpátky, ale ostatní se vyhýbali pohledu jeden na druhého. Kdo ví, co může z hádky mezi Aes Sedai a strážcem vzejít?
Po chvíli na Randa tiše promluvila Egwain, přičemž po stále se dohadující dvojici vrhala neklidné pohledy. „To, co jste křičeli na trolloky.“ Zarazila se, jako by si nebyla jistá, jak pokračovat.
„Co s tím?“ zeptal se Rand. Cítil se trochu divně – na válečný pokřik měli plné právo strážci, lid z Dvouříčí nic takového nedělal, ať už říkala Moirain cokoliv – ale jestli si z něj chce kvůli tomu utahovat... „Mat musel ten příběh opakovat aspoň desetkrát.“
„A špatně,“ vložil se do toho Tom. Mat zavrčel na protest. „Ať ho vykládal, jak chtěl,“ řekl Rand, „všichni jsme ho slyšeli mockrát. Kromě toho, něco jsme křičet museli. Chci říct, že v takové chvíli se to dělá. Slyšelas Lana.“
„A měli jsme na to právo,“ dodal zamyšleně Perrin. „Moirain říká, že jsme všichni potomky těch lidí z Manetherenu. Bojovali s Temným a my taky bojujeme s Temným. To nám na to dává právo.“
Egwain si odfrkla, jako by jim tím chtěla dát najevo svůj názor. „O tom jsem nemluvila. Co... co to křičel Mat?“
Mat nejistě pokrčil rameny. „Vůbec si nevzpomínám.“ Díval se sklesle. „No, nic si nepamatuju. Všechno mám takový zamlžený. Nevím, co to bylo, ani kde se to ve mně vzalo, ani co to znamenalo.“ Zasmál se sám sobě. „Hádám, že to nic neznamenalo.“
„Já... já myslím, že znamenalo,“ prohlásila pomalu Egwain. „Když jsi křičel, měla jsem dojem – jenom na chviličku – měla jsem dojem, že ti rozumím. Ale teď je to pryč.“ Povzdechla si a zavrtěla hlavou. „Možná máš pravdu. Zvláštní, co si v takové chvíli všechno představuješ, že?“
„Carai an Caldazar,“ řekla Moirain. Všichni se otočili a zírali na ni. „Carai an Ellisanda. AI Ellisanda. Pro čest Rudého orla. Pro čest Sluneční růže. Sluneční růže. Prastarý válečný pokřik Manetherenu a válečný pokřik jejich posledního krále. Eldren říkali Sluneční růže.“ Moirainin úsměv zahrnoval Egwain i Mata, i když její pohled na něm spočinul snad o zlomeček vteřiny déle než na ní. „Krev aradského rodu je ve Dvouříčí stále silná. Stará krev pořád ještě zpívá.“
Mat s Egwain se dívali jeden na druhého a ostatní se dívali na ně. Egwain se rozšířily oči a koutky úst se jí zvedaly v úsměvu, který ona pokaždé potlačila, jako by si nebyla jistá, jak má tyto řeči o staré krvi brát. Mat si jistý byl, podle toho, jak se zachmuřil.
Rand si domýšlel, že ví, nač Mat myslí. Nato stejné, na co myslel i on. Pokud je Mat potomkem manetherenských králů, možná jdou trolloci opravdu po něm a ne po všech třech. To pomyšlení ho zahanbilo. Líce se mu zbarvily, a když zachytil provinilý výraz na Perrinově tváři, věděl, že Perrina napadlo totéž.
„Nemůžu říct, že bych někdy o něčem takovým slyšel,“ ozval se po chvíli Tom. Zavrtěl hlavou a pokračoval mnohem příkřeji. „V jiný době bych z toho mohl dokonce udělat příběh, ale zrovinka teď... Hodláš tu setrvat celý den, Aes Sedai?“
„Ne,“ opáčila Moirain a chopila se otěží.
Od jihu se ozvalo zavřeštění trolločího rohu, a jako by její slovo podtrhlo. Odpověděly mu další rohy, od východu a od západu. Koně se nervózně chvěli a ohlíželi se.
„Překonali oheň,“ podotkl klidně Lan. Obrátil se k Moirain. „Na to, co zamýšlíš, nejsi dost silná, zatím ne, dokud si neodpočineš. A ani myrddraalové, ani trolloci se na to místo neodváží.“
Moirain zvedla ruku, jako by ho chtěla umlčet, pak si povzdechla a nechala to plavat. „Tak dobře,“ řekla podrážděně. „Asi máš pravdu, ale raději bych měla jinou volbu.“ Zpod sedlového řemene vytáhla hůl. „Pojďte co nejblíž ke mně. Jak nejblíž to půjde. Ještě blíž.“
Rand pobídl Oblaka ke klisně Aes Sedai. Na Moirainino naléhání ji obstoupili těsným kruhem, až všichni koně měli hlavy nad zádí či kohoutkem jiného zvířete. Teprve tehdy byla Aes Sedai spokojená. Pak se beze slova postavila ve třmenech a zamávala holí na jejich hlavami, přičemž se natahovala co nejdál, aby zahrnula úplně každého.
Rand sebou pokaždé, když se nad ním hůl mihla, trhl. Vždycky mu přitom po zádech přeběhl mráz. Mohl hůl sledovat, aniž by se na ni přímo díval, pouze podle toho, jak se lidé chvěli. Nijak ho nepřekvapilo, že jediný, kdo ani nemrkl, byl Lan.
Náhle Moirain ukázala holí k západu. Ve vzduchu zavířilo suché listí a rozkývaly se větve, jako by se směrem, kterým ukázala, rozběhl prašný vír. Když neviditelný větrný vír zmizel, Moirain si zase sedla a povzdechla si.
„Trolloci,“ řekla, „budou mít dojem, že naše stopy a náš pach vedou tamtudy. Myrddraalové to časem prohlédnou, ale do té doby...“
„Do té doby,“ dokončil Lan, „se ztratíme.“
„Ta tvoje hůl je vážně mocná,“ řekla Egwain, čímž si vysloužila pohrdavé odfrknutí od Nyneivy.
Moirain mlaskla. „Říkala jsem ti, dítě, že věci moc nemají. Jediná síla vychází z pravého zdroje, a pouze živá mysl jí může vládnout. Tohle neumí ani angrial, jenom pomáhá se soustředit.“ Unaveně vrátila hůl pod řemen. „Lane?“
„Jeďte za mnou,“ vybídl je strážce, „a buďte zticha. Kdyby nás trolloci zaslechli, všechno by přišlo vniveč.“
Zamířil k severu, ne tím ostrým tempem jako dřív, spíš rychlým krokem, kterým putovali po Caemlynské silnici. Půda byla stále rovnější, i když les byl pořád stejně hustý.
Už nejeli přímo jako předtím, protože Lan vybral stezku, která se vinula kolem půdních nerovností a skalnatých výběžků, a už je nenutil projíždět spletí křovin, místo toho je vedl kolem. Občas zpomalil a jel vzadu, přičemž napjatě pozoroval stopy, které zanechávali. Pokud někdo byť jen zakašlal, vysloužil si od Lana zavrčení.
Nyneiva jela vedle Aes Sedai a starostlivost sváděla v jejím obličeji boj s nelibostí. A byl tam ještě náznak něčeho jiného, hloubal Rand, skoro jako by vědma před sebou viděla nějaký úkol. Moirain měla skleslá ramena, oběma rukama svírala otěže i sedlo a při každém Aldíbině kroku se zakymácela. Bylo jasné, že si vytvoření oné falešné stopy, ač se to proti zemětřesení a ohnivé stěně zdálo jako maličkost, vyžádalo značné množství síly, síly, kterou už nesměla ztratit.
Rand si skoro přál, aby se rohy ozvaly znovu. Aspoň by věděl, jak daleko trolloci jsou. A mizelci.
Neustále se otáčel dozadu, takže to, co leželo před nimi, nezahlédl jako první. Když si toho všiml, zíral celý vyvedený z míry. Na obě strany, kam až oko dohlédlo, se táhla jakási velká nepravidelná masa, většinou vysoká jako stromy, které rostly až těsně k ní, a tu a tam se v ní objevovaly ještě vyšší věžičky. Byla pokryta silnými vrstvami bezlistého břečťanu a psího vína. Útes? Díky tomu vínu bude šplhání snadné, ale koně nahoru nikdy nedostaneme.