Náhle dojeli blíže a Rand si všiml věže. Očividně to byla věž, ne nějaký skalní útvar, s podivnou špičatou kopulí. „Město!“ řekl. A městská hradba, ty štíhlé věžičky byly strážní věže v hradbách. Randovi poklesla brada. Muselo to být desetkrát větší než Baerlon. Padesátkrát větší.
Mat kývl. „Město,“ souhlasil. „Ale co dělá takový město uprostřed lesa?“
„A úplně bez lidí,“ dodal Perrin. Když se na něj podívali, ukázal na hradby. „Copak by lidi nechali něco takhle přerůst? Víte, že břečťan dokáže zbořit zeď. Podívejte, jak je pobořená.“
To, co Rand viděl, si v duchu znovu uspořádal. Bylo tomu, jak Perrin říkal. Skoro pod každým nižším místem v hradbě byl zarostlý pahorek, zdivo ze zříceného cimbuří. Ani dvě strážní věže nebyly stejně velké.
„Ráda bych věděla, co to bylo za město,“ přemítala Egwain. „Ráda bych věděla, co se tu stalo. Na nic takového si z tátových map nepamatuju.“
„Jmenovalo se Aridhol,“ ozvala se Moirain. „Za dnů trollockých válek bývalo spojencem Manetherenu.“ Pozorovala mohutné zdi a ostatních si zřejmě nevšímala, dokonce ani Nyneivy, která ji podpírala v sedle. „Později Aridhol zahynul a tohle místo dostalo jiné jméno.“
„Jaký?“ chtěl vědět Mat.
„Tudy,“ řekl Lan. Zastavil Mandarba před tím, co kdysi bývalo branou dost širokou i pro padesát mužů pochodujících v řadě vedle sebe. Zůstaly pouze pobořené, psím vínem obrostlé strážní vížky. Po křídlech brány nebylo ani stopy. „Tudy vstoupíme.“ V dálce zavřískly rohy trolloků. Lan se tím směrem zadíval a pak pohlédl na slunce, které bylo na půl cestě dolů k vrcholkům stromů na západě. „Zjistili, že ta stopa je falešná. Pojďte, než se setmí, musíme si najít úkryt.“
„Jaký jméno?“ zeptal se Mat znova.
Moirain odpověděla, když už vjížděli do města. „Shadar Logoth,“ pravila. „Jmenuje se Shadar Logoth.“
19
Stín na číhané
Jak je Lan vedl do města, pod kopyty koní chrupaly rozbité dlažební kameny. Celé město bylo v troskách, tedy to, co z něj Rand viděl, a bylo opuštěné, jak říkal Perrin. Ani holub sem nezalétl, a puklinami zdí i chodníků prorážel plevel, většinou uschlý. Víc střech bylo zřícených, než jich bylo celých. Ulice přehrazovaly hromady cihel a kamení z povalených zdí. Občas se objevovaly věže, celé pobořené a zubaté, jako polámané klacky. Nepravidelné hromady suti, na jejichž povrchu vyrůstalo pár pokřivených stromků, mohly být zbytky paláců či celých bloků městských domů.
I to, co zůstalo stát, však stačilo Randovi vyrazit dech. Největší budovy v Baerlonu by se ztratily ve stínu většiny staveb tady. Všude, kam se podíval, stály paláce ze světlého mramoru, zastřešené mohutnými kupolemi. Vypadalo to, že každá stavba má nejméně jednu kupoli, některé čtyři i pět, a každou jiného tvaru. K věžím, které jako by sahaly až do nebes, se na stovky kroků táhly promenády lemované sloupovím. Na každé křižovatce stála bronzová fontána, alabastrový pamětní sloup či socha na podstavci. Ač byly fontány vyschlé, většina sloupů svalených a mnoho soch rozbitých, to, co zůstalo, bylo tak velkolepé, že je Rand mohl pouze obdivovat.
A já si myslel, že Baerlon je nějaké město! Aťshořím, ale Tom se mi musel pod vousy smát. Moirain s Lanem taky.
Tak si všechno prohlížel, že ho překvapilo, když Lan náhle zastavil před budovou z bílého kamene, která kdysi byla dvakrát větší než hostinec U jelena a lva v Baerlonu. Nedalo se určit, k jakému účelu budova sloužívala, když město ještě žilo, možná že to dokonce byl hostinec. Z horních podlaží nyní zůstala jen prázdná skořápka zdí – prázdnými okenními rámy bylo vidět odpolední oblohu, sklo i dřevo se dávno ztratily – ale přízemí vypadalo docela v pořádku.
Moirain, stále svírající sedlovou hrušku, si budovu pečlivě prohlédla, než přikývla. „Tohle půjde.“
Lan seskočil z koně a snesl Aes Sedai v náručí ze sedla. „Zaveďte koně dovnitř,“ nařídil. „Vzadu najděte nějakou místnost, kterou použijeme jako stáj. Pohyb, sedláčci. Tohle není náves.“ S Aes Sedai v náručí zmizel uvnitř.
Nyneiva sesedla a spěchala za ním, přičemž si k hrudi tiskla pytlík s bylinkami a mazáním. Egwain běžela za ní. Svá zvířata tu prostě nechaly stát.
„Zaveďte koně dovnitř,“ zamumlal Tom hořce a foukl si do knírů. Slezl na zem, pomalu, celý ztuhlý. Protáhl si záda, dlouze si povzdechla uchopil Aldíb za otěže. „Takže?“ prohodil a zvedl obočí.
Rand a jeho přátelé spěšně sesedli a rozdělili si zbývající koně. Vchod, aniž zde cokoliv naznačovalo, že tu kdy snad bývaly dveře, byl dost velký, aby jím zvířata prošla, dokonce dvě vedle sebe.
Uvnitř se po celé délce budovy táhla ohromná místnost se špinavou podlahou a rozedranými zbytky čalounů na stěnách, které časem získaly matně hnědou barvu a vypadaly, že se na dotek rozpadnou. Nic jiného. Lan v rohu připravil pro Moirain lůžko ze svého a jejího pláště. Nyneiva, bručíc cosi o prachu, poklekla vedle Aes Sedai a zalovila v pytlíku, který jí Egwain držela otevřený.
„Je pravda, že ji nemám ráda,“ říkala právě Nyneiva strážci, když Rand vstupoval za Tomem s Belou a Oblakem, „ale pomůžu každýmu, kdo mou pomoc potřebuje, ať už ho mám ráda, nebo ne.“
„Já tě nechtěl obviňovat, vědmo. Jenom jsem řekl, abys s těmi bylinami dávala pozor.“
Vědma ho obdařila kosým pohledem. „Skutečnost je ale taková, že ona mý bylinky potřebuje, a ty taky.“ Hlas měla zpočátku zatrpklý a postupně stále ostřejší. „Skutečnost je taková, že ona zvládne jen určitý věci, a to i přes tu svou jedinou sílu, a už udělala tolik, že se skoro zhroutila. Skutečnost je taková, že teď jí tvůj meč nepomůže, pane ze Sedmivěží, ale moje bylinky ano.“
Moirain položila ruku Lanovi na paži. „Uklidni se, Lane. Ona mi nechce ublížit. Ona to prostě neví.“ Strážce si pohrdlivě odfrkl. Nyneiva přestala lovit v pytlíku a podívala se na něj, zamračila se, ale obrátila se k Moirain. „Je spousta věcí, co nevím. Co má být tahle?“
„Za prvé,“ odvětila Moirain, , jediné, co opravdu potřebuji, je trochu si odpočinout. Za další, souhlasím s tebou. Tvoje znalosti budou mnohem užitečnější, než jsem si myslela. Teď, pokud máš něco, co by mi na hodinku pomohlo usnout a po čem mě pak nebude bolet hlava...?“
„Slabý čaj z psárky, meduňky a...“
Rand poslední rostlinu nezachytil, následoval Toma do místnosti za tou první, komnaty stejně velké a ještě prázdnější. Byl tu jenom prach, silná neporušená vrstva prachu, dokud nevstoupili. Na podlaze nebyly dokonce ani stopy po ptácích a drobných zvířátkách.
Rand začal odsedlávat Belu s Oblakem, Tom se věnoval Aldíb a svému valachovi a Perrin svému koni a Mandarbovi. Všichni kromě Mata. Ten pustil uprostřed místnosti otěže. Z pokoje vedly kromě těch, jimiž vstoupili, ještě dvoje dveře.
„Ulička,“ oznámil Mat, když se otočil od prvních. To mohli ostatní klidně vidět i z místa, kde stáli. Druhé dveře, to byl jen černý obdélník v zadní stěně. Mat jím pomalu prošel a mnohem rychleji se zase vrátil, přičemž si důrazně vyčesával z vlasů pavučiny. ..Nic tam není,“ prohlásila znovu se podíval do uličky.
„Hodláš se postarat o svýho koně?“ utrousil Perrin. On sám už své zvíře odsedlala nyní sundával sedlo z Mandarba. Zvláštní byio, že mu divoký hřebec nečinil vůbec problémy, i když Perrina pozorně sledoval. „Nikdo to za tebe neudělá.“