Mat se ještě jednou ohlédl k východu do uličky a s povzdechem došel ke svému koni.
Rand položil Belino sedlo na zem a všiml si, že Mat vypadá zachmuřeně. Měl nesmírně vzdálený pohled a pohyboval se jako loutka.
„Jsi v pořádku, Mate?“ ozval se Rand. Mat sundal sedlo z koně a zůstal stát se sedlem v ruce. „Mate? Mate!“
Mat sebou trhl a málem sedlo upustil. „Cože? Aha. Já... jenom jsem přemýšlel.“
„Přemýšlel?“ výskl Perrin z místa, kde dával Mandarbovi místo uzdečky ohlávku. „Spal jsi.“
Mat se zamračil. „Přemýšlel jsem o... o tom, co se tam stalo. O těch slovech, co...“ Teď se k němu obrátili všichni, nejen Rand, a Mat neklidně zašoupal nohama. „No, slyšels, co Moirain říkala. Je to, jako kdyby mou pusou mluvila mrtvola.“ Když se Perrin uchechtl, Mat se ještě víc zakabonil.
„Aemonův válečný pokřik, říkala – že? Možná jsi Aemonovo nový vtělení. To, jaks pořád tvrdil, že Emondova Role je nudná, skoro bych si myslel, že se ti tohle bude líbit – být znovuzrozeným králem a hrdinou.“
„Tohle neříkej!“ Tom se zhluboka nadechl. Všichni ho upřeně pozorovali. „Tohle jsou nebezpečný řeči. Hloupý řeči. Mrtví se můžou znova narodit, nebo si vzít živý tělo, a není to něco, co byste měli brát na lehkou váhu.“ Znovu se nadechl, aby se uklidnil, než pokračoval dál. „Stará krev, říkala. Krev, ne mrtvý. Slyšel jsem, že se to někdy může stát. Slyšel jsem to, i když jsem si nikdy vážně nemyslel... To ty tvoje kořeny, chlapče. Pokrevní linie, která od tebe vede přes tvého tátu a tvého děda rovnou až k Manetherenu a možná ještě dál. No, teď aspoň víš, že pocházíš ze starýho rodu. Měl bys to tak nechat a být spokojený. Většina lidí zná tak ještě svýho tátu.“
A někteří z nás ani to ne, pomyslel si hořce Rand. Možná měla vědma pravdu. Světlo, doufám, že měla.
Mat na kejklířova slova kývl. „Hádám, že bych měl. Jenom... myslíš, že to má něco společnýho s tím, co se nám stalo? S těma trollokama a tak? Chci říct... ehm, ani nevím, co tím myslím.“
„Myslím, že bys na to měl zapomenout a soustředit se na to, jak se odsud bezpečně dostat.“ Tom z pláště vytáhl fajfku s dlouhou troubelí. „A myslím, že si kapku zakouřím.“ Mávl fajfkou směrem k jinochům a zmizel v předním pokoji.
„V tomhle jsme všichni společně, nejen jeden z nás,“ řekl Matoví Rand.
Mat se roztřeseně zasmál. „To jo. No, když už o tom mluvíš teď, když jsme skončili s koňma, proč si trochu neprohlídnout město. Skutečný město, a není tu žádná tlačenice, kde do tebe pořád někdo strká a dloube tě do žeber. Nikdo se na tebe nekouká svrchu. Pořád nám zbývá hodinka, možná dvě, světla.“
„Nezapomínáš na trolloky?“ namítl Perrin.
Mat opovržlivě zavrtěl hlavou. „Lan říkal, že sem nepřijdou, pamatuješ? Musíš líp poslouchat, co lidi říkají.“
„Pamatuju se,“ ucedil Perrin. „A poslouchám, co lidi říkají. Tohle město – Aridhol? – bylo spojencem Manetherenu. Vidíš? Poslouchám.“
„Aridhol musel být za trollockých válek největší město,“ ozval se Rand, „protože trolloci se ho pořád ještě bojí. Do Dvouříčí se přijít nebáli, a Moirain říkala, že Manetheren byl – jak to bylo trnem v Temného patě.“
Perrin zvedl ruce. „O Pastýři noci se nezmiňuj. Prosím.“ „Tak co vy na to?“ zasmál se Mat. „Jdeme.“
„Měli bychom se zeptat Moirain,“ radil Perrin a Mat rozhodil rukama.
„Zeptat se Moirain? Myslíš, že nás pustí z dohledu? A co Nyneiva? Krev a popel, Perrine, proč se nezeptat paní Luhhanové, když už jsme u toho?“
Perrin váhavě přikývl na souhlas a Mat se s úsměvem obrátil na Randa. „A co ty? Opravdický město! S paláci!“ Poťouchle se zasmál. „A nebudou na nás zírat žádný bělokabátníci.“
Rand se na něj namíchnutě podíval, ale váhal jenom chvilku. Ty paláce jako by vystoupily z kejklířových příběhů. „Tak dobrá.“ Potichu, aby je z přední místnosti nezaslechli, se vydali do uličky. Ta vedla od přední strany budovy do ulice na opačné straně. Kráčeli rychle, a když se dostali o kus dál od budovy z bílého kamene, Mat se náhle dal do ztřeštěného tance.
„Volní,“ smál se. „Jsme volní!“ Zpomalil, udělal kolečko, všechno si prohlížel a stále se smál. Odpolední stíny se protahovaly a pobořené město pozlatilo klesající slunce. „Už jste někdy viděli tak úžasný místo, jako je tohle? Viděli?“
Perrin se taky zasmál, ale Rand nejistě pokrčil rameny. Tohle sice nebylo město z jeho prvního snu, ale stejně... „Jestli máme něco uvidět,“ řekl, „měli bychom se do toho dát. Už se pomalu stmívá.“
Vypadalo to, že Mat chce vidět úplně všechno, ostatní nadšeně tahl za sebou. Prolézali prachem pokrytými fontánami s nádržkami dost velkými, aby se do nich mohli postavit všichni obyvatelé Emondovy Role, a potulovali se kolem náhodně vybraných staveb, které však vždycky byly to největší, co mohli najít. U některých věděli, k čemu sloužívaly, u jiných nikoliv. Palác byl prostě palác, ale co bývala veliká budova tvořená jedinou bílou kupolí, velkou jako kopec venku a jedinou obrovskou místností uvnitř? A místo obehnané hradbami, otevřené k nebesům a dost velké, aby se do něj vešla celá Emondova Role, obklopené řadami kamenných lavic?
Mat už začínal být netrpělivý. Kromě prachu, rumu a vyrudlých rozervaných čalounů, které se na dotek rozpadaly, nic nenacházeli. Jednou dokonce našli dřevěné židle naskládané u stěny. Když se Perrin jednu pokusil zvednout, rozpadly se všechny na kousky.
Paláce s jejich ohromnými prázdnými komnatami, z nichž do některých by se vešel celý hostinec U Vinného střiku a ještě by zbylo místo po stranách i nahoře, Randa přiměly zamyslet se nad tím, kdo byli lidé, kteří je kdysi obývali. Říkal si, že pod tu kopuli by se vešli všichni z Dvouříčí, a co se týkalo onoho místa s kamennými lavicemi... Skoro viděl lidi ve stínech. Nesouhlasně sledovali tři vetřelce, kteří tu rušili jejich odpočinek.
Nakonec se Mat unavil, ač budovy byly velkolepé, a vzpomněl si, že předchozí noci zamhouřil oka jen na hodinu. Všichni si to uvědomovali. Zívajíce se usadili na schodech vysoké budovy, k níž vedly řady vysokých kamenných sloupů, a začali se dohadovat, co dál.
„Vrátíme se,“ radil Rand, „a trochu se prospíme.“ Dal si ruku před ústa. Když mohl opět promluvit, řekclass="underline" „Spát. To je jediný, co chci.“
„Spát můžeš jindy,“ prohlásil Mat odhodlaně. „Podívejte se kolem sebe. Pobořený město. Poklad.“
„Poklad?“ zaskřípal Perrin zuby. „Tady žádný poklad není. Není tu nic, akorát prach.“
Rand si zastínil oči proti slunci, rudé kouli blížící se k vrcholkům střech. „Připozdívá se, Mate. Brzo bude tma.“
„Mohl by tu být poklad,“ trval Mat umíněně na svém. „A stejně, chci vyšplhat na jednu z těch věží. Koukněte, tamhle na tu. Je celá. Vsadil bych se, že je odtamtud vidět do celýho širýho kraje. Co říkáte?“
„Věže nejsou bezpečné,“ oznámil mu čísi hlas.
Rand vyskočil na nohy a s rukou na jílci meče se otočil. Ostatní nebyli o mnoho pomalejší.
Ve stínu mezi sloupovím na vrcholku schodiště stál jakýsi muž. Udělal krok dopředu, zvedl si ruku před oči a opět ustoupil. „Omluvte mne,“ řekl uhlazeně. „Byl jsem příliš dlouho v temnotě uvnitř. Moje oči ještě nepřivykly světlu.“
„Kdo jsi?“ Randovi jeho přízvuk připadal dosti zvláštní, dokonce i poté, co navštívil Baerlon. Některá slova vyslovoval muž zvláštním způsobem, až mu Rand téměř nerozuměl. „Co tu děláš? Mysleli jsme si, že město je prázdné.“