„Mé jméno je Mordeth.“ Odmlčel se, jako by čekal, že to jméno mladíkům něco řekne. Když nikdo nereagoval, zamumlal si cosi tiše a nahlas pokračoval dál. „Na totéž bych se já mohl zeptat vás. V Aridholu již dlouhý čas nikdo není. Dlouhý, předlouhý čas. Nenapadlo by mě, že najdu tři mladé muže, jak se tu potulují.“
„Jsme na cestě do Caemlynu,“ vykládal Rand. „Zastavili jsme se tu na noc.“
„Do Caemlynu,“ řekl Mordeth pomalu, a to jméno poválel na jazyku, načež zavrtěl hlavou. „Zastavili jste se tu na noc, říkáš? To byste se mohli připojit ke mně.“
„Pořád jsi nám neřekl, co tu děláš,“ ozval se Perrin. „No, jsem přece hledač pokladů, co jiného.“
„Už jsi nějaký našel?“ vyptával se vzrušeně Mat.
Rand měl dojem, že se Mordeth usmál, ale kvůli šeru si nemohl být jist. „Našel,“ odpověděl ten muž. „Víc, než bys čekal. Mnohem víc. Víc, než dokážu unést. Nikdy bych nečekal, že tu najdu tři silné, zdravé mladé muže. Kdybyste mi pomohli s tím, co sám unesu, k místu, kde mám koně, mohli byste se potom podělit o zbytek. Co unesete. Co tu nechám, by bylo ztraceno, odnesl by si to nějaký jiný hledač pokladů, než bych se pro to mohl vrátit.“
„Říkal jsem vám, že na místě, jako je tohle, musí být nějakej poklad,“ zvolal Mat. Vrhl se po schodech nahoru. „Pomůžeme ti to odnýst. Jenom nás k tomu zaveď.“ Vstoupili s Mordethem hlouběji do stínu mezi sloupy.
Rand se podíval na Perrina. „Nemůžeme ho opustit.“ Perrin se ohlédl na zapadající slunce a kývl.
Ostražitě stoupali po schodišti. Perrin si uvolnil sekeru v závěsu a Rand pevněji stiskl meč. Ale Mat s Mordethem čekali mezi sloupy, Mordeth měl paže zkřížené na prsou a Mat netrpělivě nahlížel dovnitř.
„Pojďte,“ vybídl je Mordeth. „Ukážu vám ten poklad.“ Vklouzl dovnitř a Mat ho následoval. Ostatní nemohli udělat nic jiného, jenom jít dál.
Síň uvnitř byla zešeřelá, ale Mordeth hned zabočil a vydal se po úzkých schůdcích, které se stáčely dolů, stále hlouběji do tmy, až hoši nakonec klopýtavě hledali cestu v naprosté temnotě. Rand se jednou rukou přidržoval stěny a dokud nedošlápl, nebyl si jist, zda je tu další schod. Dokonce i Mat zneklidněl, jak se dalo usoudit podle jeho hlasu, když prohodiclass="underline" „Tady dole je děsná tma.“
„Ano, ano,“ opáčil Mordeth. Vypadalo to, že jemu tma žádné potíže nedělá. „Dole je světlo. Pojďte.“
Točité schodiště náhle skončilo a oni vyšli do chodby, kterou matně osvětlovaly kouřící pochodně zasazené v železných nástěnných svícnech. Mihotavé plamínky umožnily Randovi, aby si Mordetha poprvé lépe prohlédl. Ten spěchal bez otálení dál a mával na ně, aby ho následovali.
Rand měl pocit, že na Mordethovi je cosi podivného, ale nemohl přijít na to, co to přesně je. Mordeth byl elegantní, trochu obtloustlý muž s pokleslými víčky, až se zdálo, že něco skrývá a kradl je sleduje. Byl pomenší, úplně holohlavý a nesl se, jako by byl vyšší než kterýkoliv ž chlapců. Jeho oděv se rozhodně nepodobal ničemu, co kdy Rand viděl. Měl na sobě přiléhavé černé spodky a měkké červené boty s ohrnutými manžetami nad kotníky, dále dlouhou červenou vestu hustě vyšívanou zlatem a sněhobílou košili s nabíranými rukávy, špičky manžet mu visely skoro až ke kolenům. Rozhodně to nebylo oblečení vhodné k hledání pokladů v pobořeném městě. Ani jeho odění však nebylo důvodem, proč muž Randovi připadal tak zvláštní.
Chodba končila kachlemi obloženou stěnou a Rand vmžíku zapomněl na to, že se mu na Mordethovi cosi nezdá. Zalapal po dechu zároveň se svými přáteli. Zde také světlo pocházelo od několika pochodní, jejich kouř dělal skvrny od sazí na stropě a jejich světlo všem přítomným propůjčovalo několik stínů. Toto světlo se však mnohonásobně odráželo od kopců drahokamů a zlata na zemi, hromad mincí a šperků, číší a talířů a mís, zlacených, drahokamy vykládaných mečů a dýk. Vše bylo bezstarostně navršeno na sebe a hromady drahocenností sahaly lidem až po pás.
Mat se s výkřikem rozběhl kupředu a před jednou kupou padl na kolena. „Pytle,“ vydechla hrabal se ve zlatě. „Budeme potřebovat pytle, abychom to odnesli.“
„Všechno to odnést nemůžeme,“ namítl Rand. Bezmocně se rozhlížel kolem sebe. Všechno zlato, které kupci za rok přivezou do Emondovy Role, by netvořilo ani tisícinu jediné z těchto hromad. „Teď ne. Je skoro tma.“
Perrin z hromady vytáhl sekeru a bezstarostně odhodil zlatý řetěz, jenž se kolem ní namotal. Na lesklém černém topůrku se leskly drahé kameny a dvoulistou čepel pokrývaly jemné zlaté spirály. „Tak zítra,“ zabručel a s úsměvem sekeru potěžkával. „Moirain s Lanem to pochopí, až jim ukážeme tohle.“
„Vy nejste sami?“ ozval se Mordeth. Nechal je kolem sebe proběhnout do pokladnice, ale teď vstoupil za nimi. „Kdo je tu ještě s vámi?“
Mat, po pás ponořený do bohatství před sebou, nepřítomně odpověděl. „Moirain s Lanem. A je tam taky Nyneiva a Egwain. A Tom. On je kejklíř. Jedeme do Tar Valonu.“
Rand zadržel dech. Pak ho Mordethovo mlčení přimělo, aby se na něj podíval.
Mordeth měl tvář zkřivenou vzteky a také strachem. Rty měl ohrnuté a cenil zuby. „Tar Valon!“ Zahrozil jim zaťatou pěstí. „Tar Valon! Říkali jste, že jedete do toho... toho... Caemlynu! Lhali jste mi!“
„Jestli ještě budeš chtít,“ navrhl Mordethovi Perrin, „vrátíme se zítra a pomůžeme ti.“ Opatrně položil sekeru zpátky na drahokamy vykládané kalichy a šperky. „Jestli budeš chtít.“
„Ne. Tohle je...“ Mordeth lapal po dechu a vrtěl hlavou, jako by se nemohl rozhodnout. „Vezměte si, co chcete. Kromě... Kromě...“
Rand si náhle uvědomil, co mu na tom muži celou dobu vadilo. Roztroušené pochodně v chodbě každému propůjčovaly stínový prstenec, stejně jako pochodně v pokladnici. Jenže... Randa to tak šokovalo, že to vyslovil nahlas. „Ty nemáš stín.“
Matovi s třesknutím vypadla z ruky číše.
Mordeth kývl a poprvé zvedl masitá víčka. Jeho baculatý obličej náhle vypadal vyzáble a hladově. „Takže.“ Narovnal se a vypadal vyšší. „Je rozhodnuto.“ Náhle se začal měnit. Nafoukl se jako balon, celé tělo se mu pokřivilo, hlava mu dosahovala až ke stropu a ramena ode zdi ke zdi, takže zaplňoval celou zadní část místnosti a odřízl jim ústupovou cestu. Tváře propadlé, zuby vyceněné v křečovitém úsměvu, Mordeth natáhl ruce dost velké, aby do jedné uchopil lidskou hlavu.
Rand se zaječením uskočil. Noha se mu zapletla do zlatého řetězu a Rand se zřítil na podlahu, přičemž si vyrazil dech. Snažil se znova nadechnout a zároveň v plášti, který se mu omotal kolem jílce, nahmátnout svůj meč. Místnost naplnil křik jeho přátel a třeskot zlatých mís a zvonění kalichů dopadajících na zem. Náhle Randovi zaznělo v uších zavřísknutí naplněné bolestí.
Konečně se mu podařilo nadechnout, i když už skoro vzlykal, a zároveň dostal meč z pochvy. Opatrně se zvedl na nohy a rád by byl věděl, který z jeho přátel to vykřikl. Perrin se na něj ohlédl s vytřeštěnýma očima. Krčil se u protější stěny a držel sekeru, jako by hodlal podetnout strom. Mat nahlížel kolem hromady pokladů a pevně svíral dýku, kterou sebral z místních bohatých zásob.
V nejhlubším stínu se cosi pohnulo a všichni hoši nadskočili. Byl to Mordeth, schoulený, kolena přitisknutá k hrudi, se krčil v protějším rohu v co nejhlubším stínu.
„Podvedl nás,“ supěl Mat. „Nějak nás oblafl.“
Mordeth pohodil hlavou a zakvílel. Vzduchem se snášel prach, jak se zachvěly zdi. „Všichni jste mrtví!“ křičel. „Všichni mrtví!“ A vyskočil a vrhl se přes místnost.
Randovi poklesla brada a málem mu z ruky vypadl meč. Jak se Mordeth vznesl do vzduchu, natáhl se a ztenčil se jako kouř. Tenký jako prst vrazil do pukliny mezi kachlemi na stěně a zmizel v ní. V místnosti za ním zůstalo jen jeho poslední zakvílení, které pomalu utichalo.