„Všichni jste mrtví!“
„Jdeme odsud,“ prohlásil nejistě Perrin, stiskl pevněji topůrko sekery a snažil se zároveň dívat všemi směry. Zlaté ozdoby a drahokamy mu zvonily pod nohama, ale on si jich nevšímal.
„Ale ten poklad,“ namítal Mat. „Nemůžeme ho tady teď nechat.“
„Já nic z toho nechci,“ ucedil Perrin a rozhlížel se kolem sebe. Zvedl hlas a rozkřikl se do stěn. „Je to tvůj poklad, slyšíš? Nic si z něj nevezmeme!“
Rand se rozzlobeně zadíval na Mata. „Chceš snad, aby se vydal za náma? Nebo chceš zůstat tady a cpát si kapsy, dokud se nevrátí s deseti takovými, jako je sám?“
Mat jenom ukázal na zlato a šperky. Než ale mohl něco říci, Rand ho popadl za jeden loket a Perrin za druhý. Táhli ho z místnosti a Mat se vzpíral a vykřikoval cosi o pokladu.
Než ušli deset kroků chodbou, již tak matné světlo začalo slábnout. Pochodně v pokladnici pohasínaly. Mat přestal hulákat. Všichni tři zrychlili. První pochodeň v chodbě uhasla, potom další. Než se dostali k točitému schodišti, nebylo nutné Mata pobízet. Všichni tři teď utíkali a za nimi se rozlévala temnota. Dokonce ani nad tmou na schodišti příliš neváhali, rozběhli se nahoru a křičeli z plných plic. Křičeli, aby zastrašili cokoliv, co by tu někde mohlo číhat. Křičeli, aby si připomněli, že jsou stále ještě naživu.
Vyřítili se do chodby nahoře, uklouzli a popadali na prachem pokrytý mramor. Proklopýtali mezi sloupy, seběhli dolů po schodech a skončili v potlučené hromadě na ulici.
Rand se vyškrábal na nohy a zvedl z chodníku Tamův meč. Nervózně se kolem sebe rozhlížel. Nad střechami domů bylo vidět jen polovinu slunečního kotouče. Stíny, natahující se jako tmavé pracky a ve zbývajícím světle ještě temnější, vyplňovaly skoro celou ulici. Rand se otřásl. Stíny vypadaly jako Mordeth a napřahovaly se.
„Aspoň jsme z toho venku.“ Mat se vyhrabal ze spodku hromady a oprašoval se, chabá napodobenina svých obvyklých způsobů. „A aspoň já...“
„Opravdu?“ prohodil Perrin.
Rand věděl, že tentokrát to není jeho představivost. Po zádech mu přeběhl mráz. Něco je pozorovalo ze tmy mezi sloupovím. Rand se otočil a zahleděl se na budovy naproti přes ulici. Odtamtud na sobě také cítil pohled. Stiskl pevněji jílec meče, i když by rád věděl, k čemu by to bylo dobré. Upřené oči byly zdánlivě všude. Ostatní se kolem sebe ostražitě rozhlíželi. Rand věděl, že mají stejný dojem.
„Zůstaneme uprostřed ulice,“ vyzval je chraplavě. Ostatní se mu podívali do očí. Vypadali stejně vystrašeně, jako se on cítil. Ztěžka polkl. „Zůstaneme uprostřed ulice, budeme se pokud možno držet od stínů dála půjdeme rychle.“
„Velice rychle,“ souhlasil Mat ochotně.
Oči je sledovaly. Nebo tu bylo hodně očí, spousta očí zírajících téměř z každé budovy. Rand neviděl žádný pohyb, i když se díval velice pozorně, ale ty oči cítil, dychtivé, hladové. Nevěděl, co by bylo horší. Tisíce očí, nebo jenom pár, který je sleduje.
Tam, kde se k nim ještě dostalo slunce, zpomalili, jenom trošičku, a nervózně nahlíželi do temnoty, která zřejmě vždycky číhala vepředu. Nikomu se do stínu příliš nechtělo, nikdo si nebyl skutečně jistý, že tam nikdo nečíhá. Kdykoliv se stíny natáhly přes celou ulici a bránily jim v cestě, bylo očekávání číhajících téměř hmatatelné. Těmito temnými místy probíhali s křikem. Rand měl dojem, že slyší suchý, šustivý smích.
Nakonec, když se již téměř úplně zešeřilo, dorazili na dohled bílé kamenné budovy, kterou opustili, jak jim připadalo, před celými věky. Číhající oči se náhle ztratily. Mezi dvěma kroky prostě zmizely. Rand se beze slova rozběhl, jeho přátelé ho následovali. Zrychlili do bezhlavého úprku, a když proskočili dveřmi, zhroutili se na zem a lapali po dechu.
Uprostřed dlážděné podlahy plápolal ohýnek a kouř mizel dírou ve stropě způsobem, který Randovi nepříjemně připomněl Mordetha. Byli tam všichni kromě Lana, seděli kolem ohýnku a jejich reakce se značně lišily. Egwain, jež si ohřívala ruce nad ohněm, sebou, když vrazili do místnosti, trhla a přitiskla si ruce k hrdlu. Když si uvědomila, kdo to je, vydechla úlevou, což poněkud zkazilo její pokus o to zpražit je pohledem. Tom jenom cosi zamumlal přes troubel fajflcy, ale Rand zachytil slovo „hlupáci“, než se kejklíř jal opět rozhrabávat klacíkem oheň.
„Vy tupohlaví omezenci!“ štěkla vědma. Byla celá naježená, v očích se jí blýskalo a na lících jí plály jasně rudé skvrny. „Proč, pro Světlo, jste takhle utekli? Jste v pořádku? Copak vůbec nemáte rozum? Lan vás teď hledá venku a budete mít větší štěstí, než si zasloužíte, jestli, až se vrátí, do vás nevtluče trochu zdravýho rozumu.“
Tvář Aes Sedai neprozrazovala žádné rozčilení, ale při pohledu na ně přestala konečně tisknout šaty, až měla klouby na rukou úplně bílé. Ať už jí Nyneiva dala cokoliv, muselo jí to pomoci, protože byla na nohou. „To, co jste udělali, nebylo správné,“ řekla hlasem jasným a čistým jako jezírko v Luhu. „Promluvíme si o tom později. Něco se tam muselo stát, jinak byste sem takhle nevpadli. Povídejte.“
„Říkalas, že je tu bezpečno,“ stěžoval si Mat a škrábal se na nohy. „Říkalas, že Aridhol byl spojencem Manetherenu, a trolloci sem ani nepáchnou, a...“
Moirain vykročila tak náhle, že se Mat s otevřenými ústy odmlčel a Rand s Perrinem se zarazili a zůstali klečet. „Trolloci? Vy jste viděli za hradbami trolloky?“
Rand polkl. „Trolloky ne,“ řekl a všichni tři začali vzrušeně vyprávětjeden přes druhého.
Každý začal od jiného místa. Mat vyprávěl o tom, jak našli poklad, a znělo to skoro, jako by ho byl nalezl zcela sám, zatímco Perrin začal vysvětlovat, proč vůbec odešli, aniž by komukoliv cokoliv řekli. Rand se po hlavě vrhl do toho, co pokládal za důležité, do setkání s cizincem ve sloupoví. Ale všichni byli tak rozrušení, že nic nevyprávěli popořadě, tak, jak se to událo. Kdykoliv si někdo z nich na něco vzpomněl, vybreptl to, aniž by bral ohled na to, co se stalo předtím nebo potom, nebo kdo co vlastně říká. Ty číhající oči. Všichni blábolili o těch očích.
Celý příběh tak byl zcela nesrozumitelný, ale čišel z něj jejich strach. Egwain vrhala neklidné pohledy na prázdné okenní rámy vedoucí na ulici. Tam právě mizely poslední zbytky slunečního světla. Ohýnek vypadal velice malý a nepříliš jasný. Tom vytáhl fajfku z úst a s hlavou na stranu zamračeně poslouchal. Moirain měla v očích zájem, ale nijak velký. Až do...
Náhle Aes Sedai sykla a popadla Randa pevně za loket. „Mordeth! Jsi si tím jménem jistý? Pořádně se zamyslete, všichni tři. Mordeth?“
Všichni zároveň zabručeli: „Ano.“ Napětí Aes Sedai je poněkud zchladilo.
„Dotkl se vás?“ vyptávala se jich Moirain dál. „Dal vám něco, nebo nedali jste něco vy jemu? Musím to vědět.“
„Ne,“ řekl Rand. „Nikomu z nás. Nic z těch věcí.“
Perrin souhlasně kývl a dodaclass="underline" „Pokusil se nás jenom zabít. To snad nestačí? Nafoukl se, až byl jako půlka komnaty, a křičel, že jsme všichni mrtví, a pak zmizel.“ Ukazoval přitom rukou. „Jako dým.“ Egwain vypískla.
Mat se uraženě otočil. „Bezpečný, to jsi říkala! Všechny ty povídačky, že sem trolloci nepřijdou. Co jsme si měli myslet?“
„Očividně jste nemysleli vůbec,“ utrousila Moirain opět chladně. „Každý, komu to myslí, by si na místo, kam se trolloci bojí vstoupit, dával pozor.“