„To je Matova práce,“ ozvala se Nyneiva přesvědčeně. „On vždycky vymyslí nějakou lumpárnu, a ostatní pak, když jsou s ním, přestanou používat i tu trošku rozumu, kterou mají.“
Moirain krátce kývla, ale oči stále upírala na Randa a jeho dva přátele. „Ke konci trollockých válek se v těchto troskách utábořilo vojsko – trolloci, temní druzi, myrddraalové, hrůzopáni, bylo jich na tisíce. Když nevycházeli, poslali sem zvědy. Ti všude našli zbraně, kousky zbroje a krev. Na stěnách byly v trolločtině napsané zprávy. V poslední hodině volali Temného na pomoc. Lidé, kteří přišli později, nenašli po krvi ani zprávách ani stopy. Někdo je oškrábal. Půllidé a trolloci si to doposud pamatují. To je taky drží venku za hradbami.“
„A tys tohle místo vybrala jako náš úkryt?“ vydechl nevěřícně Rand. „Bezpečnější bychom byli tam venku, možná bychom jim i utekli.“
„Kdybyste neutekli,“ vysvětlovala trpělivě Moirain, „věděli byste, že jsem kolem téhle budovy rozestavěla ochrany. Myrddraal by je nepoznal, protože mají zastavit jiný druh zla, ale to, co sídlí v Shadar Logothu, přes ně nepřejde, dokonce se k nim ani nepřiblíží. Ráno budeme moci bezpečně odejít. Tyhle přízraky nesnáší sluneční světlo. Budou se schovávat hluboko pod zemí.“
„Shadar Logoth?“ ozvala se nejistě Egwain. „Myslela jsem, že se to tu jmenuje Aridhol.“
„Kdysi se to tu jmenovalo Aridhol,“ odtušila Moirain, „a patřilo jednomu z Deseti států, to byly státy, které vytvořily Druhou úmluvu, státy, které stály proti Temnému od prvních dní po Rozbití světa. Ve dnech, kdy Thorin al Toren al Ban byl králem Manetherenu, byl králem Aridholu Balwen Mayel, Balwen Železná ruka. Za časů zoufalství během trollockých válek, když se zdálo, že Otec lží musí určitě zvítězit, přišel k Balwenovu dvoru muž jménem Mordeth.“
„Ten stejný muž?“ vyjekl Rand a Mat dodaclass="underline" „To není možný!“ Pohled Moirain je umlčel. V místnosti bylo kromě hlasu Aes Sedai naprosté ticho.
„Mordeth ještě nebyl ve městě dlouho, a už získal Balwenovu přízeň a brzy se stal druhým mužem po králi. Mordeth Balwenovi našeptával lži a Aridhol se začal měnit. Začal se stahovat do sebe, zatvrzovat se. Říkalo se, že někteří raději viděli trolloky než lidi z Aridholu. Vítězství Světla je všechno. To byl válečný pokřik, který zavedl Mordeth, a muži z Aridholu ho používali, zatímco jejich činy Světlo zcela popíraly.
Ten příběh je příliš dlouhý, abych ho tu vyprávěla celý, a příliš chmurný. Dokonce i v Tar Valonu z něj známe jenom útržky. Jak se Thorinův syn Caar vrátil, aby Aridhol získal zpátky pro Druhou úmluvu, a Balwen seděl na trůnu, uvadlá troska, jíž z očí svítilo šílenství, a smál se, zatímco Mordeth se vedle něj usmíval a nařizoval Caarovu smrt jako vyslance Temného druhů. Jak princ Caar přišel ke jménu Caar Jednoruký. Jak unikl z aridholského žaláře a s Mordethovými zvrhlými vrahouny v patách sám prchl do Hraničních států. Jak se setkal s Rheou, která, nevědíc, kdo to je, se za něj provdala, čímž zadrhla vzor, což vedlo k tomu, že Caar zahynul její rukou, načež si ona sáhla před jeho hrobkou na život, a nakonec až k pádu Aleth–lorielu. Jak přitáhla vojska Manetherenu, aby Caarovu smrt pomstila, a nalezla brány Aridholu pobořené a za hradbami nebylo živé duše, zato něco horšího než smrt. Do Aridholu se nedostal žádný nepřítel, pouze Aridhol sám. Podezřívavost a nenávist zrodily cosi, co se krmilo těmi, kdo to stvořili, cosi zamčeného ve skalnatém podloží, na němž město stálo. Mashadar stále číhá a hladoví. Lidé už o Aridholu nehovoří. Pojmenovali to tu Shadar Logoth, Místo, kde číhá stín, nebo prostě Stín na číhané.
Mordetha samotného Mashadar nepohltil, lapil ho však do svých osidel a on teď také celá dlouhá staletí číhá v těchto zdech. Někteří lidé ho viděli. Některé ovlivnil dary, které pokřivují duši a poskvrňují ducha, kterážto skvrna je křiví a ohýbá, až je zcela ovládne... nebo zabije. Pokud někoho zláká, aby ho doprovodil k hradbám, k hranici Mashadarovy moci, může pak pozřít duši té osoby. Mordeth odejde v těle toho, komu ublížil víc, než kdyby ho jen zabil, aby znovu šířil zlo ve světě.“
„Ten poklad,“ zamumlal Perrin, když Moirain domluvila. „Chtěl, abychom mu pomohli odnést poklad ke koním.“ Tvář měl strhanou. „Vsadil bych se, že měli být někde mimo město.“ Rand se otřásl.
„Ale teď jsme snad v bezpečí, ne?“ zeptal se Mat. „Nic nám nedal a ani se nás nedotkl. Jsme v bezpečí, že, s těma tvýma ochranama?“
„Jsme v bezpečí,“ potvrdila mu Moirain. „Tu hranici nemůže překročit, ani jiný obyvatel tohoto místa. A musí se skrývat před sluncem, takže jakmile se rozední, můžeme bezpečně odejít. Teď se trochu prospěte. Moje ochrany vydrží, dokud se Lan nevrátí.“ „Už je pryč dost dlouho.“ Nyneiva ustaraně vyhlížela do noci. Nastala černočerná noc, tma byla jako v pytli.
„Lan bude v pořádku,“ uklidňovala jí Moirain a rozložila si za řeči pokrývky u ohně. „Dříve než opustil kolébku, byl předurčen bojovat s Temným, a do jeho dětských rukou vložili meč. Kromě toho bych okamžitě poznala, kdyby zemřel a jak, stejně jako on by poznal okamžik a způsob mojí smrti. Odpočívej, Nyneivo. Všechno bude v pořádku.“ Ale jak se zavinovala do pokrývek, zastavila se a zadívala se do ulice, zřejmě by i ona ráda věděla, co strážce zdrželo.
Rand měl údy jako z olova a oči se mu klížily. Přesto však nemohl usnout, a jakmile se mu to podařilo, něco se mu zdálo a on mluvil ze spaní a úplně se odkopal. Když se s trhnutím probudil, chvíli se kolem sebe rozhlížel, než se upamatoval, kde vlastně je.
Zatím vyšel měsíc, poslední tenoučký srpeček před novem, a jeho slabé světlo podléhalo temnotě. Všichni ostatní spali, i když ne klidným spánkem. Egwain a jeho dva přátelé se kroutili a nesrozumitelně si cosi mumlali. Tom chrápal, projednou tiše, a čas od času nejasně pronesl nějaké slovo. Po Lanovi nebylo pořád ani vidu, ani slechu.
Náhle měl Rand pocit, že tu není vůbec žádná ochrana. Tam venku, v temnotě, mohlo být prostě cokoliv. Sám sebe se snažil přesvědčit, že je to hloupost. Přiložil dřevo na pohasínající uhlíky. Plamínky byly příliš malé, aby se nad nimi ohřál, ale aspoň tu bylo víc světla.
Rand neměl tušení, co ho vytrhlo z nepříjemného snu. Byl v něm znovu malým chlapcem, nesl Tamův meč a na zádech měl přivázanou kolébku. Utíkal prázdnými ulicemi před Mordethem, jenž křičel, že chce jenom jeho ruku. A byl tam jakýsi stařík, který je pozoroval a celou dobu se šíleně pochechtával.
Rand si přitáhl pokrývku k bradě a znovu se uložil s pohledem upřeným na strop. Hrozně se mu chtělo spát, i kdyby se mu mělo zdát zase něco takového, ale nemohl se přimět zavřít oči.
Náhle z temnoty dovnitř tichounce vběhl strážce. Moirain se probudila a sedla si, jako by zazvonil na zvonec. Lan otevřel ruku a na dlaždice před ni dopadly s železným cinknutím tři malé předměty. Tři krvavě rudé odznaky ve tvaru lebek s rohy.
„Uvnitř hradeb jsou trolloci,“ oznámil Lan. „Ani ne za hodinu se dostanou až sem. A dha’belové jsou z nich nejhorší.“ Neprodleně se jal budit ostatní.
Moirain začala pomalu balit přikrývky. „Kolik? Vědí, že jsme tady?“ Mluvila, jako by nikam nespěchala.
„To nemyslím,“ odpověděl Lan. „Je jich hodně přes stovku a jsou dost vyplašení, aby zabili cokoliv, co se pohne, včetně jeden druhého. Půllidé je musí pohánět – jsou čtyři na jedinou pěst – a dokonce i myrddraalové zjevně nechtějí nic jiného než projít městem, jak nejrychleji to půjde. Určitě nebudou nikde nikoho hledat, a jsou tak nepořádní, že kdyby nemířili rovnou k nám, řekl bych, abychom si s nimi nelámali hlavu.“ Zaváhal.