„Je tu ještě něco?“
„Jenom tohle,“ vykládal Lan pomalu. „Myrddraalové přinutili trolloky vstoupit do města. Ale co k tomu přinutilo myrddraaly?“ Všichni ho mlčky poslouchali. Teď Tom tiše zaklel a Egwain se zeptala: „To Temný?“
„Nebuď labuť, holka,“ štěkla Nyneiva. „Temného Stvořitel zavřel v Shayol Ghulu.“
„Aspoň prozatím,“ souhlasila Moirain. „Ne. Otec lží tam venku není, ale stejně musíme odejít.“
Nyneiva si ji prohlížela zúženýma očima. „Opustit ochrany a projít Shadar Logothem v noci?“
„Nebo tu zůstat a postavit se trollokům,“ odtušila Moirain. „Zadržet je by vyžadovalo jedinou sílu. Ta by zničila ochrany a přilákala přesně to, proti čemu nás měly chránit. Kromě toho by to bylo, jako bychom na jedné z těch věží zapálili oheň, který by nepřehlédl jediný půlčlověk do vzdálenosti dvaceti mil. Odcházím nerada, ale my jsme zajíci a jsou to honící psi, kdo určuje štvanici.“
„Co když jich je za hradbami víc?“ zeptal se Mat. „Co uděláme pak?“
„Použijeme můj původní plán,“ řekla Moirain. Lan se na ni podíval. Aes Sedai zvedla ruku a dodala: „Předtím jsem na to byla moc unavená. Ale teď jsem si díky vědmě odpočinula. Vydáme se k řece. Tam, když budu mít záda chráněná vodou, mohu vztyčit malou ochranu, která trolloky a půllidi zadrží, dokud si neuděláme prámy a nedostaneme se přes řeku. Nebo, což by bylo ještě lepší, by se nám dokonce mohlo podařit zastavit obchodní člun plující dolů ze Saledeie.“
Lidé z Emondovy Role se zatvářili divně. Lanoví to neuniklo. „Trolloci a myrddraalové nesnášejí hlubokou vodu. Trolloky přímo děsí. Ani jedni neumějí plavat. A půlčlověk nepůjde do větší hloubky, zvlášť když se jedná o tekoucí vodu. Trolloci dokonce do vody ani nevlezou, pokud najdou způsob, jak se tomu vy hnout.“
„Takže jakmile se dostaneme přes řeku, budeme v bezpečí,“ usoudil Rand a strážce kývl.
„Pro myrddraaly bude skoro stejně obtížné přinutit trolloky, aby postavili prámy, jako dostat je do Shadar Logothu, a pokud se pokusí dostat takhle přes Arinellu, polovina jich zběhne a zbytek se nejspíš utopí.“
„Dojděte pro koně,“ přikázala jim Moirain. „Ještě jsme se přes řeku nedostali.“
20
Prach ve větru
Na nervózně se vrtících koních opustili bílou kamennou budovu. Nad střechami v poryvech sténal ledový vítr, v němž jejich pláště povlávaly jako praporce, a přes tenoučký srpeček měsíce hnal řídká oblaka. Lan všem tiše nařídil, aby se ho drželi, a vydali se do ulice. Koně tančili a tahali za udidla, dychtili se odsud dostat co nejdříve.
Rand ostražitě vzhlížel k budovám, které míjeli. Tyčily se teď ve tmě a jejich prázdné okenní otvory připomínaly oční důlky. Zdálo se, že se stíny pohybují. Občas se ozvalo rachocení – vítr shodil nějaké zdivo. Aspoň že ty oči zmizely. Úleva netrvala dlouho. Proč zmizely?
Tom a lidé z Emondovy Role se kolem něj shlukli, všichni se drželi tak blízko jeden druhého, aby se mohli navzájem dotýkat. Egwain měla nahrbená ramena, jako by Bele pomáhala odlehčit kopyta při dopadu na dláždění. Rand se skoro ani neodvažoval dýchat. Zvuk by mohl přilákat nežádoucí pozornost. Náhle si Rand uvědomil, že se před nimi objevilo prázdné prostranství, mezi nimi a strážcem s Aes Sedai byla mezera. Ti dva byli o dobrých třicetkroků napřed.
„Zůstáváme pozadu,“ zabručel a pobídl Oblaka k rychlejšímu kroku. Přes ulici před ním se natáhlo tenoučké chapadlo stříbrošedé mlhy.
„Stát!“ To přidušeně vykřikla Moirain, sice přísně a naléhavě, ale tak, aby ji nebylo slyšet moc daleko.
Rand Oblakovi nejistě přitáhl otěže. Kousek mlhy teď už dosahoval přes celou šířku ulice a pomalu sílil, jako by z budov po obou stranách ulice vytékala další mlha. Teď byl mlžný pás silný jako mužská paže. Když k Randovi dorazili Egwain, Tom a ostatní, Oblak přitiskl uši k hlavě a pokusil se ucouvnout dál. Jejich koně také pohazovali hlavami a vzpírali se přiblížit k mlze.
Lan s Moirain se pomalu vrátili k pásu mlhy, jenž nyní zesílil, až byl jako noha, a ve značné vzdálenosti od něj se zastavili. Aes Sedai si pečlivě prohlížela výběžek mlhy, který je odděloval. Rand pokrčil rameny, jak ho náhle přepadl strach. Mlhu provázelo slabé světlo a sílilo, jak chapadlo mlhy rostlo, ale pořád nebylo silnější než měsíční svit. Koně neklidně přešlapovali, dokonce i Aldíb a Mandarb.
„Co je to?“ zeptala se Nyneiva.
„Zlo Shadar Logothu,“ odpověděla Moirain. „Mashadar. Nevidí, neslyší, pohybuje se bezcílně městem jako červ pod zemí. Kdyby se vás dotkl, zemřeli byste.“ Rand a ostatní rychle odvedli tančící koně ještě o pár kroků dál, ale ne moc daleko. I když by se Rand Aes Sedai rád zbavil, byl s ní, ve srovnání s tím, co leželo kolem nich, v bezpečí skoro jako doma.
„Tak jak se k vám dostaneme?“ ozvala se Egwain. „Můžeš to zabít... vyčistit cestu?“
Moirainin smích byl hořký a krátký. „Mashadar je veliký, děvče, tak velký, jako samotný Shadar Logoth. Celá Bílá věž by ho nedokázala zabít. Kdybych ho poranila natolik, aby vás nechal projít, musela bych sáhnout tak hluboko do jediné síly, že by to přitáhlo půllidi jako hlas trubky. A Mashadar by si rychle vyhojil, co bych mu udělala, pospíšil by si a možná by nás lapil do svých tenat.“
Rand si s Egwain vyměnil pohled a pak znovu položil její otázku. Moirain si povzdechla, než odpověděla.
„Nelíbí se mi to, ale musíme udělat, co je potřeba. Tohle nebude nad zemí všude. Jiné ulice budou čisté. Vidíte tamhletu hvězdu?“ Otočila se v sedle a ukázala na červenou hvězdu nízko nad východním obzorem. „Držte se jí a ona vás zavede k řece. Ať se stane cokoliv, jeďte pořád k řece. Jeďte, jak nejrychleji to půjde, ale hlavně nedělejte hluk. Pamatujte si, že tu jsou pořád trolloci. A čtyři půllidé.“
„Jenže jak vás zase najdeme?“ namítala Egwain.
„My najdeme vás,“ řekla Moirain. „Buďte klidní, já vás najdu vždycky. Teď běžte. Tahle věc nemá ani za mák rozumu, ale potravu vycítit dokáže.“ A opravdu, stříbrošedé provazce vycházely z většího těla. Vznášely se tu a komíhaly, jako chapadla storamenatky na dně jezírka v Luhu.
Když Rand zvedl zrak od silného kmene z opaleskujícího opam, strážce s Aes Sedai byli pryč. Rand si olízl rty a podíval se na své společníky. Byli stejně nervózní jako on. A ještě něco horšího: oni očividně očekávali, že se jako první pohne někdo jiný. Obklopovala je noc a trosky. Někde tam ve městě byli mizelci a trolloci, možná hned za dalším rohem. Chapadla mlhy se přiblížila, teď už byla na půl cesty k nim, a nechvěla se. Blížila se k zamýšlené kořisti. Náhle mu Moirain velice chyběla.
Všichni se pořád rozhlíželi, nevěděli, kudy se dát. Rand obrátil Oblaka a bělouš vyrazil klusem, přičemž tahal za otěže, aby mu Rand dovolil jít rychleji. Jako by to, že se pohnul první, z něj udělalo vůdce, všichni ostatní ho následovali.
Když byla Moirain pryč, nebylo nikoho, kdo by je chránil, kdyby se Mordeth objevil. Nebo troloci. Nebo... Rand se přinutil přestat myslet na takové věci. Pojede za rudou hvězdou. Té myšlenky se musí držet.
Třikrát se museli vrátit stejnou cestou, protože ulice byla celá zatarasená kopcem kamení a cihel, který by koně nikdy nedokázali překonat. Rand slyšel, jak ostatní rychle, namáhavě dýchají, těsně na hranici paniky. Stiskl zuby, aby sám přestal lapat po dechu. Aspoň jim to musí připadat, že se nebojíš. Děláš dobrou práci, tupá hlavo! Každého z toho bezpečně dostaneš.
Zahnuli za další roh. Rozlámané dláždění zalévala mlžná stěna světlem stejně jasným, jako vydává měsíc v úplňku. Vydaly se k nim proudy mlhy silné jako jejich koně. Nikdo nečekal. Obrátili koně a odcválali v sevřeném útvaru, klapotu kopyt na dláždění nevěnovali nejmenší pozornost.