Do ulice před nimi vstoupili, ani ne o deset sáhů dál, dva trolloci.
Lidé a trolloci na sebe chvilku jenom zírali, jedni víc překvapení než druzí. Objevila se další dvojice trolloků, další a ještě jedna, která vrazila do těch před sebou, jež pohled na lidi vylekal. Nicméně strnule stáli jenom chviličku. Z budovy se ozvalo hrdelní vytí a trolloci se vrhli dopředu. Lidé se rozlétli na všechny strany jako křepelky.
Randův bělouš se ve třech krocích rozcválal. „Tudy!“ křikl Rand, ale totéž zaslechl z pěti různých hrdel. Rychle se ohlédl přes rameno a zjistil, že jeho společníci mizí stejně tolika směry a všechny je pronásledují trolloci.
Za Randem se hnali tři a ve vzduchu mávali tyčemi s provazem. Randovi naskočila husí kůže, kďyž zjistil, že Oblakovi stačí. Sklonil se Oblakovi ke krku a pobízel bělouše, již tak poháněného drsným křikem, k ještě rychlejšímu běhu.
Ulice před ním se zúžila, opile se do ní nakláněla budova se zříceným vrškem. Prázdné okenní otvory se pomalu plnily stříbřitou září a ven se valila hustá mlha. Mashadar.
Rand se odvážil ohlédnout přes rameno. Trolloci pořád utíkali ani ne třicet kroků za ním. Světlo mlhy stačilo, aby je jasně viděl. Teď za nimi jel mizelec a zdálo se, že trolloci stejně tak utíkají před ním, jako pronásledují Randa. Před Randem se z oken vysunulo na půl tuctu šedivých chapadel, pak tucet a všechna se vznášela ve vzduchu. Oblak pohodil hlavou a zařičel, ale Rand ho prudce pohodl patami do slabin a kůň se divoce vrhl kupředu.
Chapadla strnula, když mezi nimi Rand cválal, ale on se skláněl nízko nad Oblakovým krkem a odmítal se na ně podívat. Cesta před ním byla volná. Jestli se mě jedno z nich dotkne... Světlo! Kopl Oblaka ještě silněji a kůň proskočil do vítaných stínů. Kůň se řítil dála Rand se ohlédl, jakmile začala Mashadarova záře pohasínat.
Kývající se šedivá Mashadarova chapadla uzavírala polovinu ulice a trolloci couvali, ale mizelec vytrhl od sedla bič a práskl jím trollokům nad hlavami. Prásknutí znělo jako zahřmění a ve vzduchu se objevily jiskřičky. Trolloci se přikrčili a vrhli se za Randem. Půlčlověk zaváhal, černá kápě chvíli studovala Mashadarovy napřahující se paže, než také pobídl koně dopředu.
Houstnoucí chapadla mlhy se chvilku nejistě otáčela a pak zaútočila jako hadi. Na každého trolloka se přilepila nejméně dvě a zalila je našedlým světlem. Čenichy se otevřely k zaječení, ale přes otevřené pysky se přelila mlha, pronikla dovnitř a zavytí pohltila. Kolem mizelce se ovinula čtyři chapadla silná jako noha a půlčlověk i jeho černý kůň se svíjeli, jako by tančili, až myrddraalovi spadla kápě z hlavy a objevil se jeho bledý obličej bez očí. Mizelec zavřískl.
Žádný zvuk však nevydal, stejně jako trolloci, ale něco se přes mlhu dostalo, pronikavé kvílení těsně na hranici slyšitelnosti, jako kdyby Randa bodali do uší všichni sršni světa a skrze ně pronikal všechen strach, co kdy existoval. Oblakem zacloumala křeč, jako by to také zaslechl, a rozběhl se rychleji než kdy předtím. Rand na něm visel, lapal po dechu a hrdlo měl vyprahlé jako na poušti.
Po nějaké době si uvědomil, že už nehlasný vřískot umírajícího mizelce neslyší, a klapot kopyt cválajícího koně náhle zněl jako hlasitý křik. Přitáhl Oblakovi otěže a kůň zastavil před zubatou hradbou, přímo na křižovatce dvou ulic. V temnotě před nimi se zvedal jakýsi bezejmenný památník.
Rand, zhroucený v sedle, pozorně poslouchal, ale neslyšel nic, jenom tlukot vlastního srdce. Čelo měl pokryté studeným potem a třásl se, protože mu plášť povlával ve větru.
Nakonec se narovnal. Tam, kde je nezakrývaly mraky, se na obloze třpytily hvězdy, a tu rudou, nízko nad obzorem, bylo snadné najít. Jsou naživu i ostatní, aby ji viděli? Jsou volní, nebo v rukou trolloků? Egwain, Světlo mě oslep, proč jsi nejela za mnou? Jsou-li naživu a volní, pojedou za tou hvězdou. Nejsou-li... Ruiny byly rozlehlé, Rand by je mohl prohledávat celé dny, aniž by na někoho narazil, pokud by se přitom dokázal vyhýbat trollokům. A mizelcům, Mordethovi a Mashadarovi. Váhavě se rozhodl vyrazit k řece.
Uchopil otěže. Na křižovatce spadl s ostrým třesknutím kámen. Rand ztuhl a zadržel dech. Byl ukryt ve stínu, krůček za rohem. Napadlo ho, že by vycouval. Co bylo za ním? Co by mohlo způsobit hluk a tak ho odhalit? Nemohl si vzpomenout a bál se odtrhnout pohled od rohu budovy.
Za tím rohem temnota zhoustla a trčel z ní delší tmavý stín jako hůl. Tyč se smyčkou! Tahle myšlenka mu ještě nedozněla v hlavě a Rand už kopl Oblaka do žeber a meč mu vylétl z pochvy. Jeho útok provázel nesrozumitelný pokřik a mečem máchal vší silou. Pouze díky zoufalé námaze zastavil čepel včas. Mat vyjekl a prudce se zaklonil. Málem spadl z koně a skoro pustil luk.
Rand se zhluboka nadechl a sklonil meč. Ruka se mu třásla. „Viděls ještě někoho jiného?“ vypravil ze sebe.
Mat ztěžka polkl, než se neohrabaně narovnal v sedle. „Já... Já... Jenom trolloky.“ Položil si dlaň na krk a olízl si rty. „Jenom trolloky. A ty?“
Rand zavrtěl hlavou. „Musí mířit k řece. Měli bychom to taky udělat.“ Mat mlčky kývl, přičemž si pořád ohmatával hrdlo, a oba se vydali za rudou hvězdou.
Než ujeli sto sáhů, ozvalo se za nimi v hlubinách města pronikavé volání trolločího rohu. Další mu odpověděl zpoza hradeb. Rand se zachvěl, ale udržoval pomalý krok, sledoval tmavá místa a pokud to šlo, vyhýbal se jim. Mat trhl otěžemi, jako by chtěl odcválat, ale pak se připojil k Randovi. Ani jeden z rohů se neozval podruhé, takže k mezeře ve vínem obrostlé hradbě, kde kdysi bývala brána, dorazili v tichostí. Z brány zůstaly pouze strážní věže, jejichž pobořené vrcholky se tyčily proti černé obloze.
Mat u brány zaváhal, ale Rand tiše prohodiclass="underline" „Může to tady být bezpečnější než venku?“ Ani bělouše nepřitáhl a Mat ho po chvíli následoval ven z Shadar Logothu a snažil se dívat zároveň všemi směry. Rand pomalu vydechl. V ústech měl sucho. My to nakonec zvládneme. Světlo, my to nakonec zvládneme!
Hradby za nimi zmizely, pohltily je noc a les. Rand, naslouchaje i nejslabším zvukům, mířil rovnou za rudou hvězdou.
Náhle zezadu přicválal Tom a zpomalil jen na tak dlouho, aby na ně křikclass="underline" „Jeďte, hlupáci!“ O chvíli později se v křoviscích za nimi ozval lovecký pokřik a praskání, oznamující přítomnost trolloků na jejich stopě.
Rand zabořil paty do Oblakových slabin a kůň poskočil za kejklířovým valachem. Co se stane, jestli se k řece dostaneme bez Moirain? Světlo, Egwain!
Perrin seděl na koni ve stínu a pozoroval otevřenou bránu, byla o kus dál, a palcem nepřítomně hladil ostří své sekery. Vypadalo to jako volná cesta z pobořeného města, ale Perrin tam seděl pět minut a studoval ji. Vítr mu rozvíval střapaté kudrny a snažil se mu odvanout plášť, ale Perrin si ho zase přitáhl k tělu, aniž by si uvědomoval, že to dělá.
Věděl, že ho Mat a skoro každý z Emondovy Role nepovažují za příliš bystrého. Bylo to částečně dáno tím, že byl hodně velký a obvykle se pohyboval opatrně – vždycky měl strach, že něco náhodou rozbije, nebo někomu ublíží, protože byl o tolik větší než hoši, se kterými vyrůstal – ale on si všechno raději nejdřív promyslel, pokud to šlo. Rychlé, bezstarostné myšlení Mata často přivedlo do maléru, a Matovo rychlé myšlení obvykle zapříčinilo, že se v tom až po krk ocitli i Rand nebo on, popřípadě oba po Matově boku.