Perrinovi se stáhlo hrdlo. Světlo, nemysli na vaření. Snažil se znovu si uspořádat myšlenky. Pořádně si všechno promyslet, to byla ta pravá cesta.
Před bránou kdysi bývalo jakési náměstí s obrovskou fontánou uprostřed. Část fontány ještě stála, shluk rozbitých soch stojících ve velké kulaté nádrži, takže kolem byl volný prostor. Aby se Perrin dostal k bráně, bude muset ujet skoro sto sáhů a před pátravými pohledy ho bude krýt jenom noc. To rozhodně nebylo příjemné pomyšlení. Perrin si až příliš dobře pamatoval na ty neviditelné číhající oči.
Zauvažoval nad troubením, které před chvílí ve městě zaslechl. Už už se obracel zpátky, protože ho napadlo, zda někoho z ostatních nelapili, když tu si uvědomil, že by stejně nemohl nic dělat, jenom se nechat chytit taky. Ne proti – jak to Lan říkal – stovce trolloků a čtyřem mizelcům. Moirain Sedai říkala, dostaňte se k řece.
Znovu zapřemýšlel o bráně. Opatrné uvažování mu moc nepomohlo, přesto se Perrin rozhodl. Vyjel z hlubšího stínu do světlejší tmy.
Jak to udělal, objevil se na opačné straně náměstí jiný kůň a zastavil se. Perrin se zastavil taky a sáhl po sekeře. Nijak ho to neuklidnilo. Byla-li ta temná postava mizelec...
„Rande?“ ozvalo se tichounké, váhavé zavolání.
Perrin si zhluboka vydechl. „Tady je Perrin, Egwain,“ zavolal stejně tiše v odpověď. V temnotě to však znělo až příliš hlasitě. Koně se setkali u fontány.
„Vidělas ještě někoho?“ zeptal se Perrin, a Egwain mu zároveň položila tutéž otázku, oba odpověděli zavrtěním hlavy.
„Budou v pořádku,“ zamumlala Egwain a poplácala Belu po krku. „Že budou?“
„Moirain Sedai a Lan na ně dohlídnou,“ odpověděl Perrin. „Dohlídnou na nás na všechny, jen co se dostaneme k řece.“ Doufal, že tomu tak bude.
Jakmile projeli branou, zalila Perrina úleva, i když v lese byli trolloci. Nejspíš i mizelci. Přestal na to myslet. Větve byly holé a nebyly tak husté, aby nedohlédl na rudou hvězdu, která je měla vést, a navíc se teď dostali z Mordethova dosahu. To jediné ho vyděsilo víc, než se kdy podařilo trollokům.
Brzy dorazí k řece a setkají se s Moirain, a ona je dostane i z dosahu trolloků. Perrin tomu věřil, protože potřeboval něčemu věřit. Větve vrzaly, jak jimi pohyboval vítr, který šustil loňským listovím i jehličím. Temnotou se neslo osamělé volání lelka a Perrin s Egwain přivedli koně blíž k sobě, jako by se choulili zimou. Byli velice opuštění.
Někde za nimi se ozval trolločí roh, rychlé, kvílivé tóny melodie, pobízející lovce ke spěchu. Pak v jejich stopách začali nelidé výt, roh je pobízel. Když narazili na lidský pach, vytí zesílilo.
Perrin pobídl koně do cvalu a křikclass="underline" „Honem!“ Egwain jej poslechla a oba pobízeli koně bez ohledu na hluk, bez ohledu na větve, které je tloukly.
Jak se řítili mezi stromy, vedlo je stejně tak bledé měsíční světlo jako jejich instinkty, Bela se začala opožďovat. Perrin se ohlédl. Egwain kobylku kopala a švihala ji otěžemi, ale k ničemu to nebylo. Podle zvuku se trolloci blížili. Perrin přitáhl otěže natolik, aby Egwain nezůstala vzadu sama.
„Pospěš si!“ zařval. Teď už trolloky rozeznával, mohutné tmavé postavy poskakovaly mezi stromy, hulákaly a poštěkávaly, aby obětem ztuhla v žilách strachy krev. Perrin sevřel topůrko sekery visící mu u pasu, až ho zabolely klouby. „Pospěš si, Egwain! Honem!“ Náhle jeho kůň zařičel a Perrin padal. Jak pod ním klesl kůň, vylétl mládenec ze sedla. Zvedl ruce, aby si chránil obličej, a po hlavě spadl do ledové vody. Přejel okraj prudkého srázu rovnou do Arinelly.
Pád do mrazivé vody mu vyrazil dech a on se dost napolykal, než se mu podařilo dostat na hladinu. Spíš vycítil než uslyšel další šplouchnutí a pomyslel si, že Egwain musela být těsně za ním. Lapal po dechu, funěl a šlapal vodu. Nebylo snadné udržet se na hladině. Kabát a plášť měl promáčené a boty plné vody. Rozhlížel se kolem sebe po Egwain, ale viděl jenom odraz měsíce na černé hladině zčeřené větrem.
„Egwain? Egwain!“
Přímo před jeho očima zajel do vody oštěp a voda mu vystříkla do tváře. Kolem něj to šplouchalo taky. Na břehu se hádaly hrdelní hlasy a oštěpy trolloků přestaly padat, ale Perrin tušil, že to nevydrží dlouho.
Proud ho táhl dolů, ale chraplavý pokřik a štěkání ho po břehu následovaly a držely s ním krok. Perrinovi se podařilo stáhnout si plášť, nechal ho napospas řece. Teď ho to dolů táhlo o malinko méně. Jal se urputně plavat k protějšímu břehu. Tam nebyli žádní trolloci. Aspoň v to doufal.
Plaval stejně, jako to dělávali doma v jezírcích v Luhu, hrabal rukama, kopal nohama a hlavu držel nad vodou. Aspoň se snažil držet hlavu nad vodou, nebylo to však snadné. Dokonce i bez pláště jeho kabát a boty zřejmě vážily tolik, kolik vážil on sám. A za opasek ho tahala sekera a snažila se ho převrátit, když už ho netáhla rovnou dolů. Perrina napadlo, že ji taky přenechá řece, vlastně ho to napadlo několikrát. Bylo by to snadné, mnohem lehčí než si například stáhnout boty. Ale pokaždé, když na to pomyslel, myslel také na to, že, až by se vyškrábal na protější břeh, mohli by tam čekat trolloci. Sekera by mu proti půl tuctu trolloků příliš nepomohla – dokonce ani proti jedinému ne – ale bylo to lepší než mít holé ruce.
Po chvíli si už nebyl jist, zda by vůbec dokázal sekeru zvednout, kdyby tam trolloci opravdu byli. Údy měl jako z olova, pohyboval se jen s námahou a při každém tempu zvedal hlavu nad vodu stále méně a méně. Rozkašlal se, když mu voda vnikla do nosu. Den v kovárně se s tímhle nedá srovnávat, pomyslel si unaveně, a v té chvíli do čehosi vrazil nohou. Teprve až do toho kopl podruhé, uvědomil si, co to je. Dno. Dostal se na mělčinu. Dostal se přes řeku.
Otevřenými ústy lapal po dechu, vyškrábal se na nohy a cákal kolem sebe, jak se mu podlomila kolena. Brodil se ke břehu a podařilo se mu vytáhnout sekeru ze závěsu. Studený vítr ho celého roztřásl. Žádné trolloky nezahlédl. Nezahlédl však ani Egwain. Na břehu viděl jen pár roztroušených stromů a měsícem ozářenou stužku vody.
Když konečně znovu popadl dech, volal pořád dokola jejich jména. Z protějšího břehu se ozval slabý pokřik v odpověď, dokonce i na tuto vzdálenost rozeznával drsné hlasy trolloků. Jeho přátelé se však neozývali.
Prudce vál vítr, jeho kvílení přehlušovalo řev trolloků, a Perrin se třásl. Zima sice nebyla tak velká, aby mu promáčené šaty zmrzly na těle, ale Perrin měl dojem, jako by měl už už zmrznout na kost. Chlad mu svým ledovým ostřím pronikal až do morku kostí. Objal si rukama ramena, ale bylo to jenom gesto, třást se nepřestal. Sám se zemdleně vyšplhal na břeh, aby aspoň trochu unikl větru.
Rand poplácal Oblaka po krku a šeptal běloušovi, aby se uklidnil. Kůň pohazoval hlavou a tančil na místě. Trolloci zůstali za nimi – nebo to tak aspoň vypadalo – ale Oblak pořád v nozdrách cítil jejich pach. Mat jel se šípem založeným na tětivě a dával pozor, aby je ze tmy něco nepřekvapilo, zatímco Rand s Tomem vyhlíželi mezi větvemi a hledali rudou hvězdu, která je vedla. Neztratit ji z dohledu bylo snadné, dokonce i s propleteným větvovím nad hlavou, takže zatím jeli rovnou za ní. Ale pak se před nimi objevili další trolloci a oni odcválali stranou. Obě smečky se s vytím hnaly za nimi. Trolloci udrží krok s koněm, ale jenom pár set kroků, a tak nakonec nechali vyjící pronásledovatele daleko za sebou. Jenže při všem tom zahýbání a zatáčení ztratili i svou hvězdu.
„Já pořád říkám, že je tamhle,“ tvrdil Mat a ukazoval doprava. „Ke konci jsme jeli na sever, a to znamená, že východ je tamhle.“ „Tamhle je,“ ozval se náhle Tom. Ukazoval spletí větví doleva, přímo na rudou hvězdu. Mat cosi tiše zabručel.