Rand koutkem oka zahlédl pohyb, když zpoza stromu nehlučně vyskočil trollok mávající svou tyčí. Rand pohodl bělouše patami, a ten se vrhl kupředu právě v okamžiku, když se ze stínu za prvním vynořili další dva trolloci. Smyčka Randovi přejela po šíji, až mu po zádech přeběhl mráz.
Jednu z bestií zasáhl do oka šíp, pak se k němu Mat připojil a jejich koně se vřítili mezi stromy. Rand si uvědomil, že utíkají k řece, ale nebyl si jistý, jestli jim to bude něco platné. Trolloci spěchali za nimi a byli tak blízko, že skoro mohli natáhnout pracku a popadnout vlající ocasy jejich koní. Získajíli půl kroku, budou je moci oba stáhnout pomocí tyčí ze sedel.
Rand se sklonil nízko nad běloušův krk, aby byl jeho krk od lapací smyčky co nejdál. Mat měl nos málem zabořený do koňské hřívy. Randa zajímalo, kde je Tom. Usoudil snad kejklíř, že nejlépe se mu povede samotnému, když se všichni tři trolloci vydali za oběma hochy?
Náhle se ze tmy těsně za trolloky vyřítil Tomův valach. Trolloci měli právě tak čas se překvapeně ohlédnout, než kejklíř švihl rukou dozadu a pak dopředu. Měsíční světlo se odrazilo od oceli. Jeden z trolloků klopýtl a upadl na čenich, chvíli se kutálel a skončil na hromadě. Druhý se se zavřísknutím zhroutil na kolena, přičemž si oběma prackami drásal záda. Třetí vyštěkl a odhalil tak tlamu plnou ostrých zubů, ale když se jeho společníci svalili na zem, otočil se a zmizel ve tmě. Tom znovu švihl rukou a trollok zavřískl, ale jeho jekot utichal v dálce, jak prchal pryč.
Rand s Matem přitáhli koním otěže a zírali na kejklíře.
„Moje nejlepší nože,“ zamumlal Tom, ale nesnažil se sesednout a nože sesbírat. „Tamten přivede ostatní. Doufám, že řeka už není moc daleko. Doufám...“ Místo toho, aby řekl, v co doufá, jenom zavrtěl hlavou a vyrazil rychlým klusem. Rand s Matem se vydali za ním.
Brzy dorazili k nízkému břehu, kde stromy rostly přímo na okraji vody černé jako sama noc, jejíž měsícem postříbřenou hladinu čeřil vítr. Rand na protější břeh vůbec nedohlédl. Představa překonávání řeky potmě na prámu se mu vůbec nelíbila, ale zůstat na tomto břehu se mu líbilo ještě méně. Přeplavu, jestli budu muset.
Někde o kus dál zatroubil trolločí roh, troubení bylo v temnotě pronikavé, krátké a naléhavé. Bylo to poprvé od chvíle, kdy opustili trosky, co rohy zaslechli. Randa napadlo, zda to snad neznamená, že polapili někoho z ostatních.
„Nemá smysl tady zůstat celou noc,“ poznamenal Tom. „Vyberte směr. Po proudu, nebo proti?“
„Ale Moirain s ostatními můžou být kdekoliv,“ namítal Mat. „Ať už vybereme kteroukoliv cestu, můžeme klidně jet dál od nich.“
„Tak ať.“ Tom mlaskl na valacha, obrátil ho po proudu a vydal se podél břehu. „Tak ať.“ Rand se ohlédl na Mata, jenž pokrčil rameny, a oba vyrazili za kejklířem.
Chvíli se nic nezměnilo. Břeh byl místy vyšší, místy nižší, a stromy buď rostly hustěji, nebo se objevovaly mýtinky, ale noc, řeka a vítr byly pořád stejné, studené a černé. A nebyli tu trolloci. To byla jediná změna, za kterou byl Rand vděčný.
Pak před sebou zahlédl světlo, jenom maličkou tečku. Jak se blížili, Rand viděl, že světlo je hezky vysoko nad řekou, jako by bylo na stromě. Tom zrychlila začal si tiše pobrukovat.
Nakonec zdroj světla zahlédli. Byla to lucerna připevněná na vrcholku stěžně velkého kupeckého člunu, upoutaného na noc naproti malé mýtině. Člun, dobrých osmdesát kroků dlouhý, se mírně pohupoval v proudu a napínal uvazovací lana přivázaná ke stromům. Lanoví zpívalo a praskalo ve větru. Lucerna svítila na palubu jako druhý měsíc, ale v dohledu nebylo živé duše.
„Tak tohle,“ zabručel Tom sesedaje, „je lepší než prám Aes Sedai, ne?“ Narovnal se s rukama v bok a dokonce i ve tmě byla jeho samolibost zřejmá. „Sice to nevypadá jako plavidlo, které by bylo upravené k přepravě koní, ale vzhledem k nebezpečí, v jakém se ocitl a před nímž ho my teď půjdeme varovat, by se mohlo dát s kapitánem mluvit. Jenom nechte mluvit mě. A přineste si pokrývky a sedlový brašny. Čistě pro případ.“
Rand slezl na zem a začal odvazovat vaky, které měl za sedlem. „Nemyslíš snad, že odjedeme bez ostatních, že ne?“
Tom neměl možnost vysvětlit, co hodlal udělat. Na mýtinu vrazili dva trolloci, vyli a mávali tyčemi, a čtyři další je následovali. Koně se vzepjali a zaržáli. Řev v dálce oznamoval, že na cestě jsou další trolloci.
„Na palubu!“ křikl Tom. „Rychle! Nechte to tak! Utíkejte!“ Řídě se vlastními slovy se rozběhl ke člunu, záplaty za ním vlály a pouzdra s nástroji, která měl na zádech, narážela do sebe. „Vy na člunu!“ volal. „Vzbuďte se, hlupáci! Trolloci!“
Rand strhl pokrývky a sedlové brašny z posledního řemínku a kejklíře těsně následoval. Přehodil svůj náklad přes zábradlí a sám se přehoupl na palubu za ním. Právě včas, aby zahlédl, jak se na palubě narovnává jakýsi muž a sedá si, jako by se probudil právě ve chvíli, kdy Rand na toho chlapíka dopadl. Muž hlasitě zachrochtal a Rand klopýtl. Právě v místě, kde se dostal přes zábradlí, narazila do dřeva tyč s hákem. Všude na člunu se ozýval křik a po palubě dupaly čísi nohy.
Zábradlí vedle tyče popadly chlupaté pracky a nad něj se zvedla hlava s kozími rohy. Randovi, vyvedenému z rovnováhy a klopýtajícímu, se nicméně podařilo tasit meč a použít ho. Trollok se zavřísknutím odpadl.
Po člunu pobíhali muži, pokřikovali a sekerami přetínali uvazovací lana. Člun se vrhl dopředu, jako by dychtil dostat se od břehu. Na přídi zápasili tři muži s trolloky. Kdosi bodal přes bok oštěpem, i když Rand neviděl, na co vlastně míří. Zasvištěla tětiva, a ještě jednou. Muž, na kterého Rand šlápl, se škrábal po kolenou pryč, a když viděl, že ho Rand pozoruje, zvedl ruce.
„Ušetři mě!“ volal. „Vezmi si, co chceš, vezmi si člun, vezmi si všechno, jenom mě ušetři!“
Randa náhle cosi udeřilo do tváře a srazilo ho to na palubu. Meč mu vyklouzl z natažené ruky. S otevřenými ústy, lapaje po dechu, který nemohl popadnout, se snažil na meč dosáhnout. Jeho svaly reagovaly bolestně pomalu. Rand se kroutil jako slimák. Chlapík, který chtěl být ušetřen, vrhl na meč vyděšený, žádostivý pohled a pak zmizel ve stínu.
Rand se celý rozbolavělý ohlédl přes rameno a poznal, že mu došlo štěstí. Na zábradlí balancoval trollok s vlčí tlamou, díval se na něj a v prackách držel rozštípnutý konec tyče, kterou mu vyrazil dech. Rand se snažil dosáhnout na meč, pohnout se, dostat se pryč, ale jeho údy se pohybovaly trhaně a jako by ho neposlouchaly. Klátily se mu a nepřirozeně se ohýbaly. Rand měl pocit, jako by měl hruď sevřenou železnými obručemi, a před očima mu tančily stříbrné tečky. Horečnatě se snažil najít nějaký způsob, jak z toho vyváznout. Trollok zvedl zubatou tyč, jako by ho s ní chtěl probodnout, a čas se zdánlivě zpomalil. Rand měl dojem, že se bestie pohybuje jako ve snu. Díval se, jak napřahuje silné paže. Skoro cítil, jak mu zlomený konec láme páteř, cítil bolest z té rány. Měl dojem, že se mu rozskočí plíce. Teď umřu! Světlo, pomoz mi, teď...! Trollok se právě napřahoval a mířil rozštípnutou tyčí na Randa, když ten konečně popadl dech, aby mohl vykřiknout. „Ne!“
Náhle sebou člun trhl vpřed a ze stínu se vynořilo ráhno, které trolloka zasáhlo do prsou. Ozval se praskot lámajících se kostí a trolloka to srazilo na bok.
Rand tam chvíli jen tak ležel, lapal po dechu a díval se na ráhno, jež se kývalo sem a tam. Teď jsem musel vypotřebovat všechno svoje štěstí, pomyslel si Rand. Už mi žádné ani nemohlo zbýt.
Roztřeseně se zvedl a z paluby sebral svůj meč, který okamžitě uchopil oběma rukama, jak ho to byl naučil Lan, ale nezůstal tu nikdo, na nějž by meč bylo třeba použít. Mezera mezi člunem a břehem, vyplněná černou vodou, se rychle zvětšovala a pokřik trolloků slábl v temnotě za nimi.